Režisér Fero Fenič: Nikdy to nevzdám!

Šéfuje jednomu z nejznámějších festivalů filmů, televize a videa Febiofest, a kdyby mu nezkřížily plány Nova a Prima, rozjel i vlastní televizi Febio TV. „Prima a Nova nás chtějí vyhladovět a zničit. Ale já to nevzdám. Dokud budu živý a zdravý, nebo dokud mě neodstřelí,“ tvrdí. Navíc prozradil, jak se dostal až tam, kde je dnes…

Všude po stěnách vašeho filmového studia visí podepsané portréty nejvýznamnějších českých velikánů, ať už z oblasti kultury, sportu či politiky. Na to musíte být hrdý…
„Málokterou kancelář navštívilo tolik osobností. (smích) Ta neuvěřitelná sbírka portrétů s podpisy vznikla díky pořadu GEN, Galerii elity národa. Naprostá většina osobností se k nám přišla podívat na natočený materiál a při té příležitosti tu po sobě zanechala stopu. Jsou tam velice unikátní snímky a podpisy lidí, z nichž mnozí dnes bohužel už nejsou mezi námi.“

Původem jste ze Slovenska, ale vypadá to, že jste v Praze zakořenil…
„Já jsem do jednadvaceti let žil na východním Slovensku ve vesničce Nižná Šebastová u Prešova. Ale pak jsem začal studovat na pražské FAMU a už jsem tady zůstal. Prožil jsem tu studentská léta, nechal jsem v Praze srdce a už jsem se s ní nedokázal rozloučit. Ze začátku jsem mluvil slovensky, ale postupně jsem přešel do češtiny, protože jsem nechtěl vyvolávat pozornost a třeba v pekařství kupovat místo housky žemlu. Kdo ví, co bych dostal. (smích) Ale v češtině mi dělá problémy »ř«, čímž jsem dnes ve stadiu jakési českoslovenštiny, tedy nemluvím pořádně ani slovensky ani česky. Takže vlastně nepatřím nikam.“

Takže slovensky už nemluvíte vůbec?
„Jen když se rozčílím, tak mi to v hlavě většinou přeskočí. Slovenština má totiž lepší nadávky, je daleko šťavnatější. (smích) Čeština zní v těchto výrazech kultivovaněji. A mechanicky přecházím do slovenštiny, když na mě tímhle jazykem někdo promluví. Prostě přepnu, aniž bych o tom přemýšlel.“

Ze Slovenska jste prý odešel kvůli protisocialistické činnosti a pak jste se živil v Čechách jako turistický průvodce…
„Po skončení FAMU jsem se vrátil na Slovensko, do Filmového studia Koliba v Bratislavě. Šance jsem tam však nedostal téměř žádné. Nakonec i svůj první celovečerní film Džusový román jsem mohl natočit jen na Barrandově. Mimochodem, teď právě poprvé vychází na DVD. Film však byl až do revoluce zakázán a nesměl se promítat, protože hrozně pobouřil tehdejší komunistické vedení. A tenhle problém se pak se mnou vlekl několik let, nikde mi nechtěli dát práci, stal jsem se nepohodlným člověkem. Vyvrcholilo to incidentem na hranicích, když v mém zavazadle našli nějaké doklady, které jsem se pokusil vyvézt svému kamarádovi, který emigroval. Takže mě transportovali do Prahy a skoro rok mě vyšetřovala StB. Protože jsem nepřistoupil na spolupráci, StB zařídila, abych byl na hodinu propuštěn a skončil na dlažbě. Smířil jsem se s tím, že už nikdy nebudu mít možnost vrátit se ke své režisérské práci a filmu vůbec… Podařilo se mi začít živit se jako turistický průvodce v Praze, kam jsem se vrátil, protože ve velkém městě se dalo před StB spíš ztratit, a také jsem to považoval za lepší řešení než dělat v kotelně.“

Ale krátce před revolucí se vám podařilo natočit další film, Zvláštní bytosti, který pád komunismu dokonce předpověděl.
„Byla to už doba vrcholící perestrojky, kdy se našlo několik slušných lidí, kteří to – například přes protesty tehdejšího předsedy KSČ na Barrandově Jiřího Svobody – se mnou riskli. Film byl takovým symbolickým podobenstvím o konci totality, ale než jsem ho dokončil, tak totalita skutečně padla. Jeho natočením jsem hrál o všechno. Byl jsem nikdo, neměl jsem ani pas, a tak jsem neměl co ztratit. Chápal jsem to jako svou poslední příležitost ještě něco říct. Takže jsem měl jiný scénář pro schvalovatele a podle jiného jsem točil. Aby mě někdo neudal, raději jsem angažoval herce z Polska, nebo jsem oslovil lidi, kteří měli také veškerou činnost zakázanou. Například poprvé po dvaceti letech si tak zazpívala Marta Kubišová. Když se tam objevila, vznikla ve studiu panika a někteří spolupracovníci raději studio opustili. Že prý jsem blázen a že je všechny zlikvidují. Ale někteří zůstali a já to mohl nahrát. Ironií osudu je, že za pět dní už Marta Kubišová zpívala na Václavském náměstí.“ (smích)

