Herec Jan Potměšil (48) o nehodě: Musel si to zopakovat! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pátek 26. dubna 2024

Svátek slaví Oto, zítra Jaroslav

Herec Jan Potměšil (48) o nehodě: Musel si to zopakovat!

Vozíku, na který je herec odkázaný od tragické autonehody v roce 1989, říká rekvizita.
Vozíku, na který je herec odkázaný od tragické autonehody v roce 1989, říká rekvizita. (Foto Aha! – Jiří Černohorský, ara)

Podruhé se narodil. Herec Jan Potměšil přežil zázrakem vlastní smrt. Vážná autonehoda v roce 1989 ho upoutala na invalidní vozík, ale on se nenechal zlomit. I když mu lékaři dávali pouhých sedm procent na přežití, řekl si – dostal jsi šanci, a teď se ukaž, mladej! A to také ukázal.

V kinech právě běží film Bony a klid 2. Váhal jste, když jste dostal nabídku v něm hrát?
„Řadu let byly pokusy, které nebyly podložené příběhem ani scénářem, ani tím, že by u toho byli původní tvůrci, se kterými mě pojí obrovské pouto a zážitky. Pak se ale Vít Olmer do toho vrhl s velkou energií. Napsal scénář, začal shánět prostředky a loni na podzim začal realizovat. A najednou se to stalo skutečností. A já byl v sedmém nebi. Když se začalo točit, měl jsem velkou radost.“

Bylo natáčení náročné?
„Intenzita práce, kterou jsem zažil, byla vysoká. Výborné natáčení, i když se točily náročné noční směny. Těsně nad ránem, než začalo svítat, jsme potřebovali natočit situaci, kdy auto, které řídím, je vytlačeno z vozovky, nabourá a já jsem v něm vážně zraněný. Byl to emočně velmi vypjatý moment. V rámci příběhu i ve skutečnosti. Jakub Prachař s Gábinou Kratochvílovou mě vlekli z auta. Sluníčko už pomalu začalo vycházet a my jsme potřebovali, aby to bylo ve tmě. Auta už jezdila kolem nás, lidi v nich viděli, že se tam něco děje, a byli vyděšení. To byl velký adrenalin! Ale povedlo se to natočit. Pár vteřin před rozbřeskem.“

Nevyvolala ta filmová bouračka nepříjemné vzpomínky na vaši nehodu z roku 1989, po které jste skončil na vozíku?
„Ne. Taková otázka se nabízí, ale já jsem to tak nevnímal, protože je to už dlouho. Asi bychom si tady takhle nepovídali, netočil bych a nehrál v divadle. Neměl bych rodinu, ???druhého??? syna a život, jaký mám,  kdybych v čase po úraze nenašel sílu a touhu vrátit se do života. Dostal jsem šanci a jsem za to neskutečně vděčný. Snažím se žít naplno a jsem rád za každou vteřinu, kterou tu mám, protože vím, že to všechno může být během jednoho okamžiku jinak.“

Bylo to hodně složité?
„Nebylo to jednoduchý. Byl jsem skoro dva roky v nemocnicích a ve zdravotnických zařízeních. Tři měsíce v hlubokém bezvědomí, pak asi půl roku na neurologii na pozorování, devět měsíců na rehabilitaci, lázně, Kladruby a tak dál. Postupně jsem se vracel do života a pokoušel se osamostatnit. Ale zpočátku jsem se bál všeho. Byl jsem v úplně jiné situaci. Přišlo mi, jako by všechny věci byly nové a já jsem se musel všechno učit od začátku jako dítě.“

Jaké věci?
„Byly to úplný maličkosti, které, když se podařily, tak to byl obrovský úspěch. Pro mě to byly velký kroky a posuny v čase. Po úraze mi navíc přišlo, že je vše relativní. Nevnímal jsem čas. Bylo mi jedno, jestli něco trvalo půl hodiny, půl dne nebo roku. Před úrazem jsem byl hyperaktivní. Chodil jsem na vysokou, hrál divadlo, točil, lyžoval, hrál fotbal, žádný sport mi nebyl cizí a najednou úplná stopka.“

Když jste se probudil, byl jste schopen nějakého pohybu?
„Když jsem se po třech měsících v bezvědomí probral, byl jsem schopný jenom koulet očima.“

To muselo být strašné. Co se vám honilo hlavou?
„Postupně mi došlo, že to neznamená konec. Obrátil jsem se do sebe, do svého vnitřního světa. Zažil jsem i pocit univerzálního bytí. Cítil jsem, že jsem součástí všeho a zároveň jsem malým zrníčkem písku na poušti. Pocítil jsem velký vděk za to, že jsem dostal šanci, že tu můžu být a že jsem se probudil.“

Jaké vám lékaři dávali šance na přežití?
„Opravdu malý. Jestli jsem měl padesát na padesát, tak jsem si fandil, ale pak mi spolužák z DAMU Martin Mejstřík říkal, že se byli zeptat v nemocnici a řekli jim sedm procent. Nebylo jistý, jestli se proberu a z té pomyslné hranice života a smrti se vrátím.

