Zpěvák Ševčík z populárního dua Eva a Vašek: Manželce jsem nestačil ani za mlada! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

čtvrtek 28. března 2024

Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána

Zpěvák Ševčík z populárního dua Eva a Vašek: Manželce jsem nestačil ani za mlada!

Evě Vašek občas nestačil ani za mlada. Co tím asi myslel?
Evě Vašek občas nestačil ani za mlada. Co tím asi myslel?  (Foto Aha! – Martin Pekárek, Karel Kopáč, ara)

U nás je zná snad každý, i ti, co jejich písničky neposlouchají. Eva (42) a Vašek (60) jsou však populární také v zahraničí. Každoročně vyrážejí do USA a Austrálie, aby si s krajany zazpívali lidovky a melodie jejich mládí. A právě starší polovička pěveckého dua, Václav Ševčík, oslavil včera šedesátiny. Na uplynulé roky zavzpomínal společně s deníkem Aha!


Jak se cítíte jako čerstvý šedesátník?

„Je to hodně zvláštní informace. Nějak mi začíná docházet, že mi táhne na sedmdesát. Jsem rád, že jsem těch šest desítek zvládl. První třetina bylo studium, druhá aplikace školních teorií a v té třetí jsem se konečně usadil ve svém poslání a užil si hodně hudby a cestování. Nikdy bych nevěřil, že se naplní slova písně Antonína Zápotockého – Když práci nedá nám fabrika, uživí nás harmonika...“

Tak tu jsem ještě nikdy neslyšel.

„Tento text jsem objevil u svého dědy v notovém archivu, když mi bylo asi sedmadvacet. A pořád jsem si ho zpíval.“

Kdy se začala slova textu naplňovat i v praxi?

„V roce 1995, v době velkého propouštění, mě to spláchlo také. Od té doby si jenom hraji. Nikdy předtím by mě ani ve snu nenapadlo, že s harmonikou a písničkami, které mě naučili staří muzikanti, objedu několikrát celý svět. A to jsme v roce 2014 opět zváni do USA a Kanady. Budeme tam od konce června po celý červenec.“

Málokdo ví, že jste byl i velká šajba na vojně. Jakou jste měl hodnost a specializaci?

„Skončil jsem v hodnosti podplukovníka a dodnes jsem v záloze. Byl jsem elektroinženýr v oboru sdělovací techniky a spojů.“

Máte téměř o dvacet let mladší manželku. Stačíte jí?

„Záleží v čem. (smích) V něčem jsem jí nestačil ani zamlada a v něčem jsem stále o těch sedmnáct let vepředu.“

Blíží se doba Vánoc. Jaký nejmilejší dárek pod stromečkem vám nejvíc utkvěl v paměti?

„Byl to vláček. Taková kopie parní lokomotivy na elektriku se dvěma vagony a kolejemi. Pořád to jezdilo dokola. Byla cítit spálená elektrika a vepředu svítily dvě žárovečky na 12 voltů. Rychlost vláčku se řídila páčkou na trafu.“

Jaký nejdražší dárek v životě jste sám někomu koupil?

„Nejsem nakupovací typ. Mám rád elektroniku, hlavně hudební oblast, nástroje a různou aparaturu. Na tom ulítávám. Ale nejdražší dárek se vlastně koupit nedá. Je to láska. Bez ní je život smutný a žádné peníze ji nenahradí. Vím, že možná neodpovídám na otázku, ale nic jiného se mi nevybavuje. Jen vím, že pokud člověk lásku ztrácí, neudrží ji žádnými penězi, ani dárky. Mnohdy ale stačí málo. Třeba jen pohlazení, pohled do očí a může to být i beze slov.“

Jak to máte s oslavami a alkoholem? Holdujete jako Moravák vínu a slivovici?

„Ne. Ani jedno nemusím. Mám raději sladké babské a nejraději kofolu, občas může být i ředěna rumem. Ale po metanolových událostech raději bez rumu. (smích)“

Nedávno jste pro hnutí Úsvit Tomia Okamury natočili volební znělku. Z čí iniciativy vlastně vznikla?

„Nebyla žádná zakázka ani nabídka, bylo to naprosto spontánní. S Tomiem Okamurou se znám již delší dobu. Zrovna jsem dočetl jeho dvě knihy, když jsem si na procházce v lese přemílal název jeho hnutí. Trochu mi připomínal život Roberta Kiyosakiho, a možná proto mě napadla melodie písničky, kterou jsme všichni hráli – Mimořádná linka Praha Tokio. Zjistil jsem, že ta hlavní pasáž přesně sedí na název jeho hnutí.“

Tak jste mu to nabídl?