Ale to není jediná věc, kterou jste ve svých filmech předvídal. Třeba v dokumentu Odsud – potial, který pojednával o nejvzdálenějších místech Československa, jste svým způsobem předpověděl rozpad republiky.
„A ta zvláštní předvídavost se mi hodila i ve společnosti Febio. Třeba cyklus GEN o českých osobnostech jsem začal připravovat půl roku před rozpadem státu, a tím ho mohl začít vysílat již tři dny po vzniku ČR. Satirický pořad Česká soda také předběhl svou dobu a myslím, že dodnes nebyl v mnohém překonán. A tahle osudovost mě provází dodnes.“

Takže váš život ovlivňuje osud?
„Kolikrát mě navedl tam, kam bych to nečekal. Do dvaceti let jsem nikdy v Praze nebyl, i na FAMU jsem došel jen podle mapy, moje rodiče nikdy nebyli v kině a stejně jako já ani pořádně nevěděli, co to je režisér. Nikdy jsem nechtěl být producentem ani manažerem, prostě se to stalo. Původně mělo být Febio malé studio, kde si sem tam sám natočím nějaký filmeček, ale do půl roku jsme dělali desítky dokumentů a živili desítky tvůrců. Takže je to všechno náhoda. Asi je to tím, že jsem se osudu nikdy nebránil. Jen jsem ho pokorně následoval…“

Česká soda byla skutečně přelomový pořad a proslula drsným humorem. To je od tak seriózně a distingovaně vypadajícího režiséra dost nečekané.
„Jak jste na to přišla, že jsem seriózní a distingovaný? (smích) Mám rád humor a měl jsem tehdy pocit, že tady politická satira bez zábran chybí. Ale jak se mi to stávalo i v jiných projektech, bohužel jsme s tím přišli dřív, než na to byla společnost připravena. A i ti novináři, kteří dnes vzpomínají na Českou sodu s nostalgií, tehdy psali dost tvrdé odsudky a nedovedli se smířit s tak uvolněným a netradičním humorem. Když se na to podíváme dnes, tak zjistíme, že to byl velmi decentní humor a měl své hranice.“

Dnes už na to doba připravená je. Nenatočíte pokračování?
„Bude, ale můžu s ním přijít pouze v mé vlastní televizi – žádná ze stávajících by mi nedala prostor. Kdyby televize Nova a Prima nezablokovaly proces digitalizace televizního vysílání a všemi dostupnými prostředky nebránily vzniku nových televizních stanic, tak už diváci Českou sodu mohli mít, protože patří k těm projektům, které bych chtěl na obrazovce Febio TV oživit. Měli jsme v plánu několik netradičních pořadů, na které by si jiné televize netroufly, takže divákům může být jenom líto, že se problém digitálních televizí neřeší. Takže jsou stále otupováni dvěma televizemi a přicházejí o spoustu jiných věcí. Já totiž věřím, že i další televize, které získaly licence s námi, byly otevřeny tomu obohatit zdejší trh.“

Několik licencí pro digitální vysílání už bylo uděleno, včetně jedné pro Febio TV, ale soud digitalizaci zastavil kvůli námitkám Novy a Primy a řešení je v nedohlednu…
„A pokud do toho nevstoupí politická reprezentace a neudělá nějaké kroky, které by ten problém vyřešily, tak se to může řešit ještě několik let. Vůbec netušíme, jak to celé dopadne. Je velmi pravděpodobné, že záměrem je nás nejen znechutit, ale i vyčerpat tak, abychom to vzdali. Vím i o krocích, které usilovaly o to, aby právě Febiu TV licence obnovena nebyla, protože jsme konkurenci největším trnem v oku…“

Vy už jste měl projekt Febio TV dost rozjetý a určitě jste do toho vložil dost finančních prostředků.
„Osobně jsem do toho vložil naprostou většinu prostředků, které jsem za svůj život, tedy především za patnáct let podnikání, vydělal. Mám připravené silné investory, ale protože situace nebyla právně jasná, tak jsem to zatím musel z velké části financovat sám. A protože licenci v tuhle chvíli nemám, je možné, že se mi ty peníze nikdy nevrátí. Představte si, že byste vy a desítky lidí s vámi nemohli dělat svou práci jen proto, že by nedokonalá legislativa dovolovala jinému soukromníkovi, který navíc ani není obyvatelem této země, vám v tom bránit… Samozřejmě, vše může skončit u toho, že to nakonec zase Nově nebo někomu jinému zaplatí ze svých daní občané…“

Přece jen, nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste ten boj vzdal?
„Ano, finančně i psychicky to vyčerpává, několik lidi se mnou spolupracuje a čeká na své uplatnění již třetí rok, poslední rok držím i tým… Ale nikdy jsem nic nevzdal. I ten nejhorší film dokoukám až do konce, protože i na něm se lze mnohé naučit… Proto to nevzdám ani teď, jsem tvrdá palice. Například televize Nova mi už přes své právníky vyhrožovala – ale její rumunský management by mě musel nechat jedině odstřelit, dokud budu živý a zdravý, prostě to nevzdám. Já jsem všechny věci ve svém životě vždy dotáhl do konce.“