VIDEO: Proč Vydra s Bouškovou nemají děti? Promluvili!
7 fotografií
Donedávna byl herec Václav Vydra (56) všemi oblíbený. Nebyl snad nikdo, kdo by k němu nechoval sympatie. I takový člověk, který nikdy nezpůsobil žádný skandál a žil vždy příkladným životem, ale dokázal vyvolat vlnu nevole. Dokonce se schyluje k žalobě! „Kvůli své kobylce Navaře, která má celoživotní problémy s kopyty, jsem je začal léčit a svým koním nedávám podkovy,“ vysvětluje Vydra, jehož počínání někteří považují za týrání zvířat. Deník Aha! ale navštívil jeho farmu s klinikou a přesvědčil se o tom, že se tam jeho koně mají jako v ráji. A přesně tak se má i Vydra se svou milovanou ženou Janou Bouškovou (58), která ale občas musí skousnout to, že se o něj musí s koňmi dělit více, než by chtěla.
Vydra nás »přivítal« zpoza koně, kterému ošetřoval kopyta, zatímco zvíře si spokojeně pochutnávalo na seně.
„Jé, já jsem na vás úplně zapomněl!“
Alespoň vidíme, jak tu nefalšovaně vypadá váš běžný den.
„V zásadě takhle. Buď se šťourám v kopytech a ležím pod koněm, nebo s nimi jdu ven.“
Vypadáte hrozně šťastně.
„To jo, ale chodím tu jako prase imrvére, protože tady nemá cenu se převlíkat.“ (smích)
Jezdí sem s vámi i vaše žena?
„Jana sem jezdí administrativně. Já tu dělám rukama a ona hlavou.“
Přijdete za koňmi i na Štědrý den?
„Přijdu určitě, jako obvykle. Přinesu jim jablka a mrkev, tvrdý chleba. Oni to mají rádi. Poslední dobou se snažím tyhle pamlsky omezit, protože ono to není dobré chodit vždycky s něčím. Mělo by to pro ně být zpestření, ne pravidlo.“
Jak tedy bude váš Štědrý den vypadat?
„Pospím si trošku déle, třeba až do devíti. Pak bych asi jel za koňmi. Uvidím, jestli třeba Jana přijede za mnou. Pak bychom šli na oběd, pokud Jana nebude mít nějakou touhu něco uvařit, a pak domů. A večer pojedeme za synem, za Honzou. Tomu je třiatřicet a má dva syny, dva vnuky tam máme - Jášu, tedy Jáchyma, a Honzu. A u nich budeme mít ty pravé Vánoce. A až si děti lehnou, tak pojedeme zpátky.“
Takže už si užíváte i dědečkovství.
„No já moc ne. Mně na to nezbývá čas. Nejen kvůli koním, ale mám i moc práce.“
Jak často do týdne tu jste, když musíte namlouvat Prostřeno, hrajete v divadle...?
„Prostřeno namlouváme většinou v noci, jezdíme s Janou do studia zpravidla po představení.“
Kolik času vám to zabere?
„Teď, co se točí i to VIP Prostřeno, tak je to dvakrát třikrát týdně po dvou a půl hodinách.“
Alespoň se ale přiučíte nějakým novým receptům...
„To u mě nehrozí! (smích) Já nemám touhu učit se receptům.“
A jaké jsou vaše touhy?
„V tuhle chvíli se zabývám hodně koňmi, tak toužím se naučit ještě víc o nich. Konkrétně o těch kopytech.“
Máte tu kopytní kliniku, jaký nejzvláštnější případ jste tu měli?
„Měli jsme tu schváceného koně a teď tu máme kobylku, která měla odbouranou kopytní kost u zadní nohy. Mohla stát jen na špičce.“
Doroste to? Nebo jak to léčíte? A jak dlouho?