„Byl jsem zvědavý, zda se stydí za národnost svého otce. Zavolal jsem mu a druhý den jsme se sešli v Bílovci u Ostravy. Opatrně jsem se ho zeptal, zda se stydí za svůj původ.“

Co vám odpověděl?

„Řekl, že náš národ by potřeboval zvednout národní hrdost, tak proč se ptám na tak jasnou věc. Řekl mi, že je hrdý na to, že jeho otec je Japonec a maminka Moravačka. Z každého prý dostal v genech něco, a proto je takový, jaký je. Nic netušící Eva mu pak zazpívala text na melodii Japanese boy, Tomio si to poslechl a bylo to. Druhý den jsme ve studiu udělali demo verzi, přidal se obraz a poslali jsme to Tomiovi. Tam to hned někdo posadil na internet a za tři dny zaznamenal klip 120 000 zhlédnutí. Já mezitím žádal zahraničí o autorizaci a než stačili odpovědět, znělka se začala množit jako vše na sociálních sítích. Myslím, že to nikomu neuškodilo a písnička se opět oprášila, což by nejvíce mohlo potěšit autora této pěkné skladby.“

Když jsme u té hudby, kdy jste vlastně začal s muzikou?

„Ve druhé třídě základní školy mě rodiče přihlásili do LŠU na akordeon, v patnácti jsem to doplnil o kytaru a potom, když chyběl v kapele nějaký nástroj, tak jsem se ho chopil. Svou »hudební fakultu« jsem absolvoval na vojně, kde jsem chodil často na záskoky v různých kapelách. Poznal jsem plno skvělých hudebníků, kteří mě učili, jak se chovat k souboru a publiku, kterého si nesmírně vážili. Znali nejen písničky, ale i jejich autory a ukázali mi, jakou úlohu má v hudbě srdce. Jejich učení a odkaz jsem však pochopil až po padesátce. V roce 1983 jsme založili kapelu SURF, o pět let později jsem se stal kapelníkem. Letos jsme oslavili třicet let trvání.“

Kdy přišla do kapely Eva?

„ V roce 1989, jako osmnáctiletá.“

Jak vznikl název Eva a Vašek?

„To přišlo naprosto spontánně, když jsme hráli v Rakousku. Tenkrát jsme si dávali různá jména, například Böhmische Nachtigallen (Čeští slavíci), ale najednou nám lidé začali říkat Eva a Vašek. Takže to přišlo samo.“

Setkáváte se často se závistí?

„Všichni o závisti mluvíme a říkáme, že si jako Češi nesmírně závidíme. Závidět znamená sám sebe požírat. Myslím, že závist k druhému je vlastně neznalost duše toho, komu závidíme, a pramení z pomluv a nepravd. U druhého člověka nedokážeme stoprocentně odhadnout, kdy závidí, jen se to domníváme. Můžeme si to myslet, ale vlastní závist si raději nepřipouštíme, přestože je v každém z nás nasazena. Závist je zármutek nad cizím dobrem... To jsem neřekl já, ale řecký filosof Zénón.“

V tisku proběhla zpráva, že jste domácí násilník. Co vy na to?

„Nevím, kam na to novináři chodí. Informace prý pocházejí přímo od sousedů, což je divné. Oba sousedi jsou totiž v exekuci. Jeden se už odstěhoval někam mimo Blansko a druhý barák je oblepen žlutou páskou. Již dva roky není v domě nikoho vidět. S dalšími blízkými sousedy vycházíme dobře a pomáháme si, jak se sluší a patří na dobré sousedské vztahy. Doma jsme tak tři dny v týdnu, zbytek trávíme v autě po České republice nebo v zahraničí. Jako muž se cítím zodpovědný za rodinu a tu násilím nikdo neudrží. Raději se zeptejte Evy nebo dcery Evičky.“

Jaké největší nesmysly jste si o sobě s Evou ještě přečetli?

„Snad, když o mně někdo napsal, že jsem své bývalé manželce říkal zásadně soudružko. Ten, kdo to psal, se zřejmě inspiroval filmem Pelíšky. Také jsem se o sobě dozvěděl, že na Evu strašně žárlím. Musím říct, že za těch více než dvacet let spolu máme normální vztah.“

Vydali jste spoustu desek, ale v televizi vás často nevidíme. Proč?

