Osudem zkoušený herec František »Krakonoš« Peterka: Zhlouhavá nemoc i drsný podvod mu humor nesebrali!
9 fotografií
Každý ho zná jako Krakonoše z proslulého večerníčku a pod horami také herec František Peterka (91) bydlí. Z devátého patra má přímo pohádkový výhled na Ještěd, a přestože v pohádce hrál, jeho život by se za ni nedal hlavně v posledních letech považovat. Nikdy nechtěl být hercem a celý život s tím také bojoval. Když ho před dvanácti lety potkala děsivá autonehoda, která mu zničila nohy tak, že je odkázaný na berle, v nemoci prosil Boha o smrt. Dnes má za sebou 44 operací a říká: Jsem šťastný
Stává se vám často, že když k vám někdo přijde na návštěvu, kochá se výhledem na Ještěd?
„Vždycky, když přijde člověk, co mi nosí oběd, tak se u mě dívá z okna a já mu pokaždé říkám: Heleďte se, pane, za výhled na tyhlety naše Hradčany já počítám 25 korun, a jestli nezaplatíte, tak vám budu muset zatáhnout závěs.“
Vidím, že humor jste neztratil... Stejně jako ani po letech nevymizel z filmových komedií, ve kterých jste hrál.
„To je zajímavý, nejste první, kdo to říká. Je zvláštní, jak se pohled diváka a herce může lišit. Hodně mi říkali, jak je ohromná scéna z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, když chci utrhnout Luďka Sobotu ze zavřených dveří. A já pořád přemýšlel, čemu se každý směje. Protože když jsme tu scénu točili, nikdo se tomu nesmál. Taky si pamatuju, že mi díky naturelu a vzhledu říkali, že jsem úplný »Beltondo«. Jako Belmondo.“
Není se čemu divit, vždyť jste byl samý sval. Odkdy jste na své postavě pracoval?
„Já byl tak strašně hubený dítě, že jsem byl štastnej, když jsem něco přibral...“
Ve své vzpomínkové knize píšete, že jste spíš než hercem chtěl být sportovcem. Hodně jste přece vzpíral...
„To jsem dělal velice rád, jenže tenkrát se nevědělo, jak cvičit. Já do toho pletl kulturistiku a pořád jsem nevěděl, na čí straně jsem. Kulturistika škodí vzpírání, ale to jsem se dověděl až po letech.“
Kolik jste zvedl nejvíc?
„Jako vrcholový výkon 120 kilo. Jinak jsem udělal desetkrát 115, ale s pauzou vždycky.“
Kde skončila činka?
„Měl jsem dvě činky. Obě byly olympijské, dlouhé dva metry. A o jednu mě požádal vnuk. Přišel za mnou, jestli bych ho nenaučil cvičit, a já jsem se dal do pláče.“
Proč vás to tak dojalo?
„Kdysi jsem chtěl, aby cvičil můj syn nebo dcera. Syn na to nebyl, dcera zkusila třikrát zvedat, ale pak toho nechala. Potom dělala chvíli judo. Koupil jsem jí kimono a pak utekla do Afriky. Ale její syn prý dělá karate. Proto mě strašně moc potěšil vnuk od syna. On je velice klidný člověk, a proto je zvláštní, že to udělal. “
Tráví s vámi hodně času?
„Do mého života vstoupil v roce 1991 jako zázrak. On už za mnou chodil do nemocnice se svým tátou, tedy mým synem, který mi taky hodně pomáhá. Je až neuvěřitelné, jak mi vnuk naplňuje život. Stále si říkám: Anděli můj strážný, děkuju ti, že jsi mi v téhle životní fázi poskytl tuhle velikou radost.“
Dalo by se říct, že je vaším splněným snem?
„Vnuk je pro mne ten největší dar a největší štěstí v životě, jsem šťastný, že ho mám!“
Působíte jako velice pokorný a slušný člověk. Doplatil jste někdy na to?
„Obrátila se na mě jedna paní, která chtěla, abych dělal besedu, a protože řekla, že je dlužná asi 40 tisíc a že když nezaplatí, vystěhují ji z bytu, tak jsem jí ty peníze dal. A ona to byla podvodnice! Asi věděla od mé pečovatelky, jaký jsem, tak toho využila.
