Petr Janda (71) o manželství s Alicí (32): Uslintanej dědek nejsem!
6 fotografií
Z rockera se stal taťka k pohledání. Lídr legendární kapely Olympic Petr Janda (72) vyměnil divoké večírky za chvíle strávené s rodinou a vysedávání v hospodě za postávání u sporáku. Miluje dochvilnost, jednu ženu a ovládají ho dcery Anežka (5), Rozárka (2) a vnučka Maruška (11 měsíců). Ve velmi otevřeném rozhovoru po Aha! prozrazuje, čím ho dostávají do kolen, i to, jak se seznámil se svou o 40 let mladší manželkou Alicí (32).
Říká se o vás, že si potrpíte na dochvilnost. Vyžadujete ji od ostatních?
„Když jsem byl dítě a bydleli jsme na Vinohradech, tak kluci hráli na faře fotbal. A já musel být v určitou hodinu vždycky doma, protože jsem musel cvičit na housle. Ale neměl jsem hodinky, takže jsem skoro pokaždé přišel pozdě. A maminka vždycky ze třetího šuplíku vyndala vařečku a nabila mi s ní přes zadek. Takže kdykoli jsem otevřel dveře, slyšel jsem, jak ji vytahuje ze šuplíku. Dodnes si ten zvuk pamatuju, a proto jsem se naučil chodit včas! Ta výchova tímhle způsobem skutečně zafungovala. Když se baví všichni ti odborníci na téma bít, či nebít, tak si říkám, že ze mě to udělalo člověka, který chodí včas.“
Uplatňujete takovou formu výchovy i na své děti?
„Udeřit dítě je pro mě nepředstavitelný. Občas zvýším hlas nebo do nich jen tak šťouchnu. Někdy dělají takový věci, že se člověk musí držet, ale nikdy bych je neudeřil.“
Máte dvě krásné holčičky. Dostanou vás někdy něčím na kolena?
„Dneska ráno přišla dvouletá Rozárka do postele o půl osmý a oznámila mi – já se jdu pomazlit s tatínkem... Tak tím mě tedy dostala! Obávám se, že takhle se přitulit ani sebehezčí holka neumí.“
Vnímáte rozdíl v tom, když jste byl otec zamlada, a teď?
„Věk hraje určitě velkou roli. Ale také to, že mám podstatně víc času. Dřív jsem musel každý večer někde být, myslel jsem, že mi něco uteče, ale dneska vůbec. Navíc bydlím na venkově, takže mě to ani nikam neláká. Jsem doma rád, protože to tam máme hezký. Moje žena je navíc strašně příjemná. A jak některý ženský vyženou své chlapy z domova svým chováním, tak mně se z domova ani nechce.“
„Nenapadlo. Už jsem měl svůj život jasně nalinkovaný. Po rozvodu jsem si říkal, že už to nějak doklepu, že se už blíží penze. Ale přemýšlel jsem, jak to bude dál, protože jsem nechtěl zůstat sám.“
Jakou ženu jste hledal?
„Říkal jsem si, že si seženu nějakou okolo čtyřicítky. Ne že bych se nesnažil, ale ženský v tomhle věku na vás už nemají čas. Většinou jsou rozvedený, mají dvě až tři děti, vlastní byt, auto, chatu, jsou zvyklý jezdit tam, a ne k vám. Pořád se tak honíte a vlastně najednou zjistíte, že potřebujete úplně jinou bytost, která na vás má čas. A začnete lovit v neposkvrněných vodách.“
Co to znamená?
„Říkal jsem si – tak budu hledat ženskou od pětadvacítky výš! Ale vymklo se mi to z rukou s Alicí...“
Kolik jí bylo, když jste se seznámili?
„Tenkrát měla holka osmnáct. To mě ale vůbec nenapadalo a modlil jsem se, aby byla starší.“
Když si pamatujete detaily z dětství, pamatujete si i nějaký detail ze seznámení s manželkou?
„Italové tomu říkají, že do nich udeřil blesk. Přesně to se mi stalo při našem prvním setkání. Poprvé v životě. V šatnách proběhlo holek opravdu mraky. Tlustý, tenký, vysoký, malý, prsatý, zadkatý... Některý se mi líbily, jiný míň, ale pak tam přišla tahle královna. Fakt jsem si říkal – to snad nemůže být možný, že je to tak silný!“
Kdo se snažil první o toho druhého?
