Osud vyvražděné české vesnice: Pořádali tu krvavé hony na lidi
13 fotografií
Malebná krajina Orlických hor je překrásná za všech ročních období a lidem nabízí klid a pohodu. Zdejší pohraničí bylo ovšem svědkem zrůdných poválečných událostí, ze kterých už se některá místa nevzpamatovala. Opuštěný kostel, pár rekreačních chalup, jinak trosky, základy vypálených vypleněných domů, to je víska Vrchní Orlice na Rychnovsku.
Po osvobození v roce 1945 se v okolí odehrál šílený a krvavý lov na německé usedlíky kvetoucí obce Hohen Orlitz. Řádili tu Rusové, partyzáni, horliví a nenávistní Češi ve jménu lidového soudu. Tip na zajímavý výlet, ale když chcete vstřebávat jen harmonii, duchovno a kouzlo kraje, nepátrejte v minulosti. Tady to bylo opravdu šílené... Když jsme kostel sv. Jana Nepomuckého viděli před časem poprvé, minuli jsme ho na cestě bez většího zájmu. Opuštěná budova ve špatném stavu uprostřed polí. V této oblasti je fascinující spíše barokní svatostánek Nanebevzetí Panny Marie se slavnou prosklenou střechou ve tvaru kříže v nedalekém Neratově. Vedle něj kostelík ve Vrchní Orlici trochu zaniká, návštěva v něm je stejně působivá. Když tady totiž zastavíte, zjistíte, že k němu patří i malý hřbitov s několika hroby (projděte si pozorně pobořené náhrobky, leccos z historie napoví), a že se do kostelíka můžete bez omezení podívat. Na první pohled sice vypadá zanedbaně, stará se o něj ale farnost v Neratově a dělá, co je v jejích silách.
Hřbitov, který vypráví...
Klasicistní kostel postavili na začátku 19. století, ale jeho tehdejší sláva je ta tam. Rozbitá okna, popraskané zdi, prorůstající břečťan. Mobiliář už byl dávno odvezen do jiných kostelů. Lavice tu ale jsou, stejně jako nádherný dřevený kůr a oltář. Co víc je vlastně potřeba? Hroby rozloženékolem jsou většinou zanedbané, opuštěné a pobořené, schované v křoví, na některých jsou ale moderní úpravy vidět. Přece jen si někdo na dávno zesnulé vzpomene. Náhrobky nesou německá jména, odkud sem ale lidi pohřbívali? Po cestě dolů už je jen pár dalších stavení.
Češi horší než Rusové
Když jsme zapátrali v minulosti, zjistili jsme, že byl opuštěný kostel uprostřed ničeho součástí celé vesnice jménem Vrchní Orlice, kterou potkal po konci 2. světové války skutečně hrozný osud. Bývala místem, kde fungoval mlýn, hostinec a škola a v roce 1939 tu žilo 240 obyvatel. Založili ji už v 16. století, po roce 1945 ji ale zničilo vysídlování německých obyvatel, kterých tu v pohraničí bylo požehnaně. Vysídlování je ale příliš hezké slovo, na to, co se tady a přilehlých Bartošovicích i ve zmíněném Neratově dělo. Nejdříve do oblasti při říčce Divoká Orlice přišli ruští vojáci. S pocitem osvoboditelů si dělali, co chtěli, podle dobových záznamů si chodili pro jídlo a alkohol, prohledávali domy a říkalo se, že ti nejprimitivnější i znásilňují ženy. V téhle pohnuté době i jeden z nich, namol opilý, vystřelil z pancéřové pěsti na kostel v Neratově a zapálil jeho střechu. Lidé věděli, že po Rusech přijdou Češi a doufali, že se vše uklidní a dá do pořádku. Velmi se ale mýlili. Nastala mnohem horší situace. Další zvěrstva byla ve své pomstychtivosti krutá, bestiální. Roky utrpení hnalo Čechy ke slepé pomstě a tu vykonávali na Němcích, mnohdy nevinných sousedech. Šikana, vraždy, masakry. Hodně tomu pomohl i Edvard Beneš, který v Brně 13. května 1945 prohlásil: „Můj program je, a já se tím netajím, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“ Češi to brali jako mandát, chovat se vůči Němcům, jak sami uznají za vhodné. Kolaborant, nebo ne, německé příjmení bylo cejchem.
