Bývalý vekslák Petr odkryl praktiky za bolševika: Zakopal jsem si půl milionu marek!

O tom, jak to tehdy mezi veksláky chodilo, promluvil exkluzivně pro deník Aha! muž, který byl jedním z nich. Petr (56) vydělával statisíce tehdejších korun měsíčně, každý rok měl nového žigulíka a mohl si koupit, co chtěl. Jeho heslem ale bylo nebudit pozornost. Tady je jeho příběh…

Začal jako číšník
V roce 1978 přišel z vojny a nastoupil jako číšník do hotelu. Pracoval v Praze, ve Špindlerově Mlýně – zkrátka všude, kde se pohybovali západní turisté. „Měl jsem velkou výhodu, že mi rodiče od osmi let platili soukromé hodiny němčiny. Měl jsem ale i základy angličtiny,“ popisuje začátky vekslácké kariéry.

Měl prý šestý smysl pro kšeft a během krátké doby si vytvořil vlastní klientelu. „Byli to řidiči autobusů, kteří k nám turisty vozili, či přímo turisté. Základem byla výměna československých korun za jejich měnu tak, aby na tom vydělali oni i my. Musel jsi ale perfektně znát bankovní kurzy jednotlivých měn. Měnilo se vše – západoněmecké marky, libry, liry, šilinky, guldeny!“

Prachy v ruličkách
Při směně byla nejmenší pětistovka. Aby veksláci po kapsách nenosili mraky peněz, dávaly se do ruliček. „Pokud jsi měl k někomu osobní důvěru, neexistovalo, že by tě okradl. Všichni z toho něco měli, tak proč by se navzájem šidili,“ vysvětluje Petr.

Většinou prý okrádali jen ti, kteří postávali před tuzexy. Brali na hůl důvěřivce, kteří přijeli do Prahy z venkova, aby si za ušetřené peníze koupili džíny. Veksláci jim třeba řekli, že bony momentálně nemají, že jim ale dají valuty (mince a bankovky zahraničních měn, pozn. red.). „V průjezdu jim strčili do ruky islandskou stokorunu a utekli. Ta bankovka vypadala krásně, ale nekoupil sis za to ani bochník chleba.“

Falešné bony
Za valuty jste podle tehdejšího zákona o devizovém hospodářství mohli dostat v bance jen tzv. bony – poukázky, za které se pak nakupovalo ve speciálních obchodech Tuzex. „Když jste měli nějaké valuty, museli jste je odnést do Československé národní banky, to bylo jediné legální. Banka dávala bony v co nejmenším kurzu, aby lidé na valutách co nejvíce prodělali. A s bony se pak kšeftovalo. Prodávaly se i falešné bony z Holandska. Tenkrát na poukázkách nebyly žádné ochranné prvky a nikdo to nezkoumal,“ říká Petr.

K valutám se dostalo velmi málo lidí. Byli to buď lidé, kteří pracovali v cizině, ale i těm peníze okamžitě vzala banka a vyměnila jim je za bony. Pak to byli lidé, kteří měli v cizině příbuzné, a ti jim buď poslali valuty poštou, nebo jim je během návštěvy přivezli. „Když například přijeli tetička se strýčkem ze západního Německa, nechali chudým příbuzným něco na přilepšenou ve valutách. A také většinou u nás chtěli nakoupit, například broušené sklo, becherovku, vodku, kaviár. Příbuzní z Československa jim to nakoupili za československou korunu a oni jim za to dali západní měnu.“

Ten, kdo chtěl bony, musel si je koupit před tuzexem v kurzu cca 5 korun za 1 bon. Řadový vekslák před tuzexem vydělal podle Petra v průměru 2000 korun denně, což byl v té době pro normálního člověka průměrný měsíční plat. Petr ale raději prodával přímo valuty. Nechtělo se mu postávat někde před tuzexem, to pro něj prý byla ztráta času.

