Zpěvák Ztracený k smrti Bartošové: Když je někdo labilní, tak ty tlaky a stresy...

Marku, nemůžeme začít jinak. Jak vás zasáhla smrt vaší kolegyně Ivety Bartošové? Znali jste se osobně?

„Přestože jsme se osobně neznali, její smrt mě šokovala. Strašně smutný příběh. Viděli jsme se snad jen jednou na vyhlášení cen ankety Zlatý slavík, kde jsme spolu seděli ve stejné řadě.“

Vypadá to, že je showbyznys hodně tvrdý oříšek.

„Když je někdo labilní, tak ty tlaky a stresy samozřejmě hůř snáší a pak se může stát cokoliv. Iveta ale ke všemu asi neměla štěstí na lidi kolem sebe. Je to jedno s druhým.“

Pojďme k veselejším tématům. Co to, že jste zakotvil na rodné Šumavě?

„Vyrostl jsem tady, pak šel do Prahy, kde bylo všechno super, ale nikdy jsem si tam úplně nezvykl. Pořád mě to svádělo být věčně na večírcích, popíjet a tak. Vedl jsem hodně divoký život a podle toho to taky vypadalo. Stal by se tam ze mě alkoholik. (smích) Jednoho dne jsem se probudil a řekl si, že takhle žít už nechci, a odstěhoval se. A další důvod byl ten, že se mi narodil syn. Usoudil jsem, že i pro jeho život by bylo lepší, aby vyrůstal tady. Zároveň jsme si mysleli, že nám změna s partnerkou pomůže k novému začátku. V Praze se ale stále samozřejmě pohybuji.“

Vaše dítě bylo ale neplánované. S matkou vašeho syna Marcelou jste tehdy už nechodil. Nelitoval jste toho? Nebyl na rodičovství moc mladý?

„Vždycky jsem toužil mít rodinu, ale je pravda, že to přišlo nečekaně a ze začátku jsem trochu zpanikařil. Teď jsem ale šťastný, že ho máme. Úplně ho zbožňuju. Beru ho občas s sebou i na koncerty. On to má strašně rád, je tam ve svém živlu. Je to skvělý parťák, navíc i hodně muzikální, jsem na něj moc pyšný!“

Jak to teď s Marcelou vlastně máte?

„Když se malej narodil, tak jsme se kvůli němu dali dohromady a všichni tady společně začali žít. Nakonec to ale nedopadlo. Jsme sice od sebe, ale co se týče rodičovství, tak vycházíme naprosto skvěle. Marečka si sem beru každou chvíli. Funguje to parádně.“

Takže teď jste volný?

„Ano, jsem single. Tak taky, která by mě mohla chtít, když pořád hrajeme a jsem někde na cestách.“

Vy se původně jmenujete Miroslav Slodičák. Máte kořeny na Slovensku?

„Táta je původem Slovák, když se přestěhoval na Šumavu, dostal přezdívku bača. A stejně tak tu oslovují i mě. Té přezdívky už se asi nezbavím. Dokonce tu podle nás pojmenovali jeden drink, jmenuje se Bačovka. Je to vodka s limetkovým sirupem a perlivou vodou. Tu vodku tam ani necítíte, ale pak vás to rychle sundá.“ (smích)

Nemrzí rodiče, že jste si nenechal svoje rodné jméno a příjmení?

„Konzultoval jsem to s nimi a oni s tím žádný problém neměli. Vzali to úplně v pohodě. Věděli, že s tímhle příjmením v showbyznysu moc velkou díru neudělám. Teď už mám Marka Ztraceného i v občance. A stejně tak se jmenuje i můj syn.“

Takže s Miroslavem Slodičákem je definitivně konec?

„Jednu dobu jsem si dělal potají sám manažera. Na webovky jsem dal své druhé číslo a tam se představoval jako Miroslav Slodičák. Volající pořadatelé netušili, že mluví přímo se mnou, a někdy to bylo opravdu vtipné. Má to své výhody, například že se jako manažer a zpěvák v jednom nemůžete okrádat.“ (smích)
Jak vás napadlo dát si zrovna takové umělecké jméno?

„Na první desce jsem měl hodně skladeb, kde jsem používal slovo ztrácíš, takže podle toho Ztracený. A Marek proto, že mi tak říkala moje první láska na základce.“

Vy jste se proslavil v podstatě ze dne na den, vše odstartovala píseň Ztrácíš. Nezatočila se vám z toho hlava?

„V době, kdy už se hrála v rádiích, jsem ještě hrál po barech na klavír a bral 1000 korun za večer. A ještě skoro rok trvalo, než jsem si mohl dovolit tenhle džob opustit, protože jediné peníze, které jsem tehdy za to měl, byly z Ochranného svazu autorů, které ale chodí až zpětně. Bylo to vtipné, lidi už mě trochu poznávali a divili se, že mám zapotřebí hrát jim celou noc u piana k jídlu.“
Jak zmátl silniční hlídku

V době, kdy měl v občance ještě uvedeno Miroslav Slodičák, ho zastavili policisté. „Začali se mnou laškovat, prý ááá, pan zpěvák, tak váš řidičský průkaz, prosím. Otevřeli ho a najednou se zarazili. Místo Ztraceného tam viděli Slodičák Miroslav. Tak se omlouvali, že si mě spletli s tím slavným zpěvákem, a už jsem jim nevysvětlil, že jsem to vážně já,“ uvedl s úsměvem. Jednou mu ale známý obličej zachránil papíry. „Policista mě pustil s tím, že by mu to doma manželka neodpustila,“ dodal Ztracený.