Bývalý náčelník komančů Štěpán rozumuje: Havla Praze natlačila Moskva

Vy jste původně zemědělský inženýr. Chtěl jste vždy být v politice?

„Kdybych byl Lenin, tak bych říkal, že už jsem jako malý psal první sbírky myšlenek. To samozřejmě není můj případ. V určitém věku se na mě obrátili a řekli: Měl bys být v partaji. Odpovídal jsem jako většina mladých lidí vyhýbavě. Kdybych se nemohl dočkat, že mě někdo vezme do strany, to by byla malá úchylka.“

Co vás přesvědčilo?

„Přišli starší soudruzi a řekli: Musíš být ve straně. Odpovídal jsem pokaždé, že nevím, jestli budu stíhat. Že se na to necítím. Oni řekli, že se na to cítit budu a že se o mě postarají.“

Co se 17. listopadu mělo udělat jinak? Popsal jste, že režim neměl ustoupit a naposledy ukázat moc. Mluvil jste i o nízkém průletu nadzvukových stíhaček…

„To někdo navrhoval, ale zamítlo se to, protože by Praha přespříliš smrděla. Dobře jsem věděl, jak věc vznikla, jak byla dohadovaná a jak v zásadě dopadne. Ty různé kulaté stoly a diskuse. Moje postavení bylo, že budou mít smysl, když tam přijde strana z pozice »my tady ještě jsme« a »my ještě máme veliké možnosti«. A ta odstupující ekipa měla velké možnosti.“
A nebyly využity proto, že byla, jak říkáte, revoluce připravena dopředu…
„Byly tam nějaké limity. Zejména Moskva věděla, že jsme se nedovedli dohodnout ve vedení strany a státu, tak platila alternativa variantní, a to byl Václav Havel. Koneckonců oni první mluvili o Havlovi, nikoliv Američané. A to je, myslím, velmi důležité.“

To se ale lidem nebude líbit…

„Dneska můžeme veřejně hovořit o dříve tajných tiskovinách, kdy sami Američané říkají, že disent je slabý, nemá valnou úroveň v této zemi a Václav Havel je u lidí neznámý. Prvními, kdo začali Havla prosazovat už v září 1989, byli Sověti. Jednali se mnou, aby byl Havel ministrem kultury. Já jim řekl »prosím vás, my vám taky neříkáme v Moskvě, kdo má být u vás čím«.“

V České republice jste pro mě pan »málem«. Málem jste se stal českým Gorbačovem, pak přišla revoluce a všechno to změnila. Co byla vaše největší osobní chyba?

„Moje bezmezná loajalita určitým principům. Dneska bych byl chytřejší. Kdybych vystoupil a vynadal celému vedení strany, tak to mohlo být veliké vítězství. Ale já jsem toto považoval za nemožné, trpěl jsem loajalitou jako nějakou nemocí. Myslel jsem si, že nemůžu v žádném případě těm starším soudruhům dát tvrdou lekci, která by bolela. Ale v politice se to právě má.“

O Vánocích 1989 jste skončil za mřížemi kvůli násilnému potlačování demonstrací. Jaké to najednou bylo na druhé straně? Věděl jste, že jste definitivně svůj politický souboj prohrál?

„Samozřejmě. Byla to nejmarkantnější zdrcující porážka všeho, čemu jsem věřil. Fakt jsem tomu věřil. Ale věřil jsem i tomu, že je dost sil, aby se to udělalo lepším. Lpět na té podobě, v jaké to bylo, nebylo reálné.“

To už vás ale vyloučili ze strany…

„To mě těžce poznamenalo. První reakce při porážce není klopýtnutí. Je to spíš, jako když vás někdo shodí ze střechy baráku na zem. V první fázi člověk hledá, kdo ho shodil z té střechy. A říká si: To je vůl, to bych od něj nečekal. Ale později to vytváří možnost přemýšlet o okolnostech, o souvislostech toho, co se stalo. Myslím, že jsem měl dost času na to přemýšlet, a ne pouze ve vězení.“

Jaké to bylo v base?

„Byly to přesně ty rozhodující roky, kdy se všichni pouštěli do nové práce a já si mohl pouze číst noviny někde na Borech nebo na Pankráci. Lidi rádi zapomenou, takže všichni zapomněli a jelo se dál bez Štěpána. Já chytil velké zpoždění.“

Věznici jste opustil v říjnu roku 1991. Jak se vám pak sháněla práce vzhledem k politické minulosti?

„Četl jsem, že hledají někoho, kdo by jel s fekálním vozem. Řekli. Zejtra se ptejte! Tak jsem šel a najednou jsem se dozvěděl, že to je neprůchozí. Takže jsem poučený v drobných věcech z našeho lidu.“

Uvědomil jste si ten paradox? Za socialismu také lidi nemohli dostat práci či studovat kvůli politickému názoru.

