Herec Martin Stránský z Počátků: Trpí silnými záchvaty!
10 fotografií
Na lékařské fakultě nestudoval, odborné názvy si příliš nepamatuje, přesto ordinuje a předepisuje recepty. Přitom je sám potřebuje, kvůli alergii na 28 věci ho trápí časté záchvaty. Martin Stránský (43) je sice herec, ale díky seriálům Ordinace v růžové zahradě, Doktoři z Počátků a dabování doktora House se stal lékařem, kterého zná celý národ. V ordinaci je jako doma, ale jeho snem je pitevna.
Čím je vám blízká postava doktora Oty Kováře v seriálu Doktoři z Počátků?
„Myslím, že to je takový obyčejný chlap, který se přestěhoval do vesnice, která mi přijde úžasná. Život tam není úplně jednostranný a jednotvárný. Mně teda tenhle druh života, moc neříká, protože jsem hodně městský typ, ale proti takovýhle vesnici nic nemám.“
Bydlíte v Plzni, dojíždíte každý den? Je to hodně náročné?
„Dojíždím víceméně denně a je to dost časově náročné.“
Hodně času trávíte v autě. Pomohla vám někdy známá tvář při setkání s policií nebo na úřadě?
„Vlastně asi jo. Zřejmě to v úvozovkách tyhle provařený ksichty mají snazší. Na druhou stranu jste víc vidět a více si vás také všímají.“
V poslední době jste hodně spojovaný s rolemi doktorů. Nestává se vám, že se na vás lidé obracejí s prosbami o lékařské rady?
„Zaplaťpánbůh ne! Občas si ze mě kamarádi dělají legraci, ale ještě jsem se nesetkal na ulici s nikým, kdo by po mně chtěl odbornou lékařskou radu nebo recept , jako tomu prý bývalo za časů seriálu Nemocnice na kraji města.“
V Ordinace jste byl chirurgem, v Počátcích jste za praktického lékaře. Co je vám bližší?
„Moje role v Ordinaci byla původně psaná jako traumatolog. Obvoďák je pro mě příjemná změna.“
Když musíte vyhledat lékařskou pomoc, stává se vám, že vás mají zafixovaného jako doktora?
„Občas to některý doktor ví. Spoustě je to ale jedno. Já se ale snažím, pokud to jde, doktorům vyhýbat. Není mi tam příjemně.“
Takže nejste nemocniční typ?
„To tedy určitě nejsem. Hlavně nejsem čekací typ. Neumím si sednout do čekárny a čekat dvě a půl hodiny, než na mě přijde řada.“
Musel jste někdy ležet delší dobu v nemocnici jako pacient?
„Vážnější nemoc jsem nikdy neměl. Neřešil jsem žádnou zlomeninu, jen jsem měl něco vykloubeného. V nemocnici jsem ale byl jako malý špunt, když mi prasknul slepák. A pak jako dospívající, když jsem měl mononukleózu. A to je asi všechno.“
Patříte mezi lidi, kteří si hlídají své zdraví?
„Něco nechávám plout a něco si hlídám. Prevenci se samozřejmě snažím dodržovat. Jenže v naší branži je to fakt těžký. Najít si třeba jenom čas na to, aby si člověk došel k zubaři, je dost komplikovaný. Každá taková návštěva se musí hodně plánovat.“
Změnily role lékařů váš názor na práci lékařů?
„Musím se bez mučení přiznat, že čím déle doktory hraju a motám se kolem téhle profese, tak si jich strašně vážím. Není to žádný med. Když něco zkazím já, tak nejde o život. Vážně si myslím, že je to poslání a není to žádná sranda.“
Setkal jste se někdy v osobním životě se situací, kdy jste musel někomu zachraňovat život?
„Naštěstí mě tohle všechno minulo.“
Uměl byste poskytnout první pomoc?
„A víe, že vlastně ani nevím. Nikdy jsem se totiž do takové situace nedostal. Samozřejmě už ve škole nás učili, jak udělat stabilizovanou polohu, ale netuším, co by se mnou udělala konkrétní situace.“
Vadí vám pohled na krev?
„Když se říznu sám, tak mi to nevadí.“
A co třeba odběry krve nebo její darování?
„S tím taky nemám problém. Hrozně rád bych chodil darovat krev, jenže tu mou nechtějí. Vadí jim, že jsem měl mononukleózu a navíc jsem poměrně dost silný alergik.“
Na co všechno máte alergie?
„Asi na 28 věcí. Jsem alergický na prach peří, včely, roztoče a zvířata obecně. Postupem času toho stále přibývá. Začalo to obyčejnou sennou rýmou a postupem času se přidaly i další alergie. Myslím, že to není určitě ještě konečné číslo.“
Jak se s tolika alergiemi dá vůbec žít?
„Dá se. Sem tam přijde nějaký záchvatek, ale dá se to přežít.“
To tedy znamená, že nemůžete mít žádné domácí zvíře?
„Máme psa a agamu. Na psa jsem si nějak zvyknul. Vlastně celé dětství jsme měli doma psy. Třeba na fenku známých, která k nám chodí, jsem alergický, ale ne vždycky. Někdy s ní nemám žádný problém a jindy mi z ní otečou sliznice.“
Jako herec jste navštívil spoustu nemocničních prostředí, patřila mezi ně i pitevna?
