Od smrti legendárního imitátora všech možných zvuků, baviče, herce, recesisty a idolu dětských srdcí Antonína Jedličky (†70) ve středu uplyne přesně dvacet let. Zemřel naprosto nečekaně, ale zřejmě tak jak by si on sám přál. Pojďme si připomenout život a tajemství svérázného muže, komika, kterému nikdo neřekl jinak než Strýček Jedlička.Zpět na článek
Chcete-li se zapojit do diskuse, přihlaste se prosím.
Ja jsem ho nenavidela. Museli jsme na nej chodit se skolou povinne. Uz jako decko mi bylo jasne, ze z nas dela blbce.Ted uz vim, proc na nej musely skoly chodit.
Zamindrákovanej skřet - dětský herec z pár prvorepublikových filmů, pak holt nedorostl a musel začít kejhat. A děti neměl vůbec rád. Ovšem uživil se. Kdo mohl hrát v době jeho smrti tenis: Dietel a on. Oba na to chcípli.
Byl zamindrákovaný. Na děti byl hodný jen na veřejnosti. Jako malé dítě jsem byla na léčení v lázních. S celou skupinou jsme ho potkali na promenádě a jako hloupé děti jsme se k němu hnaly. Tolik sprostých slov jsem jako dítě nikdy neslyšela, jako od něj, vychovatelka byla v šoku.
Byl to kšeftař. Jednou jsem byl v Hotelu Slavia v Hodoníně na obědě. Seděl tam vedle u stolu jeden nejmenovaný lékař z Hodonína se svojí manželkou. Za několik minut k nim dorazil Jedlička. Slyšel jsem celý rozhovor a byl jsem velmi udiven, že takový "ťululum" sliboval těm manželům, že jejich dítě dostane na Lékařskou fakultu do Prahy. Asi měl velmi dlouhé prsty. No, i ta známá obálka se mihla. Kdo ví jak to všechno dopadlo.
Už jako dítě jsem ho nesnášela, i to jeho P.Š.T. Ostatně neznám nikoho, kdo by ho měl rád. Nebyl ani vtipný. Zvuky možná uměl, ale proč poslouchat, jak někdo kokrhá nebo chrochtá a smát se tomu, to mi nikdy nedošlo.
