Rozhovor, ze kterého mrazí. - Karel Svoboda: Lidi, tohle bych vám řekl...

● Otázky, kterým by se nebránil
● O Vendule, o Jakoubkovi
● O tom, co ho trápilo

Tady jsou Karlovy odpovědi na obdobné otázky, jaké by padaly dnes. Odpovídal na ně před svou smrtí. Nechali jsme je beze změny, jen je uvádíme v minulém čase, když už tu ten velikán české hudby není...

Karle, hodně se teď píše, jaký jste vlastně byl člověk...
„Byl jsem člověk velice netrpělivý, který se snažil všechno řešit rychle a rázně. Když jsem narazil na překážky, když se věci vlekly neúnosně, propadal jsem trudomyslnosti... Po otci, který byl vídeňský krejčí, jsem zdědil akurátnost, která mi strašně komplikovala život. I když jsem působil jako bordelář, měl jsem rád velký pořádek, nesnášel jsem obraz nakřivo. Nebylo to jen v genech, svou roli sehrálo i těch třicet let práce v Německu, kde je akurátnost životní normou. Je pravda, že jsem byl pedant do takové míry, až jsem se kvůli tomu sám na sebe zlobil.“

To pro vás asi nebylo lehké žít v dnešní uspěchané době…
„Víte, byl jsem romantik. Cítil jsem, že jsem se měl narodit o nějakých dvě stě let dříve. Možná by se mi v té době žilo lépe, možná hůř. Ale rozhodně bych do ní zapadl lépe než do té dnešní, která ztrácí na slušnosti a korektnosti. Měl jsem pocit, že každý, koho jsem potkával například na ulici, se choval jako Rambo.“

A co teprve showbyznys, v kterém jste se pohyboval tolik let… Co se vám na téhle branži nelíbilo?
„Pomluvy, podrazy a různá propojení, která se stále mění. Ale největší neřestí je přílišné sebevědomí. Někteří lidé po prvním úspěchu tak zblbnou a natolik ztratí soudnost, že to lze nazvat jakousi hvězdnou nemocí.“

Své jste si užil také s kritiky. Někteří z nich totálně strhali vaše muzikály…
„Po premiéře Draculy to byla hrůza. Posílali mě do důchodu, psali o vyčichlé popmusic, posílali never more do mých mozolnatých rukou… Nejvíc mi vadilo, že ty kritiky byly neodborné. Vzalo mě to, zhruba měsíc jsem z toho měl velké problémy. Dostal jsem se z toho, až když jsme s Draculou sbírali ceny a měli neustále plno.“

Práce vás ale těšila?
„Víte, práce pro mě byla droga a kdybych přestal pracovat, začal bych kňučet nebo bych chodil na večírky, lítal někde v povětří a nic pořádného by po mně nezbylo.“

Nikdy jste si neřekl, už mám toho sezení u piána dost?
„Samozřejmě, že někdy jsem toho měl plné kecky. Abych vůbec usnul, musel jsem si brát prášek na spaní, protože když jsem skládal, pořád mi to běželo v hlavě.“

Teď se bude hledat váš nástupce. Kterého našeho skladatele máte v oblibě?
„Třeba Petra Hapku. To je člověk s velkým talentem, kterého jsem si vážil.“

Během života jste nashromáždil velký majetek. Setkal jste se s lidskou závistí?
„Prakticky od momentu, kdy jsem napsal první šlágr, jsem se setkával s různými formami závisti. Provázela mě tak, že jsem si na ni zvykl a naučil se s ní počítat, žít s ní a chovat se co nejméně nápadně, abych se snad, proboha, někoho nedotkl. Došlo až k extrému, že jsem nedával veřejně najevo, zda se mi dílo daří či nikoliv. U nás se totiž za úspěch trestá, vystrkovat hlavu se moc nevyplácí, nemluvě o tom, když člověk vydělá trochu víc peněz... To je problém našeho malého trhu.“

