Veterinářka Irina (32) z Moldávie: Láska ke psům mě přivedla do Česka!
Jak už její jméno napovídá, Irina Lobová, není původem Češka. Pochází z Moldavska, z menšího města Leova, které leží na hranici s Rumunskem. Ke zvířatům měla blízko od malička, ale nikdy k jejím dětským snům nepatřilo, že je bude léčit. Osud ji ale nakonec zavedl na veterinární školu. Tam zjistila, že nechce skončit u krav a prasat, víc ji lákali menší tvorové. Aby své povolání mohla dělat na sto procent, odjela nakonec ze své rodné země a zakotvila u nás.
Se zvířaty prakticky vyrůstala, už ke svým prvním narozeninám dostala fenku plemene kolie. „Jmenovala se Džina a strávily jsme spolu dalších šest let mého života. Byla to moje nejlepší chůva a kamarádka. Rodiče mě s ní mohli nechat na zahradě a věděli, že nikam neodejdu, hlídala mě,“ vzpomíná. Přesto ještě dlouho ani nepomyslela na to, že by se stala veterinářkou, a nejspíš si ani nedokázala představit, že bude žít jinde než v Moldavsku. „Celé dětství a dospívání jsem snila o tom, že budu právničkou. Nevím úplně proč, ale nejspíš mě ovlivnily knížky, zvlášť ty od Agathy Christie, které jsem milovala. Když mi bylo asi 18 let, našla jsem v trávě něco, co na první pohled vypadalo jako kočičí tlapky. Byla to dvě čerstvě narozená, opuštěná koťátka.“ Jedno už nežilo, ale druhé se pokusila vypiplat. To se jí nakonec nepodařilo, ale tehdy si řekla, že bude lékařkou a bude zachraňovat životy. Původně chtěla jít po maturitě, kterou složila o rok později, na pediatrii, ale to se jí nepodařilo. „Ten rok brali na vysoké školy bez zkoušek, s tím, že přednost měli dobří studenti z vesnic. Já jsem sice měla samé jedničky, ale byla jsem z města. Na pediatrii mi řekli, ať si zavolám za týden, ale čekat jsem nechtěla. Už jen kvůli tomu, že to od nás bylo na kišiněvskou univerzitu víc než 100 km. Šla jsem se tedy přihlásit na veterinu, ale ani tam jsem napoprvé neuspěla. No, nakonec jsem si místo vyhádala,“ přiznává. Za to, že se dostala na vysokou, si koupila dárek, psa plemene dobrman, který je s ní dodnes. Už je to sice stařík, ale vzhledem k věku se dá říct, že v poměrně dobré kondici. „Je to úplně můj první pacient. Snese ode mě úplně vše, kromě stříhání drápků.“
Od teorie k praxi
Studium v prvním ročníku ji svým způsobem bavilo, přesto už tehdy věděla, že velká zvířata, která jsou tam prioritou, léčit nechce. „Veterina v Moldavsku byla, a vlastně pořád je, především o kravách a prasatech. Je to něco, co tam ještě zbylo ze Sovětského svazu. Ale mě to netáhlo. O malých zvířatech se učilo okrajově a ani tam na ně nebylo žádné pořádné vybavení. Když jsem později viděla, co mají k dispozici studenti na brněnské veterině, záviděla jsem jim. Je tam třeba »jipka« nebo »cétéčko«, my jsme měli jen starý rentgen, který sotva ukázal kosti,“ upřesňuje. O následujících prázdninách si vyzkoušela, co obnáší práce veterinární laborantky, ale ani ta ji nechytla za srdce. Blíž k tomu, co by jednou chtěla dělat, se dostala ve druhém ročníku. „Oslovila jsem jednu ordinaci v Kišiněvě, že bych u nich chtěla dělat praxi, zadarmo. Řekla jsem jim, že mi klidně stačí utírat stůl, uklízet zvratky, prostě cokoli. Jen abych mohla být vedle psů a koček.“ Vzali ji a Irina jim mohla rok koukat pod ruce. Když skončila druhý ročník, nabídli jí noční směny. Věděli, že už se spoustě věcem naučila a může jim být užitečná i v praxi. Díky ní pak pochopila, že se chce věnovat především akutní medicíně. Ne jen očkovat nebo stříhat drápky, ale opravdu zachraňovat životy, jak si tenkrát řekla. „Byla to taková experimentální medicína. Měli jsme třeba spoustu štěňat s parvovirózou. Je to ošklivé onemocnění. Psi mají celý den průjem nebo zvrací, vyloženě trpí. Pokud se neléčí, zemřou. V Moldavsku nebylo sérum, které by je mohlo vyléčit, tak jsme si ho vyráběli. Odchytávali jsme toulavé psy, naočkovali jsme je a z jejich krve jsme si vyráběli vlastní sérum. Díky tomu jsme zachránili většinu štěňat.“
V čem ji učarovala Praha a jaké bylo rozjíždět veterinární praxi? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 38.