Jak Haničinec málem utopil Hlušičku!
10 fotografií
Pro diváky dramatická scéna, pro Karla Hlušičku (89) zážitek, na který nikdy nezapomene! Scéna z Rubínových křížů, ve které ho Petr Haničinec (†77) topí ve vaně, byla při natáčení dramatičtější než na obrazovce. Točila se nadvakrát a Hlušička při ní zažíval opravdové pocity utopence.
Jak vám bylo, když vás Haničinec topil?
„To byl nejstrašnější zážitek z celého natáčení. I přesto, že jsem se normálně potápěl a dokázal pod vodou dlouho zadržet dech. Když vás položí naznak hlavou dolů pod vodu, tak se začnete opravdu topit. Jenže režisér Sequens trval na tom, že to tak musí být. Myslel jsem, že mě Haničinec utopí doopravdy!“
Kolikrát jste tuhle scénu musel točit?
„Asi dvakrát. Bylo to hodně nepříjemný. Navíc to bylo i nebezpečný, protože voda vám může natéct i do plic.“
Pan Haničinec, který vás topil, s tím neměl problém?
„Ne.“ (smích)
Byl u scény s vanou nějaký lékařský dozor?
„Ne, tenkrát se to nijak zvlášť neřešilo.“
Je neuvěřitelné, jak si i po tolika letech pamatujete detaily.
„Tak paměť mám naštěstí zatím dobrou.“
Tak to si určitě vzpomenete i na to, jak jste se jako kasař dobýval do trezoru.
„To byla dřina, která dala zabrat. Ten plech byl dost silnej.“
Absolvoval jste nějaké speciální školení?
„Školení jsem na to nedělal. Ale Sequens to měl zvládnutý. Takže mě instruoval na místě a stačilo to splnit.“
Také jste jezdil s pohřebním vozem. Jaké se vám řídil?
„Docela dobře. Ve filmu Zbraně pro Prahu jsem ale řídil i lokomotivu. A dokonce jsem skákal za jízdy z vlaku. Prvně to měl dělat kaskadér, ale když mi režisér řekl, že Belmondo si dělá všechny scény sám, tak jsem do toho šel taky. Skákal jsem tam do míst, kde byl sešup tak osm deset metrů.“
Nestal jste se terčem poznámek kolegů, že jste dělal majitele pohřební služby?
„Ani ne. Naopak byli někteří staří herci, kteří mi říkali, že to bylo geniální. Moc se ta role líbila. A já jsem byl za to šťastnej. Třeba ta scéna, jak tam u toho kláštera nesu ty peníze v kufru a vidím ty mnichy, rozmyslím si to a nesu je zase zpátky, tam to získalo velký kouzlo. Ale, jak už jsem říkal, je to hlavně velká zásluha scénáře.“
Slavili jste na závěr seriálu také dotočnou, jak se to dělá dneska?
„Protože byl seriál i vládní úkol, tak jsme na ni byli všichni herci pozváni od tehdejšího ministra vnitra. Dotočná se konala na zbraslavském zámku, a proto jsme měli všichni sraz v neblaze proslulé Bartolomějské ulici před policejním ředitelstvím. Odtud nás vezl autobus. A jak jsme tam postávali, tak se lidi ptali, co se stalo. A já jsem jim říkal – zatkli nás! Oni tomu věřili a byli z toho hotoví. Takže odjezd z Bartolomějské byl docela vtipný.“
Bartolomějská ulice s policejním ředitelstvím byla velkým strašákem, kam se chodilo na výslechy, byl jste tam také?
„Po letech jsem tam byl. Můj syn emigroval, já jsem si z venku přivezl zakázanou knížku a někdo se to dozvěděl. A tak mě kvůli tomu předvolali. Nakonec mě ale naštěstí pustili, a dokonce mi vrátili i knihu. Je zvláštní, že se člověk vrací na určitý místa v různých situacích.“
Díl se odehrává po druhé světové válce. Zažil jste ji na vlastní kůži?
„Ano, byl jsem na barikádách v roce 1945. Nemohl jsem vidět bezpráví a mstu na nevinných lidech. Šli jsme třeba taky k rozhlasu. V Podolí jsem získal dokonce flintu a zúčastnil se bojů u Vltavy v Modřanech. Do mě se naštěstí ani jednou netrefili. Ale spousta lidí okolo mě to nepřežila.“
Byl jste někdy blízko smrti?
„Zažil jsem takový moment o rok později, kdy jsem věděl, že jdu na devadesát procent na jistou smrt. Byl jsem na Chomutovsku na brigádě. Němci tam pracovali při sklizni. V noci přepadli sedláka a utekli na půdu. Stálo tam třicet nebo čtyřicet lidí a všichni sledovali schody k poklopu na půdu.“
Bál jste se?
„Bál, ale naštvalo mě, že nikdo nic nedělá. Tak jsem si vzal jako jediný koště a šel otevřít poklop. Naštěstí už tam nikdo nebyl. Nikdo nevěděl, že utekli. Šel jsem tam s tím, že to dostanu.“
Kdyby přišla nabídka na nějakou roli v seriálu nebo ve filmu, zahrál byste si bez velkého rozmýšlení?
„To víte, že jo. Rád bych si zahrál. A rád bych si zase vyzkoušel i dabing.“
Ještě v roce 1947 přecházely přes Československo zbytky jednotek vůdce boje za samostatnost Ukrajiny Stepana Bandery. Komunisté toho využívali ve svůj prospěch, pod tzv. hony na banderovce se skrývaly i represe vůči nepohodlným civilistům a představitelům církve.
10 fotografií