„Já. Hned jsem se snažil navázat kontakt. A nenapadlo mě nic lepšího, než že jsem jí nabídl koncert poblíž asi za dva měsíce a ona tam skutečně přišla. Potom jsem jel do Ameriky, pak s dcerou Eliškou na dovolenou na Mallorku, a už to bylo hotový. Fakt neuvěřitelný a nepochopitelný.“
Říkal jste, že šatnou Olympiku prošly stovky, ne-li tisíce žen. Stalo se vám někdy, že se objevila nějaká, která vás vysloveně obtěžovala?
„To se stává dodneška, že se nějaká krasavice vehementně dožaduje pozornosti a během tří minut má pocit, že v té šatně bydlí, s každým si tyká. A říká – nemáš cigáro? A co tady máte k pití, klucí... To jsou různý typy, není jich ale naštěstí moc. A pak jsou taky holky, který za námi jezdí léta letoucí. Jsou milý, nic od nás nechtějí, líbí se jim muzika. Baví je to, že si s námi můžou pokecat.“
Dovedete si představit, že Olympic jednou skončí?
„Dovedu, ale blbě! Mám samozřejmě pořád hodně práce i mimo Olympic a nemám problém sehnat si ji i jiným způsobem. A taky mám nabídky. Takže kdyby se to stalo, asi bych hrál s nějakou bluesovou kapelou, nebo sám. Skončit s muzikou úplně si ale zatím nedokážu představit.“
Dá se říct, že jste na hudbě závislý?
„To se špatně vysvětluje lidem, kteří nemají zkušenost, jakou mám já. Muzika se vám stane součástí života a je to pro vás potřeba jako jídlo, dýchání nebo spánek. Já si třeba ze zkušenosti beru kytaru i na dovolenou, protože vím, že mě to tam přepadne. Musím si zahrát. Nemůžu bez toho fungovat. Stane se, že na to třeba dva nebo tři dny nesáhnu, ale když si nemůžu zahrát, tak nestojím za nic.“
Takže důchodce relaxující na zahradě z vás nebude?
„Určitě ne. Ale mám třeba skleník, kde si léta pěstuju rajčata, okurky a vždycky dětem vysázím hrášek. Ale takový práce, jako je sekání trávy, hrabání listí nebo štípání dřeva, mě už úplně přešly. To už se i bojím, že si sekeru zaseknu do kolena. Mám strach, abych se nezranil.“
Dokázal byste vyžít jen s důchodem?
„Určitě ne, protože jsem pořád v tahu, takže platím mnohem víc na sociálním a zdravotním pojištění, než dostanu důchod. A to si myslím, že není spravedlivý ani správný.“
Jste doma obklopený samými ženami. Jak se chlapovi v takovém prostředí žije?
„Abych řekl pravdu, tak mě vůbec nenapadlo, že by to mělo být jinak. My máme dokonce doma i dvě fenky. Teď jsme koupili morče a zjistili, že je to taky samička... Když mě píchne včela, říkám si, že je to určitě taky holka!“
Děláte doma také typicky ženské práce?
„Zrovna dneska jsem si říkal, jestli jsem to nepřehnal, protože doma třeba výhradně vařím. Včera jsme zrovna grilovali. Dělám spoustu domácích prací a vůbec mi to nevadí. Ve vaření jsem našel dokonce velikého koníčka. Ale taky potřebuju občas klid a zavřu se do pracovny.“
Máte doma dvě malé holčičky. Nemáte strach, že by se jim mohlo něco stát?
„Mám o ně takový strach, že si to nikdo nedokáže představit. To je hrůza. Já se s tím úplně budím. Když jdou třeba k bazénu, tak se pořád koukám, jestli se netopí. I když Anežka plave výborně.“
Stalo se někdy něco, co vám dalo důvod k těmto obavám?
„Na Floridě nám Rozárka spadla do bazénu. Od té doby ji tam vidím pořád! Sice tam byla asi vteřinu, manželka ji hned viděla, ale bylo to strašný.“
Hlídáte holčičky často sám?
