Ve filmu "Jen tak si trochu písknout" podváděl John se scénářem!
Krádež píšťal vzácných varhan v pražském kostele, vyšetřování, rodičovská nepochopení, první dětské polibky i zrada kamaráda. Ve filmu Jen tak si trochu písknout (1980) je všechno o tom, jak si nerozumí svět dospělých a svět dětí. „Ukázali jsme tehdy, že něco jiného se dětem říká a přitom oni úplně něco jiného žijí,“ líčí po letech režisér Karel Smyczek (63).
Scénárista Radek John (59) má o autobiograficky laděném snímku jasno. „Je to miniaturka, můj sentiment. Až jednou budu zapomínat, podívám se, jak jsem jako dítě vlastně žil.“ Byla to jeho prvotina, scénář psali společně s Ivo Pelantem ještě na FAMU a Radek John tehdy údajně tak trochu podváděl. „Dělali jsme sedm verzí, pořád jsme to předělávali. Ale abych byl poťouchlý, tak ta sedmá verze, schválená, byla vlastně lehce upravená první verze. Jen je dělilo dva roky, tak dlouho jsme na tom totiž potili krev.“
Na Barrandově tehdy vládla normalizační klika autorů, pochopitelně si mladé vlčáky z vysoké školy nechtěli pustit k tělu. „Pomohl nám hodně Ota Hofmann, kapacita a skvělý chlap,“ dodává John.
Když pak chrlili další filmy, setkali se opět s odporem. „Řvali na nás na Barrandově: zastavte tu židovskou lobby. Tak jsme po sobě koukali, kdože je jako Žid, ale nikdo z nás Žid nebyl,“ vybaví si ještě po letech se smíchem John. V krátké době totiž udělali se Smyczkem filmy Jako zajíci (1981), Sněženky a machři (1982) a Proč? (1987).
Dětské polibky se nelíbily
Ani režisér Smyczek, tehdy bezmála už třicetiletý, neměl nijak snadnou práci. Schvalování, to bylo tehdy procedurální martyrium, bez něhož žádný film nesměl do distribuce.
Chtěli mu vystřihnout scénu, jak se hlavní hrdina líbá se spolužačkou. Byly okolo toho tahanice, film nesměl nějaký čas do kin. „Pořád dokola to zkoumali. Ústřední dramaturg Toman, který sice končil, ale byl notně ideologicky prosáklý, chtěl ještě vystřihnout scénu, jak se ti mladí na mejdanu líbají. Řešilo se, jestli si mohou dát pusu a ještě se položit na postel, anebo jen dát pusu a záběr střihnout,“ nemůže se ani dnes s absurditou myšlenkových pochodů komunistických cenzorů smířit Karel Smyczek.
Ale zatvrdil se, že scénu nedá. A zabojoval. „Toman se nacpal dokonce do střižny, přitom já tam zrovna nebyl. A ukazoval, kde se to má vystřihnout. Naštěstí mi zavolali, přiletěl jsem tam brunátný vzteky a prosadil si to. Ale představte si to, že vám za zády vystříhávali celé scény z filmu.“
