Zpěvačka Věra Martinová: Zapíjí antidepresiva alkoholem!
9 fotografií
Byla u pádu newyorských dvojčat, utekla před Černobylem, přežila dvě autonehody a porazila i rakovinu. Teď úspěšně bojuje s depresemi i únavovým syndromem a navíc chystá velký koncert v Lucerně! Kde zpěvačka Věra Martinová (53) bere sílu do života, proč tolik lpí na odpočinku a jak se ona i její manžel smířili s tím, že její prsa po rakovině už nejsou, co bývala? Na to všechno odpověděla ve velkém rozhovoru pro deník Aha!.
Dlouho o vás nebylo slyšet. Uživí vás vůbec ještě hudba?
„No jéje! Vždyť já koncertuji stále a zaplaťpánbůh hodně. Letos jsem sice často marodila, ale i tak jsem zvládla takových padesát koncertů.“
Rakovinu jste přece překonala, co vás trápilo?
„Trpím únavovým syndromem způsobený EB virem, který se letos poměrně výrazně projevil. Tu a tam se připomene nějaká ta deprese a nedávno se ještě ozvala záda. Se vším se ale naštěstí dá zamést.“
Jak zametáte vy?
„Odpočinkem. Mám jeden oblíbený sklípek na Moravě. A tak čas od času vezmu do Zaječí, nechám se tam hýčkat ve wellness a vychutnávám si místní lahodná vína. Navíc miluji procházky po vinici. Cestování mi hodně pomáhá, mám ho spojené i s pohybem. Důležité je pořád něco dělat a nečekat na deprese.“
Vy pijete na antidepresiva?
„Jednu dvě skleničky si dám. Ale pochopitelně se musím hlídat. Alkohol je dobrý sluha, ale špatný pán. Víno piju, když mám období, kdy je mi dobře, protože to dobrý pocit umocňuje. Jindy se mu pochopitelně vyhýbám.“
Jak dlouho už vás deprese sužují?
„To už je více než dvacet let. Poprvé se u mě projevily po té mé bouračce v roce 1989. Bylo toho tehdy na mě moc. Měla jsem mnoho práce, málo spánku, neshody s manažerem a do toho následky z nehody.“
Jak se depresí zbavujete?
„Už léta beru antidepresiva a asi už s nimi dožiju. Je to lepší, než kdybych se stresovala. Holt do sebe cpu nějakou tu chemii, je to menší zlo. Ale třeba to jednou dokážu bez ní.“
Kdy jste se cítila nejhůř?
„Poslední tečkou byla moje ošklivá nemoc. Když jsem ji před třemi lety zahnala, uvědomila jsem si, že se sebou musím něco udělat.“
Co jste udělala?
„Úplně jsem změnila pohled na svět. Na všem se teď snažím hledat něco pozitivního. Rakovina mě změnila fatálně. Už neřeším věci, které nemůžu ovlivnit. Nehoním se za pomíjivým, ale snažím se načerpat co nejvíc zážitků. Vždyť nevíme, kolik času na ně máme. A navíc nám je nikdo nevezme.“
Jak se vám podařilo nad rakovinou vyhrát?
„Nad tou nikdy nevyhrajete. Onkologickým pacientem jsem pořád. Paní primářka mi po ukončení léčby řekla památnou větu, že teď už se budeme potkávat až do smrti buď mé, nebo její.“
Jak jste se s touhle informací vyrovnala?„Svým způsobem jsem se odevzdala osudu. Ne, že bych si lehla na krovky s tím, že nebudu dělat vůbec nic. Ale spoléhám se na to, že ten nahoře mě má rád. Vždyť už tolikrát mě nenechal padnout. A nejde jenom o tu starou bouračku. Byla jsem kousek od pádu dvojčat, Černobyl jsem se Schovankami opustila pouhých deset dní před výbuchem a teď jsem vyvázla zdravá z další nehody.“
Co se vám stalo?
„Před týdnem se cestou na Moravu se na D1 těsně přede mnou srazila čtyři auta. Bylo to strašné. Vykřikla jsem a zavřela oči. Obdivuji sestru, která řídila, za to, že dokázala tak rychle zareagovat. Jsem si jistá, že já bych to nestihla. Patří jí moje velké díky. Zachránila nás.“
Na co jste během těch pár okamžiků hrůzy myslela?
