František Filipovský (†85): Provázel transporty smrti i naděje!
Měl velmi zajímavý život. Potkával se často se smrtí, viděl sebevraždy, bezpočet dalších tragédií. Přitom si uměl zachovat humor. Pomáhal i na svět miminkům, rodil v polních podmínkách. Tohle všechno viděl a svůj osud využil jako hlubokou studnici k čerpání zkušeností pro bohatý herecký rejstřík. Nesmrtelný herecký bard František Filipovský (†85), kumštýř ze staré školy.
Přestože výrazný a velmi dobře zapamatovatelný, byl vesměs hercem rolí vedlejších. Většina filmů se ale bez něho neobešla, sekundoval takovým esům jako byli Plachta, Werich, Nový, Marvan, Pešek, Štěpánek či třeba Menšík.
Vídáme ho každou chvíli na obrazovce. Známe ho z filmového plátna, divadelní role bohužel odvál čas. Geniálně nadaboval Louise de Funèse.
Maličký postavou, ale velký duchem, energií a vitalitou. Co však víme o jeho soukromém životě?
Obchodník s bílým masem
Málo se ví, jak drsné chvilky v mládí zakusil. Bylo mu třiadvacet a prošel si bezútěšným obdobím. U herectví teprve začínal, ochotničil, a tak přijal nabídku průvodce zvláštních vlaků s Poláky do Francie. V třicátých letech Francouzi hledali pracovní síly do průmyslu i zemědělství a chudé Polsko je rádo poskytovalo. Ti z nejnižších sociálních vrstev utíkali za lepší perspektivou na západ. „S kamarády jsme tehdy v legraci říkali, že obchodujeme s bílým masem,“ vyprávěl po letech František Filipovský.
Byl svědkem sebevražd z beznaděje
Samotný transport nuzáků za nadějí ovšem tak veselý nebyl. Budoucí slavný herec nesl zodpovědnost za zdravotní stav pasažérů a měl se starat také o jejich psychickou kondici. Byli na pokraji zhroucení, někteří nedostali povolení ke vstupu a práci ve Francii, panikařili, tlačili se do vagonů a… Umírali.
„Viděl jsem vysílené nebožáky umírat na sedadlech, na zemi, pod koly vozu. Byl jsem svědkem sebevražd i náhodných neštěstí. Ty pohledy vám z paměti už nikdy nezmizí.“
Našel tělo bez hlavy
Poláci se ve snaze uniknout bídě chovali pudově, nesmyslně, touha byla silná a zaslepovala. Tlačili se ve dveřích, padali pod vlak, ubližovali si. „Měl jsem zdravotnický průkaz, to se muselo, abych to práci mohl vykonávat a ošetřoval jsem rozdrcené prsty, ruce, těžké zlomeniny.“
Jenže také odrodil několik dětí, asistoval u porodu a později už to zvládal sám. „Tohle byly radostnější chvilky. Jednou jsme ovšem tahali ze střechy torzo jednoho z těch nebožáků. Nedostal povolení ke vstupu, ale chtěl utéct a vylezl si na střechu. Zřejmě nedával pozor, byl už asi vysílený a jeden z viaduktů u Olomouce mu uťal hlavu. Měl rozmačkanou lebku, téměř oddělenou od trupu, nebyl k poznání. Ale udržel se ve smrtelné křeči na střeše vagonu.“
Nikdy o tom František Filipovský nechtěl mluvit, svěřil se se svými otřesnými zážitky krátce před smrtí v roce 1993 jen proto, aby podal svědectví o hrůzách doby. „Snad aby si lidé uvědomili, v jakém čase žijí. Aby si toho více vážili. Nikdy potom jsem nepoznal tak propastný rozdíl mezi středním stavem a nejchudší vrstvou společensky degradovaných lidí.“
Věděli jste tohle?
● Přestože ztvárnil role šplhounů Mazánka či Krhounka, nebyl kdovíjaký student. V prvním ročníku gymnázia v Pardubicích propadl a musel jít studovat do Hradce Králové. Nedostudoval filozofii na Univerzitě Karlově.
● Byl velmi nadaným muzikantem po tatínkovi, regenschorim (ředitelem kostelního sboru) v Přelouči. Uměl na klavír a několik dalších nástrojů. Začínal v operetních odrhovačkách.
● Důkazem toho, že se kdysi hrálo na divadle opravdověji a vášnivěji, bylo i zranění Františka Filipovského. Při kašírování filmové rvačky na něho Ladislav Pešek vletěl tak vehementně a začal jej tlouct, že mu přerazil několik žeber. Zlomeniny se pak ozývaly celý život.
● Měl svého dvojníka. Před válkou byl velmi obsazovaný, hrál i režíroval a ředitel Alhambry Jan Snížek vymyslel pro zájezdová představení Filipovskému dvojníka – jakéhosi Greifenberga. Ten dokonce posloužil jako dubl i v některých filmových záběrech. „Jenže se mi také dostávalo informací, že jsem byl v ten a ten večer veselým kumpánem ve společnosti, ale že jsem nechtěl příliš platit a nechal se hostit. A v mém rodišti, v Přelouči mi vyčetli spolužáci, že jsem náfuka, že jsem se choval, jako bych je neznal,“ líčil roztrpčeně František Filipovský.
● Několik měsíců před smrtí mu vypověděly hlasivky službu, jemu mistru slova a výjimečnému dabérovi. Nemluvil, dorozumíval se jen posunky.
Pod palbou kulometů: Dramatické dny v květnu 1945!
Jako každý správný Čech, nemohl ani František Filipovský chybět v dramatických dobách osvobození ve víru dění. V květnu 1945 prožíval hektické chvilky víc, než kdokoli jiný. Na Bulovce mu rodila žena, na svět se chystal syn Jan a on dostal na starost prvorozenou Pavlínu, později známou herečku a zpěvačku.
Když zjistil, že rozhlas je centrem povstání a bude se vysílat, spěchal pěšky na Vinohrady i s malou Pavlínou na ramenou. Rychle ji odevzdal babičce a pak pronikl na poslední chvíli do budovy rozhlasu. Němci ovšem začali studia ostřelovat, aby Češi nemohli vysílat.
„Ihned jsme byli na zemi, kryli jsme se, ale jedno studio stejně neobjevili a vysílalo se. Na ulici mezitím zastřelili několik lidí, bylo to hodně smutné, ale radostné zároveň. Končila válka.“
