Hrdý otec Igor Bareš: Ukázal roztomilého syna Lojzíka!
6 fotografií
Herec Igor Bareš (48) září štěstím. Jeho manželka, herečka Antonie Talacková (35), se kterou má už tříletou holčičku Toničku, mu minulý víkend porodila syna Lojzíka. Ještě den před narozením prvního syna přitom ležel v narkóze kvůli Crohnově chorobě, která ho léta sužuje. Krátce potom, co manželku s Lojzíkem přivezl z porodnice domů, poskytl Nedělnímu Aha! rozhovor.
Igore, plánovali jste s manželkou druhé dítě?
„Před necelým rokem zemřel tchán, a když jsme tak doma seděli a dívali se na naši tříletou holčičku, jak tam mezi námi běhá, řekli jsme si, že je potřeba rodinu rozšířit. My totiž nemáme ani z jedné strany žádné prarodiče, strejdy, tety, prostě nikoho…“
To se vám s manželkou povedlo celkem rychle…
„Na rozdíl od Toničky, na kterou jsme čekali rok, teď se to podařilo skutečně velice rychle. Říká se, že když někdo odejde, někdo druhý přijde. V tomto případě to zafungovalo stoprocentně.“
Chlapeček dostal jméno Lojzík. Byla ve hře i jiná jména?
„Když jsme se dozvěděli, že to bude kluk, ani jsme o jméně moc nepřemýšleli. Měl jsem bratra, který zemřel na rakovinu v roce 1965, bylo mu devět…Já se narodil o rok později, tak jsme se nepoznali… Jmenoval se Petr. Zdálo se mi pěkné dát našemu klukovi stejné jméno. Byl jsem tím rozhodnutím nadšený, což trvalo asi dva měsíce. Pak se mi do hlavy vloudila taková neodbytná myšlenka a strach, aby se to neštěstí neopakovalo a to jméno mu nepřineslo smůlu. Nedokázal jsem se toho pocitu zbavit, tak jsem po čtrnácti dnech řekl rázné ne, Petr to nebude!“
Proč nakonec Lojzík?
„Tak se právě jmenoval tchán. Náš chlapeček byl počat právě na základě jeho odchodu, tak nám přišlo symbolické pojmenovat ho po dědovi.“
Byl jste u porodu?
„Tentokrát ano. U prvního jsem nemohl být, protože jsem natáčel v Olomouci. Tehdy jsem byl i rád, že jsem tam nebyl. Porod trval jedenáct hodin, pan porodník mi při loučení řekl, že mám hodně statečnou ženu. Muselo to být pro ni vyčerpávající.“
Jak jste si to užil? Neomdlel jste?
„Ne. (smích) Ale samozřejmě jsem byl dojatý. Byl to nádherný pocit. Nicméně člověk, když vidí toho malého tvora, cítí větší zodpovědnost.“
Vy jste ale den předtím kvůli Crohnově nemoci, kterou trpíte, ležel v narkóze v nemocnici…
„V IKEMu, kam chodím pravidelně na kapačky, zjistili, že se to zase začíná probouzet, tak jsem dojel do hořovické nemocnice, kde jsou specialisté na zákrok, který byl nutný udělat. Medicína už je tak daleko, že ráno přijedete, odpoledne jste v narkóze, lékaři to provedou a další ráno, pokud je vše v pořádku, vás pustí domů. Za poslední rok jsem tohle absolvoval asi pětkrát. Není to nic, co by ohrožovalo můj život, nicméně příjemné to rozhodně není.“
Nebojíte se, že by Crohnovu chorobou mohly trpět i vaše děti?
„Říká se, že se to dědí přes koleno, tak nevím. Je ale pravda, že můj dědeček něco podobného skutečně měl. Tehdy se však o této nemoci ještě nevědělo, lékaři to nedokázali pojmenovat. Je to pětadvacet let zpátky. Snad budou naše děti zdravé, kdyby nad tím člověk přemýšlel, nemohl by mít žádné.“
Už jste pokračovatele rodu zapil?
„Nebyl čas. Ráno mi manželka oznámila, že večer pojedeme, a opravdu to tak bylo. V devět večer jsme odjeli do porodnice, kluk se narodil v 1.45, v pět ráno jsem přijel domů, dal si dvě deci červeného vína a šel si lehnout. V sedm už vstávala malá. Ale víte co, já na takové plánované oslavy nejsem. To je podobné jako se Silvestrem.“
Jak se malá Tonička těšila na sourozence?
„Je zajímavé, že v době, kdy jsme to ještě netušili, chodila za maminkou a říkala, že má v bříšku miminko. Když jí to říkala asi týden, tak si maminka nechala udělat těhotenský test. A byla to pravda… Samozřejmě Tonička bráškou žije, je nadšená. Ale na druhou stranu, doteď se všechno točilo jen kolem ní, bude to pro ni asi těžké.“
„Přebalování zvládnu. Když si člověk navykne a přestane se bát, že tomu malému tvoru ublíží, tak to dokáže i totální nemehlo. Jinak co se týče technických věcí a zručnosti, jsem na tom dost bídně, nedokážu se o sebe postarat. Ještě že mám takovou ženu. Nejenže je nejstatečnější, ale než odjela do porodnice, navařila na tři dny, připravila hromádky s oblečením, co si na sebe máme vzít, zazimovala chalupu a do poslední chvíle gruntovala. Dokonce mě ještě den předtím odvezla do té nemocnice. Hluboce ji obdivuji.“
Jste přísný rodič, nebo spíše ten rozmazlující?
„Zastáncem fyzických trestů nejsem, ale pohlavek po několika upozorněních, která nebyla vyslyšena, by měl přijít. Naše malá ale ještě nikdy v životě nedostala. Je hodná.“
Jak jste byl vychován vy? Byli na vás rodiče přísní?
„Otec mě v životě zmlátil asi jen dvakrát, a to opravdu tak hodně, že jsem se bolestí počural, jinak vůbec. Matka občas jo. V kuchyni na kredenci ležel takový pásek, maminka tomu říkala lék, a s ním mě sešvihala docela často. (smích) Ale nějaké dlouhodobé tresty, domácí vězení, nebo abych musel někde v rohu klečet, to jsem nikdy nezažil.“
Za dva roky oslavíte padesátku, nemáte strach, že nebudete už tak akční otec?
„Prožívám podobný model života jako můj otec. Měl jednu rodinu, se kterou se rozešel, založil druhou, do které jsem se narodil i já. Můj otec mě měl ve čtyřiačtyřiceti letech, mamince bylo třiatřicet. V té době se děti nerodily v tak vysokém věku. Bohužel od tatínka jsem nedostával to, co ostatní děti, neučil mě jezdit na kole, bruslit, lyžovat… Nepohrál si se mnou. Bojím se, abych nebyl stejný. Když teď koukám na svoje fotky, tak mu jdu čím dál tím více do podoby. Ale věřím, že na stará kolena nebudu takový suchar jako on. Tajně doufám, že při mém povolání mi hravost zůstane.“
6 fotografií