„Když nás lidé chtějí vidět, nemusí čekat, až nás hudební redaktor rádia či TV zařadí do nějakého formátu zábavy. Pravidelně jsme u nich prostřednictvím našich hudebních DVD. I přesto jsme několikrát ročně zváni do různých pořadů. Ať už to byly narozeniny Karla Gotta, Show Jana Krause, nebo Večer plný šlágrů. V poslední době jsme byli hosty nové TV Relax v pořadech Krampovoloviny Jiřího Krampola a Za humny Petra Novotného. První z nich se vysílá v sobotu 21. prosince a druhý 5. ledna.“


Roky utekly jako voda. Je něco, co byste v případě druhé šance udělal jinak?

„Nešel bych určitě na vojenskou školu. I když dnes stoprocentně čerpám z výcviku a tvrdých podmínek studia a praxe, kterými jsem v armádě od roku 1975 do roku 1986 prošel. Od roku 1986 do roku 1995 jsem byl už ve fabrice, to byl jiný svět. Na druhé straně jsem přišel o dvacet roků života, a to se nevrátí a nedá ničím zaplatit. Pokud bych v mládí věděl, že budu od svých patnácti let hrát a od dvaačtyřiceti se budu hudbou živit na plný úvazek, tak bych do těch patnácti více cvičil na harmoniku a kytaru. Ale i tak to šlo... Také bych věnoval daleko více času svým dětem a rodině, což se mi nějak vymklo z rukou. V příštím životě bych si to určitě vzít nedal. To ale člověk zjistí, až mu děti odejdou z domu!“

Eva o Vaškovi: Je to veselý morous

Jaký je život s oslavencem? Je spíš veselý, nebo morous?

„Je to veselý morous, který by pořád něco vylepšoval. Život s ním je plný překvapení a změn. Nikdy nevíte, jakou změnou a novinkou vás překvapí, zvláště když je dlouhou dobu v klidu a moc nemluví. To vím, že něco přijde. Snažím se být ve střehu, ale není mi to nic platné. Je to veliký motor, který stále něco vymýšlí a tvoří.“

Je něco, co vás na něm štve?

„To je těžké… Nekouří, nepije, do hospody nechodí. Zkrátka ideál. I když možná právě proto má prostor na tvorbu nápadů. Ale když mám chuť na sklenku vína, tak si ji dáme.“

Čím mu spolehlivě uděláte největší radost?

„Když mu v troubě udělám na čtvrtky opečené brambory posypané kmínem a k tomu přidám vepřovou kotletu s kostí. A na talířek dám zvlášť omáčku na zeleném pepři. S Evičkou připravíme stůl a všichni společně usedneme k prostřené tabuli u zapálených svíček. Evička pak nalije rychlé špunty, které sice nemusím, ale aspoň si přiťuknu.“

Umí sám něco uvařit?

„To umí. Některá jídla mě naučil právě Vašek, ale nejraději vařím já s Evičkou. To se nám do kuchyně neplete.“

Je Vašek fanoušek sportu?

„Není, ale potěší ho, když si třeba vyrazíme na kolech. A také si rád zaplave.


Jaké má koníčky?

„Čtení odborné a vzdělávací literatury. Hlavně od autorů, za kterými, jak říká, je vidět skutečný výsledek jejich praktické činnosti.“

Jaké vlastnosti si na něm nejvíce vážíte?

„Víru ve sny a jejich realizaci. Má silné sociální cítění a tomu nás stále učí. S Evičkou se po jeho boku cítíme v bezpečí a poklidu.“

Můžete prozradit, jak jste se s Vaškem seznámili?

„Vašek dříve hrál se svoji skupinou po různých akcích a na jedné z nich se setkal s moji mamkou, která se v jednom podniku starala o kulturu. Tenkrát přinesla muzikantům kávu a zajímalo ji, proč nemají zpěvačku. Zároveň Vaškovi řekla, že má doma jednu studentku konzervatoře. Tehdy jsem studovala klavír a klasický zpěv. Výsledek byl takový, že mě ve tři ráno vzbudila s tím, že možná budu zpívat s kapelou Surf. Měla jsem zrovna před maturitou a do rána jsem nezamhouřila oči.“

Takže Vašek zareagoval?

„Dopoledne přijel s klávesákem, dali si kávičku a Vašek se vyptával. Co ráda zpívám, co poslouchám... Po chvíli se zvedli a oznámili mi, že mě berou. Já jsem ještě zeptala, jestli si mě ještě neposlechnou a na konec jsem jim na cestu ještě zazpívala.“

Z toho mi vychází, že Vašík viděl krásnou mladou holku a zpěv byl pro něj v tu chvíli až na vedlejší koleji.

„Tak to nevím (smích). Ale druhý den mi přinesl noty a na kazetě nahraných osm písniček. Oznámil, že v úterý je zkouška a v pátek se jede na představení.“



Autor:  Jaroslav Benda

Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.