„Jdete na mě tím obvyklým způsobem. Já když říkám, že to byli sráči ti lidé, tak mluvím o těch, kteří mohli Štěpána do práce vzít. Ale aby si nezadali s tou novou situací, tak se znovu prokázali jako kolaboranti.“

Anebo vám to prostě vrátili za minulost…

„Smysl změn v listopadu 1989 byl, že to bude správné. To znamená, že takovéhle věci se neměly vůbec konat. Nelze si pomáhat tím, že se bude říkat: Ale za vás to bylo taky tak. Kdybychom věděli, že bude jenom tohle měřítko, tak jsme měli použít všechny prostředky k tomu, aby se to stoplo.“

Pokus o »stop« proběhl v podobě potlačování demonstrací. Za to jste si šel koneckonců i sednout.

„Dosud slýchám, že jsem řídil nějaké masakry tamhle a onde, což pro každého znamená, že se střílelo a tekla krev. Ať se nad tím každý zamyslí. Poprvé měl někdo odvahu napsat, že jsem nebyl odsouzen za Národní třídu ani za Palachův týden, a to Petr Holec v  knize Můj život v sametu. V pozadí byla předně politika.“

Tam tvrdíte, že šlo o politickou objednávku.

„Provedli to právníci, co na mě zformulovali žalobu za zneužití pravomoci veřejného činitele. Ale já nebyl veřejný činitel, tudíž jsem se toho nemohl dopustit.“

To je ale právní klička, že lidé z KSČ nebyli považování za veřejné činitele.

„Ani dnešní politici ve straně, pokud nejsou v ústavních funkcích, nejsou veřejnými činiteli.“

Jenže strana měla tehdy zřetelně řídící funkci, takže člověk nemusel být v těchto institucích, aby významně ovlivňoval dění ve státě.

„Štěpán nebyl veřejným činitelem, tudíž se nemohl dopustit zneužití pravomocí. To je ta nejpodstatnější věc. A myslím, že kdybych se teď obrátil na Ústavní soud a žádal o obnovu řízení, tak by to bylo docela zajímavé.“

Proč to neuděláte?

„Vypadal bych jako cimprlín, že se pořád s někým soudím, nemá to úroveň, zbytečně bych jezdil pořád do Brna, ztratil bych nervy a případně bych mohl ještě někoho srazit na dálnici. Takže nechme to takhle.“

Lidem z mojí generace po listopadu 1989 utkvěla v mysli především vaše tvář a váš slavný proslov v ČKD, kde říkáte, že o politice nemají rozhodovat děti. Proč?

„To je jednoduché: protože tehdy nikdo nikde nechodil a všichni z celého vedení se schovali. Jen já jsem byl jistým způsobem blbec, protože už jsem dobře věděl, co se stane. A přesto jsem tam šel. A mám z toho obrovsky dobrý pocit. Čím víc ten proslov ukazují, tím jsem radši. Já jsem tam řekl jednu věc: Nebudete mít ČKD. Dneska bych si mohl dovolit říct, že jsem měl pravdu, že je zbourané. Zadruhé jsem řekl: Nebudete mít Československo. Byl jsem lepší prognostik než Zeman.“

Mluvíte o tom, že Havla sem tlačili ze Západu i z Východu. Přijde mi, že to je výklad, že Češi neměli nikdy kontrolu nad svými dějinami.

„Je to trošku pravdivé. Když se podíváme na osudové křižovatky, tak to tak bývalo. Když se něco povedlo nebo vyřešilo, vždycky to byl zájem mezinárodního společenství.“

Je to tak doteď?

„Samozřejmě. To tak bylo i za socialismu i předtím. I vznik republiky po první světové války, kdy si Američani vzali Masaryka do pucu. Ani Beneš nic neudělal doma, pořád se pohyboval po světě s Československým národním výborem. Chodili všichni v bílých oblecích nepošpiněni od zápasu a tady doma se bojovalo. Nic jsme si nerozhodli. Ani že nás v roce 1945 osvobodí Sověti.“

A nakonec ani tu revoluci, ani Havla?

„Kolem něho vznikla Charta v počtu 886 lidí. Asi pochopíte, že ti tady těžko mohli udělat převrat. Chyba byla, že za jejich názory, z nichž některé byly s přimhouřenýma očima přijatelné a jiné byly debilní, se nemělo zavírat. Já si myslím, že Havel je velmi důležitá osobnost, a nemám s ním problém. Tehdy jsem věděl, čím bude. Někdo mi říkal. Tys viděl někde tu mezinárodní dohodu, že by ji někdo podepsal? A já jsem řekl: To je nesmyslná otázka, takovéhle dohody se nepodepisují.“