Luděk Sobota: O Vondráčkové mám zakázáno mluvit!

Proč jste kdysi odešel z Divadla Semafor?
„Když jsme byli se Slávkem Šimkem na vrcholu úspěšnosti, začali nám různí kritici a takzvaní přátelé říkat, že už začínáme být stereotypní, že se opakujeme. Slávek si to tak nebral, ale já se rozhodl, že něco zkusím napsat sám nebo s někým jiným. Napsal jsem hru s Ladislavem Smoljakem, ale tehdejší vedení divadla ji nechtělo pustit k realizaci. Řekli mi, že buď budu hrát se Šimkem, nebo vůbec. A tak jsem jim ze vzteku řekl, že vůbec.“

Jaká byla vaše nejmilejší životní role?
„Já jsem si, kromě několika výjimek, napsal všechny role sám, takže se mi to líbit muselo. Ale nejradši jsem hrál v Liberci v Ypsilonce v jedné absurdní hře od Grabbeho, kde jsem byl v roli vesnického kantora a notorického alkoholika. Ta se mi asi hrála nejlíp. Režíroval to tehdy Evald Schorm.“

Nemáte problém s tím, že jste hrával pořád samé přitroublé hrdiny?
„Víte, já jsem pracoval celý život na tom, že jsem chtěl být nezaměnitelný stejně jako třeba Chaplin či Holzmann. Měl jsem to být já na první pohled a myslím, že se mi to povedlo. Někdo si myslí, že jsem do těch rolí byl tlačený, já jsem to ale dělal dobrovolně a rád. Komik zkrátka nemůže hrát intelektuála nebo filozofa.“

Nesetkáváte se někdy s nepochopením vašich rolí?
„Ale ano. Asi před týdnem jsme hráli na Vysočině. Už byla tma a po návsi šla parta mladých lidí, kteří si o mně povídali. A jeden z nich najednou vyhrknul: »No on ten Sobota má prej depky z toho, že celej život musí hrát nějaký debily.« Tak jsme nevěděl, jestli se mám smát, nebo plakat. Někteří komici z toho ale vážně mají trauma. Jsou vzdělaní a hrajou přitroublé šašky. Já jsem si ale tu roli vybral dobrovolně.“

Jaké máte vzpomínky na hraní s Helenou Vondráčkovou?
„To bylo před lety ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí. Já o tom ani dnes nesmím mluvit, protože mi to její manžel Martin Michal zakázal. Někde jsem se totiž zmínil, že jsme spolu měli krátkej vztah a jeho to hrozně rozčílilo, přestože on se tehdy s Helenou ještě vůbec neznal. Takže mám zákaz o tom mluvit.“

Jak jste se poznali s vaší ženou Adrianou?
„Při natáčení filmu Hodinářova svatební cesta, kde byla moje žena na praxi a dělala tam klapku. No a byla zima, a protože stála jenom ve svetru, tak jsem jí půjčil kabát. No a teď už jí ty kabáty kupuju.“

Co vaše první manželství?
„To byla jenom taková zkouška manželství nanečisto. Celkem bych to mladým lidem i doporučil. Ženil jsem se tehdy proto, aby má nastávající neměla ostudu, že se mnou čeká dítě. Ona byla totiž moje první, se kterou jsem něco měl. Tak jsem si ji vzal, protože jsem si myslel, že to dítě je moje. Ale ukázal se opak, tak jsem se s ní pak zase rozvedl.“

Jak se daří vašemu divadlu?
„Jsem hrozně šťastný, že svoje Směšné divadlo mám. Pokud mám nějaké psychické problémy, což mají podle mě snad všichni herci, tak mi to moje divadlo supluje terapii. Hrajeme jenom jednou týdně, ale od loňska je každé představení vyprodané, a z toho mám největší radost.“

Vzpomínáte ještě na dobu, když jste kočoval?
„Kočování bylo hrozně příjemné, i když teď už jsem docela rád »usazený«. Ale když jsme byli mladší, tak jsme včetně Semaforu odehráli třeba třicet představení do měsíce a pak byl vždycky ještě večírek na hotelu. Život byl tehdy takový permanentní mejdan.“

Je vaše Směšné divadlo finančně zajištěné?
„Já jsem chtěl původně nazvat svoje divadlo »Na koleně«, ono totiž na koleně tak trochu vznikalo. Finančně nejsme zajištění vůbec, třeba od magistrátu jsem nedostal ani halíř. Sice nemáme ani kancelář, pokladnu, kulisy či kostýmy, ale my to skoro nepotřebujeme. Naše divadlo je postavené na osobnostech lidí, kteří jsou na jevišti. Navíc všechny hry si píšu a režíruju, takže nemusím platit ani autora, ani režiséra. Občas potřebujeme speciální kostým, tak si zajdem třeba do second handu.“

Prý míváte z hraní deprese.
„To určitě ne, naopak. Vlastně je to tak, že mám žaludeční neurózu, ale když jsem o tom mluvil s psychiatry, tak mi potvrdili, že to je také druh deprese. Začalo to tím rozchodem se Slávkem Šimkem, kdy jsem asi dvakrát zkolaboval na jevišti a museli mě odvézt do nemocnice. Ale to už je dávno. Navíc jednou jsem si v nemocnici po tom, co mě odpojili od přístrojů, udělal se sestřičkami a lapiduchy mejdan. To byla docela fajnová léčba.“

Luděk Sobota
* 27. května 1943 v Praze

Vystudoval dopravní průmyslovku, poté pražskou DAMU. V letech 1973 – 90 působil v Divadle Semafor, kde ho proslavily scénky s Miloslavem Šimkem a Petrem Nárožným. V současnosti vede vlastní Směšné divadlo Luďka Soboty.

Je ženatý, manželka Adriana. Luděk Sobota má dva syny – Roberta z předchozího svazku a Ladislava z manželství s Adrianou Sobotovou.Filmy: Jáchyme, hoď ho do stroje, Jen ho nechte, ať se bojí, Hodinářova svatební cesta Korálovým mořem, Co je doma, to se počítá, pánové, Zítra to roztočíme, drahoušku, Ještě větší blbec, než jsme doufali, Nebát se a nakrást.