„Kopyta dorůstají, ale v tomto stavu poškození těžko, spíš ne. Musíme to její kopyto dostat do fyziologické polohy, aby ta kost už dál neubývala, a ona s ním mohla fungovat. Minimální doba strávená na klinice by měla být tak tři čtyři měsíce a spíš půl roku. A následně rehabilitace a správná úprava kopyt.“
Jak probíhá rehabilitace u koní? Já mám jen tu představu u lidí, jak jim různě natahují nohy a cvičí.
„To je v podstatě podobné, rehabilituje se pohybem. Musí hodně chodit na správném povrchu a ve správném terénu. Musí správně zapojit celý pohybový aparát a nachodit tak hodinu a půl denně na tom speciálním povrchu. Vzhledem ke svému časově náročnému povolání stačím obhospodařit jen své koně a pomoct maximálně pár lidem. Nicméně tu vychováváme lidi, kteří se tím chtějí živit.“
Vy jste také absolvoval danou školu?
„Ano, dva roky jsem studoval, před třemi lety jsem dodělal školu a získal jsem certifikát ošetřovatele kopyt u německé veterinářky, doktorky Strasserové. Ta má za sebou třicet let výzkumu koní, kopyt a jejich úpravy. Potýkáme se teď ale s nepříjemným problémem.“
S jakým?
„Vyšel nový zákon o týrání zvířat, do kterého se na nátlak určitých skupin dostalo to, že koním může kopyta upravovat jen akreditovaný podkovář. To je ale kapacitně nedostačující, těch lidí je hrozně málo. Vedou se okolo toho bouřlivé debaty, ale bohužel nejsou konstruktivní. Jsou o to víc emotivní, což je škoda. Ta novela nemůže dlouho fungovat. V Německu bylo něco obdobného a zrušil ji až ústavní soud.“
Vy sám byste také podal žalobu?
„Určitě, pokud by jiná možnost nebyla, uchýlil bych se k této legislativní cestě. Já se přece nenechám popotahovat za týrání koní.“ (smích)
Já naopak vidím, že se tu mají jako v ráji. Jak to tu funguje?
„Oni tady mohou volně žít, nejsou nikdy zavření. Mají svůj režim, který si sami určí. Mají tu krmný automat. Ty jejich obojky jsou čipy, každému navolím množství denní dávky ovsa nebo jiného krmiva, kterou ten kůň má dostat, a on si tam může během dne kdykoliv jít a dostane poměrnou část té dávky. A kdykoliv jdou do krmného automatu, mají jen jednu cestu, jak se k němu zas dostat. Musí obejít celou farmu různými koridory po různém reliéfu na pevném terénu a mají díky tomu spoustu pohybu a nenudí se.“
Máte tu i nádrž s vodou, koupou se v ní?
„Když je horko, tak rádi plavou. Ale to s nimi chodíme plavat na přehradu.“
Jak to probíhá? Kolik koní najednou zvládnete vzít?
„Můžeme jich vzít, kolik chceme. Většinou tak šest sedm. A po jednom tam s nimi jdeme do hloubky plavat.“
Co mezitím dělají ti ostatní?
„Čekají, stojí ve vodě, mají namočené nohy a lelkujou.“
Jen tak bez dozoru? Tak moc poslouchají?
„Ano.“
Žijete s nimi jak s vychovanými pejsky!
„Oni jsou takoví pejsci, ale to je u nich normální. Jsou hrozně kontaktní. Já patřím k nim do stáda. Musím si pohlídat svou hierarchii a své postavení šéfa.“
Když trávíte tolik času s koňmi, nežárlí na ně vaše manželka?
„Proč by žárlila. Může být ráda, že to jsou koně a ne jiné ženy. Koně jsou bohulibá stvoření, takže tam by neměl být problém.“
V čem tedy je?
„Myslím, že v tom, že máme oba poměrně málo času a já z toho mála času, kterej mám, ještě věnuju těm koním. Takže tam trošku třeba je to na úkor manželky.“
Jak si to u ní pak žehlíte?