Nelitujete toho, že jste jí ty peníze půjčil?
„Zjistil jsem, že i přesto, co všechno se mi stalo, byl můj život nádherný. Událostí s podvodnicí jsem si jen potvrdil to, co mi cikánka před lety vyvěštila z ruky.“
Co vám vyvěštila?
„Řekla mi: Mladý pane, vy nikdy nebudete bohatej, ale nikdy nebudete mít nouzi. A skutečně došlo na její slova. Ty peníze, které mi ta ženská nevrátila, mi přišly z Ochranného svazu umělců, teď se to jmenuje trochu jinak, ale každý rok chodí peníze za DVD a odvysílané filmy. A právě v té době jsem dostal 35 tisíc. Tak jsem si řekl, že mi to pánbůh poslal zpátky.“
Věříte tedy na osud vepsaný do ruky?
„Ano, ale poznám jen čáru života, protože to na mně chtěl vědět jeden kolega, který ji měl na rozdíl ode mne hodně krátkou. Taky za pár měsíců poté umřel.“
Před smrtí se prý člověku promítne v hlavě celý jeho život. Na co jste myslel vy, když do vás před lety nabourala řidička s autem?
„Je zvláštní, že jsem ani v tom okamžiku necítil vztek nebo nenávist. Tušil jsem, že k tomu dojde, protože mi to také předpověděla cikánka. Řekla mi, že budu mít ve stáří velký úraz nohou. Když ta šoférka přišla do nemocnice a moc se omlouvala a brečela, tak jsem jí to taky vyprávěl. Ona přede mnou klečela, líbala mi ruku a moc se tím trápila. Přitom všichni měli akorát řeči ve stylu: Co ta potvora, co do vás bouchla? Odsoudili ji?“
Letos jste prodělal už 44. operaci, co se vám stalo?
„Po návratu z procházky jsem pocítil najednou strašnou slabost. Tak mě odvezli do nemocnice a teprve za měsíc operovali. Pamatuji si, že se mě ptali, jestli vím, jak jsem tam dlouho... Říkal jsem, že asi 14 dní, a oni tvrdili, že měsíc. Asi jsem pořád spal... Tak mi dali kardiostimulátor a ten je ohromnej.“
Jak se cítíte dnes?
„Mám pocit, že jsem furt šťastnej. Podle zprávy z nemocnice jsem až na ty nohy zdravej jako rybička.“
O vás je známé, že jste věřící. Pomáhala vám víra v nejtěžších chvílích?
„Když jsem po tom velkém úrazu skončil v nemocnici, bylo to opravdu děsivý! Denně jsem se modlil, abych zemřel. Cítil jsem se strašně ztracenej a nešťastnej. Myslel jsem, že už nebudu nikdy chodit.“
Co vám ještě pomohlo nevzdat to?
„V nemocnici jsem se modlil: „Pane bože, pošli mi někoho! A najednou za mnou začali chodit lidi, které jsem do té doby neznal, Když jsem se jich ptal, proč přišli, bylo mi řečeno, že měli pocit, že mě slyšeli a že je volám. Jedna vdaná paní s dítětem mi třeba nosila řízky. Chlapi si mě pak dobírali: Hergot, taková ženská za vámi chodí! A já si dokonce dělal legraci, že mě všechny sestřičky požádaly o nohu...“
Co vy a ženy? Měl jste štěstí v lásce?
„Já byl dvakrát ženatej, vlastně třikrát... První ženu jsem si totiž po rozvodu vzal ještě jednou. Ale pak jsme stejně šli od sebe. Ta cikánka mi taky říkala, že potkám ženu na stará kolena.“
A potkal?
„Ještě tady není... Nebo ji tu alespoň nevidím!“
S vámi se člověk hodně zasměje a hlavně omládne!
„To říkal i herec Petr Kostka. Přijel za mnou z Prahy do nemocnice a při odchodu říkal: Franto, víš, já jsem čekal, že tě budu muset zvednout, a tys ohromně pozvedl mě, člověče!“
9 fotografií