„Jestli to ségra vybalancuje. Jestli vyvázneme. Jen stěží jsme se nehodě vyhnuly. Byly jsme z toho obě v šoku, musely jsme na nejbližší pumpě zastavit a vydechnout. Objaly jsme se, šťastné, že jsme naživu. A pak jsem si svlékla svetr, jak jsem se zapotila. Měly jsme obrovské štěstí, že přímo za námi nebyla auta, která by do nás narazila. Asi bychom si tu spolu teď nepovídaly.“
Měla jste pocit déjà vu?
„Neměla. Na tu moji dvacet let starou bouračku nemyslím. Byla to úplně jiná situace, jiná silnice, jiný řidič… Tehdy jsme těsně před revolucí s mým někdejším manažerem nabourali do obrněného transportéru sovětských vojsk. Tam ty následky byly nevyhnutelné.“
Už po nich na tváři není ani památky. Ale co šrámy na duši?
„Jizvy na obličeji jsem si nechala odstranit laserem, jsou ale pořád trošku vidět. Šrámy na duši se hojily podstatně déle, ale i ty už jsou zacelené. Uvědomila jsem si, že se nelze pořád utápět v minulých bolestech.“
Byla jste se na místě té strašlivé nehody pak někdy podívat?
„Až s televizním štábem, když jsem před pár lety točila 13. komnatu. Ale ta silnice už neexistuje, končí ještě před místem té nehody a navazuje na ní pole. Je to symbolické, místo nehody už není na mapě ani v mé mysli.“
Kdo vám v nejtěžších chvílích pomáhal vstát na nohy?
„Mám naštěstí velkou oporu v rodině. S manželem jsme spolu už dvacet let. Mám také báječnou ségru, která mi pomáhá s pracovními věcmi, a skvělou dceru, která začala studovat psychologii.“
To kvůli vám, aby vás dostala z psychických potíží?
„Psychologie ji zajímá už dlouho. Moje deprese určitě nebyly tím impulsem. Nicméně si myslím, že ji budu už brzy potřebovat.“
Věřila byste v době, kdy jste bojovala s rakovinou, že si budete zase naplno užívat života jako teď?
„Bylo to hrozné období plné smutných myšlenek, ale nikdy jsem nepřestávala věřit v uzdravení. Že mi dnes bude ale takhle dobře, jsem si tehdy nemyslela.“
Co je vaším nejlepším lékem na trápení?
„Já se už odmítám trápit. Myslím, že jsem si ho užila až dost a mám na dlouho dopředu vybráno. A když je mi přece někdy ouvej, mám na pomoc kytaru.“
A co když ji zrovna nemáte po ruce?
„To se nemůže stát. Vozím ji všude s sebou. Teď jsem si dokonce pořídila jednu skládací, a ta se vejde všude. Kytaru mám v ruce denně, ta už ke mně přirostla. Navíc teď před koncertem v Lucerně po ní sahám častěji.“
Kolik kytar vlastně máte doma?
„Asi sedm. Kytar se zásadně nezbavuji. Pořád mám schovanou svoji první koncertní, i když už je v dezolátním stavu. Už roky si říkám, že bych ji měla nechat dát opravit. Ještě na to nedošlo.“
Jste odvážná, když koncert ve velké Lucerně pořádáte až teď, zatímco na vrcholu vaší kariéry jste se bála…
„Pravda, že k Lucerně jsem se odhodlávala 25 let a až teď, po všech těch ranách osudu, jsem k ní našla odvahu. Říkala jsem si, že když ji nedám, moje kariéra nebude ucelená. Bojím se a těším zároveň.“
Prozraďte, co děláte, že v 53 letech vypadáte na 33?
„Nechala jsem si upravit víčka a jizvy po nehodě. To je ale co do plastik všechno. Pak už stačí jen dopřát si dostatek spánku a umět se radovat ze života.“
K plastice prsou jste se neodhodlala?
„Ne. S manželem jim z legrace říkáme dud a dudek. Vrásky si z toho rozhodně nedělám. Je ale dobré vědět, že tyhle možnosti tady jsou.“
To je snad poprvé, kdy takhle otevřeně mluvíte o manželovi. Kromě toho společně nechodíte ani do společnosti…
„My spolu nejezdíme ani na dovolenou. Ještě donedávna jsme totiž měli dva psy a králíka. Všechno nás to letos opustilo. Bylo to sice strašně smutné, ale říká se, že život začíná, když děti vypadnou z domu a chcípne pes. Je to sice hodně drsné, ale je to pravda. Teprve teď můžeme s mužem někam jet společně.“
Kam povede vaše první cesta?
„Do Lucerny. Manžel mě doprovodí na bicí. A tvrdí, že mile rád.“
Dostane honorář?
„To si ještě rozmyslím.“
9 fotografií
