Karel Vágner vzpomíná na tragickou nehodu českých muzikantů v Mongolsku 21. 8. 1968: Autobus padal dolů ze stráně!

Toho dne totiž cestoval autobusem, který se v Mongolsku zřítil ze stráně. Na rozdíl od některých kolegů z hudební branže Karel Vágner tragédii přežil, hrůzné okamžiky se mu však dodnes vybavují do detailů. Stejně jako poslední reakce kamarádů, kteří neměli to štěstí jako on...

Osudný den

Dne 19. srpna 1968 odstartovalo z Prahy letadlo s českými umělci, kteří směřovali na turné do Sovětského svazu. Na palubě se nacházela populární pětičlenná kapela Karla Duby s mladým kontrabasistou Karlem Vágnerem, technik a rekvizitář kapely, sólista na trubku a zpěvák Jiří Jelínek a další dva sóloví zpěváci Dana Hobzová a Bohumil Vaněk.

Kromě této skupiny se turné zúčastnilo ještě pěvecké duo Kubšovský – Racek, František Živný z ČT a Inkognito kvartet ve složení Jindra Vostrá, Marie Pokšteftová a Marie Sikulová. Čtvrtá Věra Nerušilová čekala miminko, a proto zůstala doma.

Muzikant a zpěvák Vladimír Mišík těsně před zájezdem ze skupiny Karla Duby odešel, čímž si zřejmě zachránil život. Letadlo s umělci letělo nejdříve z Prahy do Moskvy, kde všichni přestoupili na linku do Irkutska a potom pokračovali do hlavního města Mongolska Ulánbátaru. Na místě určení přistáli 20. srpna. Druhý den jim pořadatelé oznámili, že se pojedou společně poklonit k pomníku padlých sovětských vojáků.

Nikdo z přítomných netušil, že v tu chvíli už sovětské tanky překročily hranice naší vlasti. Netušili také, že šest z nich se domů již nevrátí.

Autobus nebrzdil

Odpoledne 21. srpna 1968 čeští umělci nastoupili do autobusu, který je měl dovézt k pomníku padlých vojáků. Vágner si sedl vedle trumpetisty a zpěváka Jiřího Jelínka a na jedné křižovatce si společně všimli, že řidič autobusu brzdí zařazením jedničky. Brzdy byly totiž v dezolátním stavu. To ještě netušili, že jedou do hor.

Jiří Jelínek si náhle vzpomněl, že musí na naši ambasádu doručit jedné paní droždí, které jí po něm poslala z Prahy sousedka. Vystoupil a droždí mu zřejmě zachránilo život. V té chvíli dělily pasažéry autobusu od tragédie pouhé minuty. Osudný okamžik si Karel Vágner pamatuje přesně, protože v tu chvíli zrovna sledoval řidiče.

Autobus stoupal do mírného kopce a na úzké silnici proti němu náhle vyjel automobil. Šofér se protijedoucího vozu lekl, vyhodil dvojku a snažil se zařadit jedničku, což se mu nepovedlo. Autobus začal samovolně couvat, za ním však jelo další auto. Řidič autobusu zazmatkoval, strhl volant a autobus se začal sunout do údolí. Na začátku srázu se převrátil, a než skončil v údolí v řece, převrátil se ještě několikrát. Na poslední momenty Karel Vágner nikdy nezapomene.

„V okamžiku, kdy se autobus sunul ke srázu, jsem běžel k předním dveřím, takové té skládací harmonice, a pokoušel jsem se je otevřít. Nešlo to. Ještě jsem zaslechl hlas kapelníka Karla Duby, jak volá na řidiče, co to s námi dělá, a také poslední slova bubeníka Josefa Posledního – »A všichni jsme v prdeli!« Potom si již na nic nepamatuji. Když jsem se probral, viděl jsem už tu neskutečnou hrůzu,“ líčí smutné okamžiky Karel Vágner.

Někteří hudebníci vyletěli při nárazu střešními okny a na první pohled bylo zřejmé, že nepřežili. Na místě tragedie procházel mlčky zpěvák Bohumil Vaněk, který měl sám rozlámanou pánev a posléze zemřel údajně na následky šoku. Spolu s ním nepřežili pád autobusu ještě kapelník Karel Duba, bubeník Josef Poslední, tenorsaxofonista Jaroslav Štrůdl, zpěvačka Dana Hobzová, matka ani ne ročního dítěte, a Marie Pokšteflová.

Doktor se mi omluvil za okupaci

Na které z těch posledních okamžiků před tragédií autobusu si dokážete po letech vzpomenout?

„To nemůžete zapomenout nikdy. Je to jeden ze stěžejních okamžiků mého života, a kdybych uměl malovat, ještě dnes to namaluji. Všechno si pamatuji do nejmenšího detailu. Jak jsem běžel ke dveřím, které jsem se před pádem ze srázu snažil marně otevřít, a jak to pak to se mnou praštilo dozadu. Ten autobus mě vlastně nechal na zemi. Vypadl jsem okénkem, o kterém si vůbec nedovedu představit, že bych se jím protáhl. Jednou po letech jsem to za krabičku cigaret, kterou jsem dal řidičovi, u stejného typu autobusu zkoušel a neměl jsem šanci. Jak jsem vlastně tenkrát prolít tím oknem, ví jenom Pánbůh.“

Těsně po neštěstí, když jste se probral k vědomí, byl jste v šoku, nebo jste uvažoval logicky?

„Co se týče krizových situací, ztuhnu jak led, což o mně moji blízcí vědí. Sbíral jsem kamery, pasy a dokumenty, které byly rozházené po stráni.“

Jak a od koho jste se dozvěděl o sovětské okupaci?

„Když jsem se v podvečer 21. srpna probral v nemocnici po utišujících lécích a s ovázanou hlavou, seděl na mé posteli Jiří Jelínek a se slzami v očích mi sdělil, že jsou u nás tanky. Ruský tanky. Řekl jsem mu, co to blábolí, a on mi potvrdil, že je okupace.“

Co se vám dnes v souvislosti s datem 21. srpna 1968 vybaví jako první?

„Ta okupace a tragédie autobusu se samozřejmě prolínají. Protože jsme tenkrát neměli žádné informace, co se u nás doma děje, báli jsme se o rodiny a své blízké. Velmi dobře se mi například vybaví jeden ruský doktor specialista, který mi šil hlavu. Jak se nade mnou v nemocnici naklonil, zakýval hlavou a šeptl mi do ucha: »Omlouvám se za okupaci.« V ten okamžik to od něho bylo obrovské hrdinství, protože nevěděl, kdo jsem. Někdy v roce 1976 jsme s Hankou Zagorovou jeli vlakem z Moskvy do Leningradu, kde jsme se spolu opět potkali. Byl to nádherný moment lidského porozumění.“

Co děláte právě teď, 43 let po 21. srpnu 1968?

„Pracuji na desetidílném seriálu ČT1 Rybí legendy Jakuba Vágnera, který startuje 25. října. Dva díly budou Kongo, další Francie, Indie, Mongolsko a Amazonka. Dále natáčím klip s loňskou miss Jitkou Válkovou a s Pepou Vágnerem Pokaždé, když s tebou jsem. Také pracuji na nové desce s Terezou Vágnerovou, která teď hraje jednu z hlavních rolí v Dětech ráje a nově v muzikálu Naháči.“