Vybavuji si, že v době, kdy jsem se už probral z bezvědomí, jsem jedno ráno viděl za okny svítit slunce, usmívající se sestřička mi přinesla snídani – a já si uvědomil, že to vůbec nebylo jisté, jestli se vrátím. Že je to vlastně malý velký zázrak! A pocítil jsem veliký vděk. Za život. Život je dar. A pak, jako by jsem si mohl zvolit – chceš do života, nebo do smrti? Všechno ve mně volalo ano, ano, chci do života! Rozlila se ve mně obrovská naděje a důvěra, že všechno je možné. Všechno je v pořádku. Dostal jsem šanci. A teď se ukaž, mladej! A k tomu všemu mi nesmírně pomohla obrovská podpora rodičů, přátel a kolegů. Samozřejmě lékařů a spousty dalších úžasných lidí.“

Když jsou lidé v bezvědomí, říká se, že vnímají. Máte také tuhle zkušenost?
„V bezvědomí jsem vůbec nevěděl, co se děje. Okolo byla velká podpora blízkých, přátel i lidí, mně neznámých, kteří na mě mysleli a posílali jen myšlenku, aby to se mnou dobře dopadlo. Doteď jsem vděčný všem, kteří jen pomysleli. Kamarádům, kteří se třeba v šest hodin scházeli pod okny, jako bratři Formani, kteří na mě mysleli i s přáteli. A to všechno byla velká podpora, včetně toho, že jsem neztratil naději. A ta se ve mně rozhostila a díky ní není nic problém.“

Myslíte si, že vám to pomohlo probrat se z bezvědomí?
„Určitě! Také ke mně přicházela a mohla přijít řada senzitivních a citlivých lidí s léčivými schopnostmi. Například Soňa Zachovalová, Marcela Mullerová nebo František Karabina. Vedle mámy, táty a také Isabely, to všechno byla veliká podpora. Neudělali nade mnou kříž. Věřili, že je to možné.“

Věděli lékaři, v jakém stavu budete, až se probudíte?
„Byly fáze, kdy se erudované skupiny odborníků rozhodovaly o tom, jestli se krevní výron v hlavě odstraní, nebo samovolně vstřebá. Kdyby se odstranil, zvýšila by se naděje na přežití, ale i riziko, že změny na mozku zůstanou nevratné. To bych byl asi mentálně postižený nebo na úrovni dítěte. Nakonec ale naštěstí zvítězila druhá varianta. Doktoři bojovali tři dny. V tu chvíli bylo ale nebezpečí, že to nepřežiju, mnohem větší. A to byla zásadní volba. Po týdnu se to naštěstí začalo vstřebávat.“

Pamatujete si převoz do nemocnice?
 „Akorát si pamatuju, že mě za ruku držela nějaká sestřička v Říčanech v nemocnici na chodbě. To byl poslední záblesk, protože předtím jsem spal na zadním sedadle v autě. A to si pamatuju přesně, jak říkám - vám to sluší, vy jste krásná jako anděl. Krásný obrázek. Pak šmik a tři měsíce nic!“

Jak rychle se vám po probuzení vrátila paměť?
„Lékaři říkali rodičům a mé tehdejší přítelkyni – mluvte na něj, vyprávějte mu. Je zřejmý, že vás asi neslyší, ale to podvědomí to všechno bere. A když jsem se probral, nevěděl jsem, co se děje. Myslel jsem, že jsem někde spadl ze schodů. U mého probuzení byl zrovna tatínek a najednou řekl jednu holou větu – Václav Havel už je prezidentem. A mně to tam najednou zaskočilo, jako kdyby mi vložil do hlavy šém, a každý detail, každou vteřinu si pamatuju. Najednou tam nebyla žádná díra, která tam byla ještě před vteřinou. To znamená, že se to všechno vrátilo.“

Před úrazem jste byl velký sportovec. Věnujete se sportovním aktivitám i dnes?
„Plavu, jezdím na kole, na takovém tom handbiku, jezdím na lyže na monoski, to je velký adrenalin. Letos jsem ale neměl čas, protože jsem hodně zkoušel, to mi bylo trochu líto. A sem tam si zahraju i basket, když je čas.“