Kšefty s Rusy
Petr měl spoustu známých mezi kamioňáky. Němci, Turci, Řekové i Rakušané chtěli naftu. Na západě stál litr nafty 1,10 až 1,20 marky. Od ruského plukovníka z Milovic sehnal naftu za 50 haléřů a obratem ji prodal za 50 feniků. „Dosáhl jsem vrcholu vekslácké kariéry, protože jsem vytvořil kurs 1:1. O tom se žádné bance na světě nezdálo. Marku, která měla na černém trhu hodnotu 15 korun, jsem měl tudíž za jednu korunu. Plukovník dostal provizi 10 procent,“ vypočítává Petr.
„S deseti sudy na korbě avie jsme přijeli do bývalého vojenského prostoru, plukovník vydal rozkaz, voják natankoval a my jsme z náklaďáku ani nevylezli. A kdyby nás náhodou zastavila hlídka českých policajtů, měl jsem i orazítkovaný papír, že to vezu pro Rusy.“

300 tisíc měsíčně

„Veksl jsem dělal až do chvíle, než od nás Kocáb vyhnal Rusáky. Měsíčně jsem vydělával zhruba 300 tisíc.“ Průměrná měsíční mzda přitom v té době nečinila ani 3000 korun.

„Měl jsem v zemi zakopáno půl milionu marek (kurz 12 až 17 korun podle poptávky – pozn. red.), ale nemohl jsem hýřit, abych nebyl nápadný. Měl jsem bílého žigulíka a každý rok jsem si kupoval nového, stejného bílého, abych neupozorňoval na nějaký blahobyt. Když jsem se chtěl rozšoupnout, musel jsem jet do Maďarska, kde jsem měl známé,“ tvrdí.
V tehdejší ČSSR bylo v obchodech pusto prázdno, a proto mu kamioňáci vozili nejrůznější zboží – kosmetiku, šampony, mýdla pěny na holení… Prostě to, co bylo jen v tuzexu.

„Po nemocnicích a hospodách jsem měl síť lidí, kteří to prodávali. Přivezl jsem jim to v krabicích a byla určená zdravotní sestra nebo úřednice, která za prodej dostávala provizi,“ popisuje Petr.
Obchody ale skončily ve chvíli, kdy se otevřely hranice.

Svoboda a nesvoboda
Coby vekslák měl Petr pocit absolutní svobody. Mohl si koupit všechno, co bylo na trhu dostupné. „Nesvoboda byla v tom, že jsem si nemohl koupit to, co by převyšovalo můj plat číšníka. Všichni počítali s tím, že jako číšník vydělávám měsíčně kolem 1600 korun, a že něco trhnu na dýškách – zhruba 5000 korun,“ zdůvodňuje.

Petrova rodina o tom, čím se ve skutečnosti živí, nic nevěděla. S tehdejšími zákony kvůli vekslu nikdy problémy neměl. Byl prý opatrný a dával si velký pozor na to, s kým obchodoval. „Jinak bych mohl za ohrožení devizového hospodářství vyfasovat třeba i deset let kriminálu.“

Mezi Petrovy zákazníky patřili také policisté. Ti občas udělali zátah na řadové veksláky, zabavili jim bony, valuty, hodinky, džíny a další zboží, ale Petra se to netýkalo, protože v tomhle nejel. Byl výš. „Podle objemu obchodu bylo totiž několik veksláckých kast. Když po sametové revoluci v roce 1989 veksláctví skončilo, někdo peníze zlegalizoval a začal ve velkém podnikat, někdo opustil republiku a někdo zkrátka zchudl,“ popisuje bývalý vekslák.

Co byla měnová reforma
Seriáloví veksláci západním turistům podstrčí neplatné československé bankovky z doby před měnovou reformou, která odstartovala 1. června 1953. Komunisté tehdy znehodnotili měnu a fakticky okradli celý národ o peníze. Ještě v pátek 29. května 1953 přitom prezident Zápotocký národu řekl, že žádná reforma nebude, a stal se tak jedním z největších prezidentských lhářů v našich dějinách. Staré bankovky byly vyměňovány za nové v poměru až 50 ku 1. Lidé rázem přišli o většinu úspor.