Měl jste někdy dluhy?
„Ale jistě. Například v momentě, kdyjsem vydělal první milion, měl jsem tolik dluhů, že jsem ho v tu chvíli de facto neměl. Vymotal jsem se z nich až koncem osmdesátých let, kdy mé jméno získalo v zahraničí jistý zvuk.“

Třináct let jste byl ženatý s Vendulou. Čím vás vlastně okouzlila?
„Vzali jsme se dva roky poté, kdy zemřela má první žena na zhoubnou chorobu. Vendula mě okouzlila nejen zjevem, ale i tím, jak mě v té těžké době podržela. Zjistil jsem, že je to žena do nepohody.“

Štvala vás něčím?
„Štvala mě neustále a já ji taky, ale v tom bylo naše koření života. Neznám nikoho, zvláště ze showbyznysu, kdo by měl svatozář. Naše půtky byly ve zdejší české normě.“

Vaše žena Vendula má ráda společnost. Nevadilo vám to?
„Je mladá, ať si užívá. Když někdo chce tancovat až do rána, chce popíjet, tak ať se veselí, kolik snese.“ Takže jste ji neomezoval?„Ne, takový jsem nebyl. V manželství měla velkou volnost...“

Do vašeho života několikrát zasáhla smrt…
„Kamarád a kolega Jiří Štaidl zemřel velmi mlád – nepřežil autonehodu. Textař Zdeněk Borovec podlehlzákeřné chorobě. Vždy bylo těžké o tom mluvit. Nikdo nevíme dne ani hodiny, nikdo z nás není nesmrtelný. Velmi jsem si uvědomoval křehkost života. Už proto, že jsem přišel o řadu svých nejbližších…“

To snad ani nejde...
„Těžko, je to stejně nepřenosná zkušenost, jako když popisujete porod někomu, kdo ho neprožil. Právě proto jsem obdivoval svou ženu, že je schopna stále na onkologii v Motole docházet, nosit nemocným dětem dárky, pomáhat jim. Já tu nemocnici objížděl obloukem...“

Pak se vám narodil malý Jakub. Neměl jste strach, že budete na otcovství už příliš starý?
„Jsou muži, kteří si troufli mít dítě i v osmdesáti. Jde o to, jaká je matka dítěte, nakolik je perspektivní. A taky, jak chlap dokážedo budoucnasvé dítě zajistit. Navíc jsem si nedovedl představit, že bych upřel své mladé ženě právo mít dítě.“

Jak jste si představoval Kubíčkovu výchovu?
„Snažil jsem se dát mu v životě co nejvíce. To znamená patřičné vzdělání, jako mají obě mé dospělé děti. Myslím, že rodiče by dětem měli dát lásku, veškerou péči a hlavně vzdělání.“

Hodně se teď v souvislosti s vámi zmiňuje jméno Filip Renč. Jaký na něj máte názor?
„Filip Renč je režisér s velkým talentem. Při bezesných nocích jsem se díval na filmy a mezi mými oblíbenými bylo například Requiem pro panenku. To je film, při kterém mi běhal mráz po zádech. Zařadil jsem si ho do soukromé hvězdné filmové hitparády. Je tam s Darebáčky Woodyho Allena, Forrestem Gumpem či Hřebejkovými Pelíšky.“

Vy sám jste byl zařazen do filmové Galerie elity národa. Jak jste se cítil ve společnosti dalších skvělých Čechů a Češek?
„Těžko říct, jestli jsem tam patřil. Moje práce zřejmě padla na úrodnou půdu a má ohlas. Mně vlastně o víc ani nikdy nešlo. Věděl jsem, že když už nenapíšu ani notu, přesto jsem svoji funkci splnil. A tomu Pánubohu, kterého jsem nikdy neviděl, bych mohl jen děkovat. Dal mi talent a umožnil mi realizovat sny.“