Andrea Kalivodová: Jsem trochu jako Carmen...

Hvězda opery žije s Honzíkem ze seriálu Arabela, vzít si ho ale nechce

Je jednou z osobností, díky nimž by se Česko konečně mohlo objevit na hudební mapě světa. „Carmen mě naučila být ženou,“ tvrdí Andrea Kalivodová. A to dokáže ocenit hlavně její přítel, pohádkový Honzík ze seriálu Arabela, režisér Ondřej Kepka…

Když se řekne opera, většina smrtelníků si nejspíš představí prestižní, ale poněkud snobský a nudný hudební útvar. Proč je opera zapsaná tak špatně?
„Je otázka, jakou operu člověk poprvé vidí. Když nemá štěstí na kvalitní představení, tak si zapamatuje jen nudu. Důležité je, aby si napoprvé vybral takový kus, který se dokáže dotknout každého člověka. Opera je specifický žánr, pokud jí to dovolíte, odvede vás do úplně jiného světa. Je dobré začít třeba s Carmen nebo Rusalkou, to vás uchvátí. Hudba je mocná čarodějka.“

Teď se chystáte do Vídeňské státní opery, to je pro zpěvačku z Čech ohromný úspěch…
„Já o tom nerada mluvím, dnes jsem kvůli tomu celou noc nespala. Když se někam chystáte, tak nikdy nevíte, jak to dopadne. Může to být velký posun a katapultuje vás to někam do nebeských výšin, nebo obrovské zklamání a pád z výšky na nos.“

Mnoho úspěchů už máte za sebou, zpívala jste v londýnské Covent Garden, získala jste cenu od Nadace Emy Destinnové, ale jakou máte životní metu?
„Chtěla bych si odzpívat Carmen ve Státní opeře ve Vídni, v New Yorku, v Itálii, chtěla bych s ní objet svět.“

Vy máte Carmen hodně zarytou pod kůží. Zní to, jako by to byla vaše osudová role…
„Když mě v opeře Carmen poprvé viděla moje sestra, tak žertovala, že jsem si to u Bizeta objednala, že to napsal pro mě. (smích) Skutečně to beru jako osudovou roli, naučila mě spoustu věcí. Naučila mě být ženou, a je to opravdu krásný pocit. Spoustu věcí používám i v soukromém životě. Carmen je trochu čarodějka, umí si hrát s lidmi i s osudem, a to se občas hodí i v reálném život.“

Co konkrétně z Carmen používáte i v soukromém životě?
„Přímost. Vždycky se mi v životě vyplatilo být přímá a upřímná k ostatním i sama k sobě. Tohle jsem na postavě Carmen vždycky obdivovala. Někteří lidé tvrdí, že je to mrcha. Ale je to žena, která miluje život, miluje sama sebe i ostatní lidi a dává tomu úplně všechno. Svou krásu, svou osobnost. Nehraje žádné divadlo a nedělá ústupky. Když na ni jde v závěru Jose s nožem, ona ví, že ji zabije, ale stejně řekne pravdu, že už ho nemiluje. Nedělá žádné léčky, stojí si za svým a říká pravdu, i když ji to stojí život. Ta žena mě naprosto fascinuje.“

Jako Carmen jste vážně přesvědčivá. Skutečně vypadáte jako temperamentní Španělka…
„Máme jižní předky, takže k tomu mám skutečně blízko. Asi to mám v krvi…“

S vaším přítelem, režisérem Ondřejem Kepkou, vypadáte jako naprosto odlišné typy. Vy temperamentní a živá zpěvačka, on seriózní režisér…
„To jsme, ale jen na první pohled. Uvnitř jsme si hodně podobní. Oba jsme hodně citliví, máme rádi podobné věci, knihy, poezii, divadlo, staré filmy, klasickou hudbu, dobré jídlo.“

