Marie (83) z Bořetic patří k nejstarším sběračkám hroznů u nás!
Na vinohrad svých rodičů začala chodit už jako malé dítě, proto toho o pěstování révy ví opravdu hodně. Ač už je léta v důchodu, pomáhá Marie Langerová (83) každoročně při sklizni hroznů a mnohdy jí v práci nestačí ani mnohem mladší sběrači. Jak vzpomíná na své vinařské začátky a jaké víno má nejraději?
„Do vinohradu nás rodiče brali odmalička s sebou. I když jsme si tam jako malí chodili spíše jen hrávat. Honili se, prostě jsme dělali blbiny, jaké děcka dělají,“ začíná své vyprávění paní Marie s tím, že tehdy na rodinném vinohradu pracovala hlavně její maminka, která byla v domácnosti. Později jí začala Marie pomáhat. „Sbírat hrozny jsem začala během dospívání tak nějak automaticky. Tenkrát nás ani nenapadlo, abychom proti tomu protestovali. Vzali jsme si prostě nůž a šlo se do vinohradu. Tehdy ještě nebyly vinné hlavy roubované, ale vyrůstaly přímo z kořene, takže se jim říkalo, že jsou pravokořenné. Réva se nepřivazovala k drátům, jako je tomu dnes, nechala se obrůstat do krunýře kolem dřevěného kolku, ke kterému byla přivázána. Obdělávala se tři čtyři roky poté, co byla vysazena. Hrozny se tenkrát sbíraly do puten a škopků,“ líčí své začátky Marie Langrová. Za války Bořeticemi prošli vojáci. Na ustupující Němce útočily rumunské trestanecké oddíly Rudé armády. Měli velmi tvrdou disciplínu, třeba za znásilnění je čekala okamžitě smrt. Mnozí místní byli svědky, jak je velitelé nemilosrdně stříleli. Na druhou stranu vojáci rozstřelovali vinné sudy, sklepy i s rodinami dokonce zazdívali. Navíc vojáci hodně kradli… „Potom ukořistěné věci posílali domů. Pamatuji si, že takové lupy u nás tenkrát balili ve světnici,“ vzpomíná na nepříjemné chvíle svého dětství vinařka. Tenkrát měli víno jen pro vlastní spotřebu, neprodávali ho. „Ale to víte, že za tatínkem do sklepa chodili kamarádi. Mamince se to ovšem nelíbilo, protože tatínka sami nikam nezvali, ale šli se jen k němu napít,“ směje se Marie.
Je to dřina!
V 50. letech začali komunisté s kolektivizací, zakládala se Jednotná zemědělská družstva. Lidé v Bořeticích byli zpočátku nedůvěřiví, agitátorům neotvírali ani dveře a našli se i tací, kteří je dokonce honili vidlemi. Málokdo do družstva zpočátku chtěl a násilný vstup do JZD přinášel velké problémy. Mariina rodina ale měla štěstí, o svůj vinohrad nepřišla. „Neměli jsme moc velký vinohrad, měl jen 27 arů, takže nám ho nevzali. Vinohradů tehdy zdaleka ještě nebylo tolik, mnozí se jich ale vzdát nechtěli. Takové kroky nebyly sice zpočátku vůbec oblíbené, ale později většina otočila. Nemuseli totiž na vinohradech dřít od rána do večera a také o víkendech měli daleko více volna,“ vypráví Marie. Ona sama nakonec také pracovala v JZD, nejprve jako zootechnička, později v rostlinné výrobě. O rodinný vinohrad po rodičích začala pečovat se svým manželem a třemi dětmi. „Moje děcka taky chodila už jako malá do vinohradu, moc se jim to však nelíbilo,“ směje se a dodává, že později vinařství ale také propadly a nyní mají dokonce i víno na prodej a malý sklípek. Marie, která před čtyřmi lety, těsně před diamantovou svatbou, ovdověla, jim chodí pomáhat. A co víc! V sezoně sbírá hrozny i pro sousední vinařství, které je mnohem větší. „Každým rokem tvrdím, že je to naposledy, co hrozny sbírám. Jenže záda si nenaříkají, pořád mě to baví, a když se to dělá s láskou, nic protivného v tom nevidím,“ usmívá se energická seniorka s tím, že dokonce občas popohání mladší sběrače. „To víte, nemají tolik zkušeností, a tedy ani takové tempo. Dnes se už taky nepoužívají při sběru hroznů nože, ale nůžky, takže je práce mnohem rychlejší.“
Jak se vypořádat se škůdci a zloději vína? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 43.