„Manželka denně tak hodinku a půl běhá, takže mám děti na starost běžně. Dost často chodí na nehty, ke kadeřníkovi, a tak mám děti i na půl dne. Ale abych pravdu řekl, nejraději jsem, když je hnusně a můžeme být doma. Když jsou děti doma, nemám takový strach.“
Říkal jste, že manželka pravidelně běhá. Sportujete s ní?
„Já jsem vášnivý tenista. Hraju dvakrát až třikrát týdně. V zimě jednou týdně. Na zahradě máme kurt. Strašně rád taky plavu, v bazénu se rochním. I popoběhnu. S tím problém nemám.“
To na tom musíte být zdravotně velice dobře. Zakazuje vám něco lékař, nebo naopak doporučuje?
„Doktor mi říkal, ať se vykašlu na kouření. A tak jsem před sedmi lety přestal. Myslím, že po padesátce se už kouřit nemá. To je pro mladý, pro tu frajeřinku. Takže jsem se na to ze dne na den vykašlal. Sice jsem nevykouřil ani krabičku denně, ale trápilo mě to. Když jsem přestal, přišla velká úleva.“
Povedlo se vám tedy přestat kouřit na první pokus?
„Přestával jsem pořád. Na den, na dva. Tři měsíce jsem nekouřil, pak jsem si zase zapálil. Začaly se mi ale zhoršovat hlasivky i zpěv, a to už hrozilo, že bych mohl přijít o to, co miluju. Cévy se začaly zužovat. Když jsem přestal, zdravotní stav se rapidně zlepšil. Dokonce se mi i líp zpívá a všimli si toho i kritici. Všechno se spravilo. V lednu mi sice vyoperovali žlučník, ale to byla taková banalita, jako kdyby vymáčkli vimrle...“
V lednu by tragicky zesnulý člen Olympiku Milan Peroutka oslavil 50 let. Už víte, co se v den jeho smrti stalo?
„Zatím není nic nového, než že to byla nešťastná náhoda. Prý zakopl a spadl na hlavu. Ten úder byl údajně tak silný, že byl prý hned mrtvý.“
Jak často na něj myslíte?
„Furt. Dokonce jsem si dal jeho fotku na zeď, takže ho mám neustále před sebou. A jsem z toho smutnej.“
Vzpomínáte také často i na jiné, kteří tu už nemohou být?
„Ze světa jich odešlo hodně, ale s Ferdou je to ještě čerstvý. Často ale také samozřejmě myslím na kamarády, kteří nemají s muzikou nic společného. Samozřejmě, že čím je člověk starší, je toho víc. Dá se na to zvyknout, ale je to těžký.“
Vaše dcera Marta dala ke Dni matek na Facebook fotku s maminkou a bratrem. Když se na obrázek z jejího dětství podíváte, co se vám vybaví?
„To je ta smutná fotka. Tu mám taky doma na zdi. To je prostě fotka, jako když se brácha a maminka loučí s dcerou. Tady už Marta měla svoji vizáž a bylo jí tam tak čtrnáct. Peťovi jednadvacet – to byl ještě zdravej a v pořádku. Focený je to u nás na zahradě, ty stromy. Nevím, proč byla moje žena na snímku tak strašně smutná...“
O syna vás připravila rakovina, ale holky a vnučka Maruška jsou štěstí.
„Maruška mi připomíná barokního andělíčka. Proto jsem také Martě říkal – půjč ji někomu, až budou dělat sochu do nějakýho kostela, ať si ji vezmou za mustr!“
Když se Maruška narodila, co to s vámi udělalo?
„Měl jsem radost. Dva vnuky mám od Petra a teď konečně i od Marty. Ale dělám si srandu z Alice, že je babička. A kdyby můj nejstarší vnuk, který už je dva roky ženatý, byl co k čemu a postaral se mi o pravnuka, tak by byla moje prababička!“
Podle toho, jak o manželce mluvíte, získal jste v ní absolutně dokonalou partnerku.
„Alice je prostě zázrak. Kolikrát se sice objeví škarohlídi, co mi píšou, že jsem uslintanej dědek, ale nic si z toho nedělám. Nikdo mi ani nevěří, že už jsme spolu čtrnáct let. A jsme spolu pořád, dovolený, večírky. Ona na mě dokonce žárlí. To je neskutečný! Ale já tedy na ni taky....“
6 fotografií