Po úraze se vám od základu změnil život a potkal jste i životní lásku. Kdy a jak jste se s manželkou seznámil?
„Asi jsme na sebe čekali. My jsme se potkávali už od začátku devadesátých let. Radka chodila jako novinářka na divadelní premiéry a já ji obdivoval. Připadala mi taková éterická a vznešená. Proto jsem se ze začátku asi taky dost styděl.“

Kdy tedy mezi vámi přeskočila pomyslná jiskra?
„Dlouho jsme si vykali. Až po mnoha letech, asi v roce 2002, jsem byl v nemocnici po nějaké operaci a ona mi volala. Chtěla se mnou udělat delší rozhovor. Já zmínil, že budu v nemocnici asi měsíc a pak budu v domácí léčbě. Rozhovor se uskutečnil. Povídali jsme si dlouhé hodiny, odpovídal jsem na otázky a vlastně jsem Radce převyprávěl celý svůj životní příběh. A svým způsobem jsme se sobě vzájemně otevřeli. Pak, když jsem fungoval, zjistil jsem, že ji chci znova vidět. Něco problesklo, byla to láska. A najednou, asi po roce, jsme byli spolu sestěhovaní a rozhodli jsme se vstoupit ve svazek manželský. A zatoužili mít rodinu. Všechno se dělo tak nějak spontánně, že mám pocit, že jsme se naladili na stejnou vlnu. Beru to jako jeden velký zázrak, stejně jako to, že se narodil Janík.“

Naučit se znovu ovládat své tělo a jezdit na vozíku, muselo být hodně těžké. Zažil jste hodně bolestných pádů?
„Ano, zažil. Na to si musí člověk přijít sám. Naučí vás to trpělivosti. Hlavně se nerozčílit a nevzdat to.“

Stalo se vám někdy, že jste si kvůli tomu, že jste na vozíku, způsobil nějaký nepříjemný úraz?
„Jednou. Měl jsem zrovna malýho Janíka, bylo léto a šli jsme spolu vyvenčit pejska. Vzal jsem syna na klín a neobul jsem si boty, protože bylo teplo. A to byla zásadní chyba. Ale tím, co se přihodilo, se člověk zkrátka učí. Objeli jsme okruh, který chodíme, vracíme se domů, zavírám branku a vidím, že na cestě, kudy jsme přijížděli, je tmavý pruh jako od drápu.“

Co se stalo?
„Spadla mi noha ze stupačky. Odřel jsem si prsty až na kost. Masivně ze mě crčela krev. A protože jsem měl Janíka na klíně, musel jsem zůstat v klidu. Nohu jsem si dal zpátky. Doma jsem syna sundal z klína. Obvázal jsem to hadrem, vyčistil pod sprchou. Janík naštěstí usnul na posteli. Tím mi dal prostor dát nohu na stůl a zastavit krvácení. Dal mi možnost, to řešit dál. No a to je přesně ta situace, která nás formuje.“

Jak dlouho se noha léčila?
„Než se to zahojilo, trvalo to asi dva měsíce. Ale hned po týdnu jsem s tím byl u moře, protože jsme se na to celá rodina těšili rok.“

Podle toho, co vyprávíte, jste neuvěřitelný bojovník. Jak se dokážete poprat s běžnými věcmi, jako je třeba oblékání?
„Obléknout se pro mě znamená půl hodina dost tvrdý práce. To je normální posilovna. Když se mám ráno oblíknout, protože mám být na zkoušce nebo odvést syny do školy, tak to je pro mě rachota.“



Přečtěte si
ELLA Průšová
21. 4. 2024 • 20:35

Kolik mu je nyní let, ta bouračka byla před 34 lety! Píšete nesmysly! Jeli s Kačerem někam agitovat, opilý!

japome
8. 6. 2014 • 22:27

přeji hodně sil a zdraví patří vám můj obdiv

seligovar
8. 6. 2014 • 09:41

Velmi dobře vím o čem pan Potměšil mluví. Jsem na vozík upoutána zhruba stejně dlouho jako on. Jen s tím rozdílem, že jsem se na něm neocitla nečekaně. Moje nemoc trvající od mladí mi dala prostor k tomu, abych se na tuto situaci připravila. I tak bylo těžké na ten vozík usednout už natrvalo. Ale moje heslo,kterým se řídím je, že když neposlouchají nohy, musí poslouchat hlava. Taky jsem se naučila zvládat problémy a žiju. A myslím, že dobře. Panu Potměšilovi moc děkuji za to, že je takový jaký je. Dává všem postiženým příklad a naději. Život může být krásný a zajímavý ať na nohou, nebo na vozíku. Jen na tom vozíku si člověk života víc váží.

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.