Představitel drsňáků Norbert Lichý přiznává: Pořád bydlím s maminkou!
10 fotografií
Jeho obličej a figuru zná u nás kdekdo. Mafián, policista, úředník z berňáků… Je lehce zapamatovatelný a i když hraje ponejvíce negativní postavy, většině diváků je sympatický. Norbert Lichý (49) je rodilý Ostravák a divadlo má v genech po tátovi. Roky hraje v divadle Petra Bezruče, kde získal v roce 2009 za herecký výkon i cenu Thálie. A právě před večerním představením poskytl herec Nedělnímu Aha! v jedné ostravské hospůdce i následující rozhovor.
V televizi a na filmovém plátně působíte jako člověk, se kterým nejsou žádné žerty. Jaký jste ve skutečnosti?
„To je hodně těžká otázka. Jsem člověk, který si jen tak kde koho k tělu nepřipustí. Trvá mi dlouho, než k někomu najdu cestu. Po delší, někdy i kratší době jsou však ty vztahy uvolněnější a lidi, se kterými pracuji, mám veskrze rád. Takže to mám vcelku dobré. Chybička ve společenských kontaktech tkví v tom, že si nepamatuji tváře a jména. Někdy vypadám, že někoho přehlížím, ale prostě za to nemůžu.“
V divadle Petra Bezruče hrajete už dvacet sedm let. Dá se říct, že je to váš druhý domov?
„To ano. Jsem tam od roku 1987 a jsme dobrá parta. I když se herci v průběhu let mění, myslím, že v tom kádru jsou dobří lidé, prima herci, něco, jako výběrová škola. Takže tam s komunikací problém nemám. Když jsem ale někde v cizím prostředí, tak často ano.“
V divadle pokračujete v tradici svého otce, herce Saši Lichého… Mimochodem byl zakladatelem scény, kde hrajete.
„Dá se to tak říct, táta tam byl léta. Ale spíš jako režisér – dramatik.“
Dokážete si představit, že byste na nějakou dobu změnil působiště? Třeba na hostování do jiného divadla?
„To už se stalo. Hostoval jsem v Těšíně a v Národním divadle moravskoslezském a také rád vzpomínám na Shakespearovské slavnosti na Pražském hradě. To pro mě byla krásná zkušenost. V Praze jsem strávil pět měsíců a už to tam začínám někde i poznávat. Což je pro Ostraváka, jak jistě uznáte, výkon.“
Předpokládám, že jako rodilý Ostravák chodíte i na Baník?
„Nechodím. Možná by mě to i zajímalo, ale ono to dnes o tom fotbale ani moc není. Pochopitelně, že kdybychom se někdy náhodou dostali na mistrovství světa, tak se určitě dívat budu. Ale nějak nám osud hází klacky pod nohy.“
Asi máte pravdu. Ale vraťme se k divadlu. V roce 2009 jste získal za herecký výkon cenu Thálie. Byla v divadle velká oslava?
„Slavili jsme to v klubu a pustil jsem chlup. Dostal jsem spoustu milých dárků, přišlo celé divadlo a bylo to hrozně fajn. Člověk je sice oceněn sám za sebe, ale divadlo je kolektivní záležitost. Takže jsme to logicky oslavili všichni, se kterými jsem to ocenění získal.“
Pro režiséry jste zaškatulkovaný jako vyhraněný typ, většinou záporný. Nevadí vám to?
„Ani ne. Hraje se to dobře, určitě je to lepší než nějaké role milovníků. Taková ta škatulka má své výhody i nevýhody. Ale zaplať pánbůh za ni.“
Jste pořádný kus chlapa, vypadá to, že jste také vzorný jedlík? Jste i kuchař amatér?
„Vařím velmi málo, protože žiju s mámou a s tou v tomto směru rozhodně soutěžit nechci. Byl bych totiž sám proti sobě, protože máma vaří výborně. Takhle já vařit nikdy nebudu. Ale možná takových pět jídel bych dohromady dal.“
Například?
„Svíčkovou asi ne, ale na chalupě bych na dřevěném uhlí nějaké to masíčko zvládl.“
Kdybyste měl okamžitě říct vaše nejmilejší jídlo?
„Svíčková od maminky! Ale oblíbenců je hodně, od dršťkové až po řízek. Kdybych to zobecnil, jídlo bez masa nevnímám, když nepočítám studentsko-zájezdový smažák. Na zeleninu mě nenachytáte, výjimky však jsou, zvlášť v létě.“
Ptát se ve vašem případě na nějakou životosprávu je tedy asi zbytečné?
„Životospráva je mizerná, jak už to u divadla chodí. Navíc mám tu nevýhodu, že když se najím, chce se mi hned strašně spát. Takže před představením se snažím nejíst a najím se, až když přijdu večer domů. To určitě není dobré. Bio hodiny jsou nastavené na opačný režim. Největší denní výkon je nastartovaný od šesti do desíti večer, zatímco ráno nejsem zrovna ten největší intelektuál. V 9:30 v divadle už zase každý den zkoušíme.“
Měl jste už od dětství sklony k nadváze?
„Ne. To se tak nějak přihodilo. Nevím, od koho mám takové dispozice, ale ještě před patnácti, dvaceti lety, jsem byl jako proutek.“
Dáváte přednost vínu nebo pivu?
„Vína mnoho nepiji, spíš to pivo. Takže, jak je vidět, to moje prostorové řešení nebude jenom z jídla.“
Říkal jste, že žijete s maminkou, k čemuž zřejmě patří i určitá kázeň. Příchody na čas domů a podobně?
„To víte, že se o mě bojí. Kázeň ano, ale já nedbám. Nejsem zas tak úplně nejhodnější syn. Umím zlobit, ale snahy jsou. Když spolu dva lidé žijí, nějaká pravidla být musí.“
Pohodlí u maminky zřejmě ovlivňuje i vaši touhu po zásadní změně v podobě partnerky?
„Těch vztahů bylo víc. Teď už nevyhledávám, čekám, že to přijde. Určitě to přijde. Já jsem stejně většinu času v divadle, a jak se říká – co je v domě, není pro mě.“
Asi bude také záležet na tom, co řekne na případnou adeptku i vaše maminka?
„Myslím, že i kdybych si přivedl půvabnou Sněhurku, tak se jí to líbit nebude.“ (smích)
Herec muzikant
Pro někoho je možná tajemství, že Norbert Lichý působí také jako hudební skladatel? Na svém kontě má scénickou hudbu již k desítkám divadelních her. „Hudební skladatel je silné slovo, já jsem ve všem samouk. Řekl bych amatér, což znamená milovník, takže jsem se všechno naučil sám. Hudební teoretici by se mnou zřejmě o některých postupech mé tvorby polemizovali, ale mojí výhodou je, že jsem praktikující herec. Takže si dokážu představit, co hrát v situaci, když mluvím. Spíš se snažím vytvořit atmosféru a mnohdy to vyjde. To spojení není určitě špatné,“ vysvětluje Norbert Lichý.
10 fotografií