Soud a pak vražda
Partyzáni vraždili obyvateleněkteří se raději zabili sami, než aby upadli do jejich rukou. Už 19. května 1945 byli shromážděni němečtí obyvatelé ve věku 18 až 45 s tím, že musejí neprodleně odejít pěšky do 40 km vzdáleného Lanškrouna. Neměli ale vedení ani žádný dozor, v Lanškrouně o nich nevěděli. Během cesty se otočili a vrátili se zpět. Po několika dnech, 26. května zrána, ale vesnici obklíčili čeští uniformovaní vojáci, shromáždili muže na jednom místě jako dobytek. Za přítomnosti českého souseda, který se ke každému vyjádřil a popsal jeho chování za války, každý dostal 5 až 25 ran. Podle míry údajného provinění. V sousedním Neratově rovnou ubili vedoucího Sudetoněmecké strany Josefa Hermanna a velitele Německé lidové domobrany Emila Heuera, který si jen přijel pro mléko. Ve Vrchní Orlici toho dne zavraždili Heinricha Pohla. Řádění následně pokračovalo i v červnu, hned 7. června opilí ruští vojáci zavraždili Antona a Franze Neumannovy, Češi zase odvlekli Annu Pohl a jako jedna z posledních zemřela 24. prosince Adelheid Laschke.
Vyhnaní a okradení
Nejdříve byli vykázáni Němci, kteří přišli po roce 1938, pak už prakticky všichni. Existovaly výjimky, ale například v Neratově mohly zůstat jen tři rodiny, které ale nakonec také xenofobně ladění obyvatelé vyhnali. Mohli si sbalit potřebné věci, zavazadla jim ale prohledali a o cennosti je beztak okradli. Odcházeli s těžkým srdcem, chtěli zůstat, nechávali za sebou celé svoje životy i majetek. Někteří se zabydleli za hranicí na dohled svých stavení, kontrolovali, zda domy nehoří, a po nocích se chodili starat o dobytek. Odsunu samozřejmě využívali obyvatelé vnitrozemí, kteří do opuštěných domů jezdili rabovat. Pro vyhnané Němce muselo být ještě horší, když se začalo s dosídlováním a stát lákal do Orlických hor Čechy nabídkou hospodářství a výhod. V roce 1956 nabízeli právě ve Vrchní Orlici hned pět domků. Na rozdíl od Bartošovic a Neratova už se ale život do Vrchní Orlice nevrátil, zbyly jen budovy kolárny a kovárny, ze kterých jsou chalupy.
Rudolf Jehlička
Zvěrstva v Orlických horách
Na poválečnou dobu zavzpomínal také rodák z Orlických hor, Rudolf Jehlička, o kterém na svém blogu psala Iva Marková. Matka Němka, otec napůl Čech, Rudolf Jehlička to měl těžké už od dětství. Ve škole se mu smáli za dialekt, tlačili ho do Hitlerjugend a v 18 už musel narukovat. V Rusku mu nejdřív prostřelili ruku a břicho, dostal záškrt a bomba mu skoro utrhla nohu. Vrátil se do milovaných Orlických hor, kde ho ale čekalo další peklo. „Když přišli Rusové, napadalo nás, co bude. Ale my na ně nemůžeme naříkat. Sice když se opili, to nebylo pěkný, ale ten jejich důstojník s námi jednal dobře, dokonce dal otci nějaký zbraně, abychom se mohli bránit, až odejdou. Jednu sestru si chtěli vzít s sebou, ale pak ji nechali. Panoval tady obecný strach z Rusů, mnoho těch nadšených henleinovců spáchalo sebevraždu. Taky to tady bylo. V Podlesí vedoucí partaje nejdřív zastřelil rodinu a pak sebe. Jejich 14letý syn nosil vojenský boty, tak Rusové mysleli, že to je voják, a vzali ho s sebou. Jenže v Kladsku na kontrole zjistili podle dokladů, že voják nemohl být, protože mu je teprve čtrnáct, a tak ho Rusové pustili domů. Proto se jako jediný z jejich rodiny zachránil. Ale pak přišli čeští partyzáni a ti se na něm pomstili. Zabili ho,“ vylíčila Jehličkovo svědectví Iva Marková na svém blogu. Popsal také vraždu muže, kterého oběsili přímo před jeho malým synem. Jenže provaz praskl a museli ho věšet znovu. I jeho rodině byl odsun přikázán, museli proto nosit bílou pásku na rukávu. Nejdříve jim nařídili sehnat jídlo na dva dny a prádlo. „Čekaly tam vozy s koňmi, oddělovali děti od rodičů. Soused šel do transportu a jeho pět dětí křičelo, ten nejmenší, dvouletý, držel maminku za sukni. Voják vzal bič a mlátil do kluka, až se pustil,“ řekl Jehlička v rozhovoru pro Katolický týdeník. Naštěstí se ale zase vrátili. Díky otci dostala nakonec rodina přípis, který zajišťoval, že rodina může zůstat, kamarádi a sousedé ale museli odejít.