Když vás člověk vidí pohromadě, jste oba samý vtípek. Funguje to takhle i doma?
„Moje vtipy, kanadské žertíky a silvestrovské vtípky jsou moc oblíbené. Když jsem se poznala s Ondrou, tak mi po měsíci řekl, že se mnou se asi nikdy nebude nudit. (smích) Moje motto je, že když ztratíme humor, tak jsme přišli o všechno. Někomu vynadat můžete i s úsměvem. Jednou se mi stalo, že mě taxikář odvezl do úplně jiného kostela a já kvůli tomu málem nestihla koncert. Celou dobu jsem mu nadávala, až mě chtěl vysadit z taxíku, takže jsem se musela pokorně omluvit. Fakt jsem z toho dostala hysterák, ale tím už nic nezměníte. Takže jsem se tomu pak strašně smála. Co si ničit mozkové buňky nějakým zbytečným vztekem… Pravdou je, že Ondra nejspíš potřebuje ženu, s níž se nenudí. Asi by nesnesl nějakou domácí kuchtu.“

Na domácí puťku skutečně moc nevypadáte.
„A přitom do určité míry jsem domácí kuchta. Mám v sobě ne dvě, ale pět ženských. Takže když jsem doma, tak se úplně proměním. Chodím v pyžamu s medvědama, nenalíčená, sepnuté vlasy a vařím polívku. A Ondra mi pak říká, že takhle mě má nejraději. Asi proto, že mě takhle moc lidí nezná.„

Někde jsem se dočetla, že už jste se dokonce vzali…
„Ne, ne, ne. Já nejsem zrovna moc svatební typ. Vdala bych se snad jedině z legrace, kdyby to byl nějaký vtípek. Svatba je nádherná věc, pohádkový a snový příběh, ale já nejsem klasická ženská, která má potřebu uhnat nějakého muže. Klofnout ho a přitáhnout řvoucího k oltáři. (smích) Na to vůbec nemám povahu. Jsem hodně svobodomyslná. Ani si nedokážu představit, jak bych se zachovala, kdyby mě Ondřej požádal o ruku. Pro mě bylo důležité pochopení, že musím žít tím, co je teď. Nechci řešit, co bude nebo nebude. Ale nemůžu říct, že se nikdy nevdám. Nevíte, co se může stát. Můžu za půl roku otěhotnět nebo naopak odletět do Ameriky. Co přijde, to přijde, a já to s radostí přijmu.“

Ale určitě máte představu o ideálním partnerském životě?
„Snažím se být dobrým člověkem, který chce dobré věci dávat i brát. A to samé čekám i od partnera. Chci žít krásný život, aby se mnou byl můj partner šťastný a naplněný a neměl vedle sebe nějakou hysterickou krávu. Aby pro něj byl každý den se mnou svátek.“

Operní zpěvačky bývají často dost prostorově výrazné, vy do této skupiny příliš nezapadáte…
„Já jsem prostorově výraznější jen v určitých partiích. (smích) Ale teď vážně. Mně se líbí skutečné ženy, ne hubeňourky. U těch mám pocit, že do nich šťouchnete prstem a ony se rozpadnou. Líbí se mi ženy jako Sophia Loren, Kate Winslet, Gina Lolobridgida. Ženské typy, žádné vyhubliny. A podívejte se dnes na Sophii Loren. Je jí přes sedmdesát a fotila pro Pirelli. Já bych si přála takhle zestárnout, být pořád takhle nádherná. Ale to je tím, že byla obklopena dobrými lidmi. A měla vedle sebe skvělého frajera, který ji miloval.“

Takže se udržujete ve formě?
„Rozhodně. Chci být pevná, ne nějaký rozkydlý knedlík. Snažím se posilovat, mám sestavu na domácí cvičení. Zatím mám díky bohu souměrnou postavu, takže se nemusím nějak radikálně snažit. Ale chci, aby se na mě na jevišti dalo koukat.“

Operní pěvkyně ve starých ? lmech měly spousty obdivovatelů a dostávaly obrovské pugéty. Funguje to tak i dnes?
„Díky bohu mám své obdivovatele. Obrovské pugéty, aplaus, to by k opeře mělo patřit. A je to strašně hezký pocit. Nejdůležitější je váš výkon na jevišti, ale aplaus a květiny jsou třešnička na dortu. A každá umělkyně si to zaslouží. Diva by měla být divou. Umělci jsou navíc strašně přecitlivělí. Když hrajete těžkou roli, v druhém jednání vylezete na pódium a nikdo se na vás neusměje, tak hodně znervózníte. Umělci prostě potřebují slyšet pochvaly. A když někdo řekne, že chce vidět Carmen s Andreou Kalivodovou, je to pro mě největší zadostiučinění.“

Autor: Leni Kabeláčová
Foto: Jakub Ludvík, Ondřej Kepka