„Hrozně jsem ji chtěl navštívit. Měl jsem to i slíbený! Ale nakonec to nedopadlo. Avšak lákalo by mě to, protože je to zajímavá zkušenost.“
A jako co byste tam chtěl být? Jako mrtvola, vyšetřovatel nebo patolog?
„Tak na tu mrtvolu bych si ještě nějaký ten rok počkal...“ (smích)
Vy jste také daboval doktora House. Poznávají vás lidé po hlase?
„Občas se to stává. Ale víc než po hlase mě poznávají podle tváře, která je spojená s doktorem Kovářem.“
Kde všude jste teď jako herec k vidění?
„Pořád jsem na své domovské scéně v Plzni a stále také hostuji v pražském Divadle pod Palmovkou. Je pravda, že teď Palmovka nemá své vlastní divadlo, protože se ji po povodních ještě nepovedlo dát do kupy. A doteďka tam nezačal nikdo nic dělat. Odnesl to kotel, vzduchotechnika a pak taky nějaká elektrorozvodna, která je ve sklepě. Nedá se tam topit ani svítit. Takže hrajeme tam, kde nám to dovolí a hodně taky jezdíme na zájezdy.“
A co film? Nerýsuje se nějaká zajímavá role?
„Vždycky se něco rýsuje. Teď momentálně nic netočím, protože na to nemám ani čas.“
Máte nějakou vysněnou roli?
„Divadlo je hrozná bestie, můžete se na něco stokrát těšit, a pak to ve finále z nějakého důvodu nevyjde. Tak jsem si to zakázal a jsem šťastný. Nemám důvod si na něco stěžovat.“
Hrají se vám lépe kladné, nebo záporné role?
„Záporáci jsou zábavnější. Přesvědčit diváky o tom, že jste hajzl, na to vám stačí tři vteřiny. Ale ani hodina nestačí na to, abyste někoho přesvědčili o tom, že jste slušný člověk.“
Stává se vám, že máte nějakou náročnou psychologickou roli a ani po skončení natáčení nebo představení to ze sebe nemůžete setřást?
„Občas to ve mně zůstane jako v koze. Jednou jsem měl období, že jsem hrál samý ztroskotance, teroristy a vrahy. Nebyl žádný ostrůvek něhy a smíchu. A to už jsem si říkal, že to stačilo.“
Jste hodně pracovně zaneprázdněný. Jak to zvládá vaše partnerka?
„Času je opravdu málo. Ale snažím se. Moje Marťa je v tomhle zlatá. Přiznávám, že je hodně chápavá a tolerantní. Při hereckém povolání není člověk pánem svého času.“
Neplánujete svatbu?
„Co vám na to mám říct? No tak o svatbě jsme už mluvili...“
Požádal jste už partnerku o ruku? A pokud ano, byla to romantika?
„Na atmosféru moc nedošlo. Překvapení to ale bylo. Jestli jsem ale romantik, tak to nevím.“
Poklekl jste?
„Něco na ten způsob.“
A co vám říká rčení: Postavit dům, zasadit strom, zplodit syna?
„Nevím, jak to s domem dopadne. Zatím se k ničemu nechystám. Strom už jsem nějaký zasadil. Teď se chystám na to, že musím přesadit ořech na chalupě. No a syn? Když to bude kluk, tak to bude kluk. A když to bude holka, tak to bude holka.“
Říkáte, že se chystáte na chalupě přesazovat strom, patříte tedy mezi manuálně zručné muže?
„Zaplaťpánbůh, jo. Jestli bych se uživil jako hodinový manžel, to netuším. Přestože mám maturitu z elektrotechniky, do elektriky bych se moc nepouštěl. Ale je fakt, že když jsme dělali na chalupě vodárnu, tak jsem to zvládnul jen s kamarádem. S tím nemám problém. Problém je ale v mém případě čas.“
Jako herec musíte také točit milostné scény. Jak to zvládá partnerka?
„To byste se museli zeptat Martiny. Ale problémy s tím doma nemáme.“
A co vy a postelové scény?
„Já jsem si to pojmenoval jako nutný zlo. Někdy to být samozřejmě musí. Přijde mi ale trochu hloupé, když se s hereckou partnerkou vidíme první den a hned musíme vlézt do postele. Někdy je to zkrátka blbě naplánovaný. Na druhou stranu ale ten šok možná pomáhá zvládnout tyhle situace mnohem lépe.“
Dostáváte zamilované dopisy od fanynek?
„Zamilovaný snad ani ne, ale chodí jich spousta.“
Zbývá vám vůbec čas na relaxaci?
„Pro mě je největší relax sport. Chodím po večerech na hokej. Díky hokejce a puku se můžete vymlátit úplně ze všechno. Pak se snažím chodit na squash a tenis.“
Máte potom čas zajít třeba na pivo?
„Na pivko bych zašel rád, ale když jdu na hokej od devíti a končím okolo jedenáctý, je už potom dost pozdě na to jít si někam sednout. Takže si ho dám doma.“
Když jste tak vytížený, máte vůbec někdy volné víkendy?
„Občas se nějaký najde. A to je pak doma sláva. To se třeba sbalíme a jedeme na tu chalupu nebo si vyjedeme na motorce.“
Jezdíte s partnerkou na jedné, nebo má každý svou?
„Už má i svojí. Máme oba choopery. Ale nejsme žádní závodníci a dárci orgánů. My jsme takoví kochací motorkáři. Nikam nechvátáme a jen se kocháme krajinou, kterou jedeme.“
10 fotografií