Lidový soud v Lanškrouně
Divoký odsun, jak se násilnému vysídlení říká, se po dalším zkoumání zdá jako lepší varianta toho, co se německému obyvatelstvu v Československu stalo. V knize Neslyšené výkřiky z pekla rakouský novinář a spisovatel Ingomar Pust (†85) popsal, co všechno se dělo zajatým Němcům po celé zemi. Už 5. května 1945 byli v Praze vražděni zranění němečtí vojáci v lazaretech, bez milosti vyhazováni z oken, stříleni, věšeni, ubíjeni. Brutální zálibou bylo topení a dušení v záchodových mísách. Němce vyhnané na ulici zfanatizovaný dav kamenoval, lidé nebožáky mlátili holemi, ženy znásilňovali. Vojáky dokonce zatloukali do sudů a ukouleli k smrti. V Lanškrouně sehnali Němce na náměstí před radnici, kde proběhl lidový soud. Odsouzené stříleli nebo věšeli, zadržené kopali do rozkroku. Kolem ještě na bicyklech jezdily dvě partyzánky a povzbuzovaly rozlícené samozvané exekutory k ještě brutálnějšímu chování. Němce pak topili v požární nádrži. Po prvních útocích byli přeživší zavedeni do koncentračních táborů. I těhotné ubíjeli k smrti, děti nebyly výjimkou. V Ústí nad Labem naházeli do řeky maminky i s dětmi v kočárcích, a když tomu chtěl český starosta zabránit, potkal ho stejný osud. V táboře v Pohořelicích pravidelně znásilňovali zajaté ženy, což samozřejmě vyvolalo epidemii pohlavních nemocí, které ale lékaři odmítali léčit. Hrůzné činy ale nepáchali jen muži, ženy byly stejně sadistické. V internačním táboře v Terezíně řádila Soňa Průšová, dcera náčelníka Průši, která podle svědkyně doktorky Emilie Siegel sama ubila 28 lidí. Trhala ženám vlasy, mlátila je a bičovala.
Další zaniklé obce
ZHŮŘÍ
Z vesničky Zhůří na Šumavě se kromě kříže a zříceniny jednoho stavení nedochovalo nic. Ves, o níž první zmínky pocházejí z roku 1785, definitivně pohřbil poválečný odsun sudetských Němců. Zabrala ji armáda a vojáci všechny domy postupně zbořili. V polorozpadlé kapli vojáci dokonce nějaký čas chovali prasata. Na druhé straně tudy kráčel jeden z pochodů smrti, kdy se nacisté chtěli zbavit vězňů z koncentračních táborů. Okamžiky pomsty bez soudů jsou fatální a nemají vítěze...
SKLENÁŘOVICE
Sklenářovice v Krkonoších na dohled od Mladých Buků měly 221 obyvatel, ale po válce byly nemilosrdně vysídleny. Nedostaly ani šanci na záchranu prodejem domů chalupářům. Ženijní jednotka československé armády během 50. let v několika vlnách při akci nazvané Demolice srovnala Sklenářovice pomocí trhavin a vojenské techniky se zemí. Za válku, kterou nezpůsobili tady trpěli nevinní, zaslepenost vedla nejen tady k nedozírným škodám na majetku.
LESKOVICE
Z Leskovic nedaleko Pelhřimova zbyly jen tři domy. Na vině v tomto případě byli ale nacisté. Zbylé domy 5. a 6. května 1945 srovnaly se zemí ustupující jednotky SS. Byla to pomsta za pošetilý čin dvou mladíků, kteří stříleli ze zálohy na projíždějící německá auta. Hoši měli dojem, že je po všem, a snažili se přispět k pomstě na Němcích. Jenže nepřítel ještě neřekl poslední slovo a výsledkem bylo 25 mrtvých obyvatel vesnice. Brutálnímu běsnění esesáků učinila přítrž jednotka wehrmachtu, která dokonce pomáhala hasit zapálené domy a vesničanům pomohla. Bylo však pozdě. Domy a celá vesnice dnes vypadají jinak, z hrůzy se dodnes nevzpamatovala.
13 fotografií