„Projížďkou na koních rozhodně ne. Tím se bohužel nezavděčím. My spolu jezdíme na zájezdy, jsme spolu třeba večer po představení. Nebo v zimě jezdíme na hory a v létě na loď.“
Oba máte kapitánské zkoušky, ale kapitán jste prý jen vy.
„Jana námořnické povinnosti na lodi vykonává ale, že by se hrnula do řízení nebo do navigace to ne. Ale tahá klidně i plachty. Naposledy jsme byli v Řecku.“
Před osmadvaceti lety jste k Janě přišel na Vánoce a už jste neodešel. Jaký je váš recept na šťastnou lásku?
„Teď to bude devětadvacet.“
Slavíte Vánoce rovnou jako výročí?
„Ne, my to takhle nebereme. My vůbec málo slavíme.“
Jakto?
„Proč, na co? Není čas. Někdo na to prostě není.“
Tak se vraťme k tomu receptu na šťastné partnerství.
„Ten neexistuje.“ (smích)
Čím tedy to, že jste spolu tak dlouho šťastní?
„Hodně se známe, dlouho se známe. I když to není záruka. Podstatná je, stejně jako v životě s koňmi, vzájemná důvěra, tolerance a láska.“
Před pěti lety jste se vzali, jaký jste manžel?
„To se musíte zeptat Jany. To by vám třeba řekla něco, co bych nechtěl slyšet. Samozřejmě jsem člověk do nepohody a když je problém, tak se ho snažím vyřešit a ne lamentovat. Vždycky optimisticky! Ale jaký jsem manžel, to nevím.“
Tak jaké máte zlozvyky?
„Já nemám žádné zlozvyky.“
Ale vaše žena říkala něco o hrozném bordelu na vašem stole...
„Jo, to jo. To mám. Vím, kde co je a problém je, když se to pak uklidí, to nic nenajdu.“
Co na své ženě už od konzervatoře tak milujete?
„To právě nevím. Já ji miluju takovou, jaká je a možná proto jsme tak šťastní. Já tyhle věci neumím popisovat. Nepřemýšlím o tom, cítím to. Prostě se nám to povedlo.“
Ale bohužel se vám nepovedlo mít společné dítě, nemrzí vás to?
„My jsme vychovali dvě děti spolu. Jejího syna Honzíka a Terezku. Ta je Janiny sestry. Takže mi to stačilo. Tam jsem naopak přišel do těch nejlepších let, když Honzíkovi byly čtyři roky. To už je komunikativní tvoreček, takže jsem přišel o ta rybí léta. A byl jsem ušetřen toho vstávání v noci. Musím říct, že mi to nijak výrazně neschází.“
Jak vznikal rozhovor
Když jsme na farmu Vaška Vydry ve vesničce Čím u Slapské přehrady dorazili, našli jsme tohoto vždy galantního a upraveného herce, jak špinavý a zablácený klečí, obrušuje kopyta svého koně a je šťastnější než kdy jindy. I přesto, že byl zmrzlý a podle svých slov »jako prase«, byl to ten »starý dobrý« pan Vydra. Takže ačkoliv jsme se klepali zimou, u srdce jsme měli krásně teplo. A to nejen proto, že se k nám při povídání neustále tulili všudypřítomní koně. Do té doby jsem měla z koní strach a podle toho na mě i reagovali, takže jsem sem přijela s rozpaky. Ale tam se koně mají tak skvěle, že se chovají naprosto jinak než ostatní. Jsou šťastní, vyrovnaní, velice kontaktní a já se konečně přestala bát, patřila jsem mezi ně. Musím ale přiznat, že za to vděčím částečně i jablečným sušenkám, které tito ušlechtilí mazlíčci »našli« v mojí kabelce.
7 fotografií
Vydra s Bouškou?????!!!! 
