Tomáš Hanák přiznal: Mám novou milenku! Kolik do ní už vrazil?

Tahle vaše láska ale musela spolknout peněz! Zadlužil jste se?

„Kupodivu ne. Řešil jsem to jinak. Bral jsem kšefty, kterým bych se jinak vyhýbal. Hrál jsem role, které se mi vůbec nezamlouvaly, nebo jsem moderoval akci firmy, která mi není zrovna po chuti. Ale dělal jsem to vlastně s chutí, protože jsem přitom myslel na to, kolik se za honorář opraví trámů, kolik metrů podlahy.“

Kolik už jste do všech těch podlah a trámů investoval?
„Už jsem přestal počítat, ale možná i čtyři miliony. Ono totiž proměnit starý objekt v moderní provozovnu dle norem Evropské unie je strašně náročné. S řemeslníkem Honzou Janovským jsme si hráli s každým detailem, ale nelituji jediné koruny.“

Co tomu říkala vaše manželka? Také nelituje?
„Samozřejmě, že si rodina musela leccos odepřít. Ale žena mě má, jak se zdá, ráda. Takže skřípění zubů sice občas zaznělo, ale rozvod se kupodivu nekonal. Třeba místo nového vozu jsem koupil tři staré zrezavělé vagony, vlastně šrot. Ale žena pochopila, že na rozdíl od auta, které bude mít za chvilku třetinovou hodnotu, tahle jen vzrůstá.“

Jste tu v Nižboru trochu stranou, perspektivnější podnikání by bylo přece v Praze…
„Po protialkoholní léčbě mi lékaři řekli, že by bylo dobré vypadnout z Prahy, z míst, kde jsem se naléval. Řízením osudu jsem skončil tady. Jsem tu i v zastupitelstvu a mám to tu rád, Křivoklátsko je oáza.“

Jak vůbec herce a hlavně vyléčeného alkoholika napadne otevřít si nádražní hospodu?
„K dráze jsem měl vždycky blízko, děda byl ajznboňák. Hrozně rád jezdím vlakem, jen tak se svačinou, s plátkem gothaje mezi dvěma chleby. Bylo mi líto tohohle dřevěného skladu z roku 1876. Temná budova bez oken čekala na svůj konec, teklo sem, byli tady bezdomovci, vajgly, hnus. Tak jsem to koupil. Původně jsem tu chtěl bydlet.“

A proč z toho nakonec sešlo?
„Představil jsem si, jak se nějaký unavený poutník vleče nocí od nádraží a narazí na dřevěnou knajpu. Tak se zrodil tenhle nápad udělat z toho starou novou hospodu. Já totiž to pivo, přestože ho nesmím, mám strašně rád.“

To vás nedrásá, když tady roznášíte pivo a kořalky a víte, že si nesmíte ani cucnout?
„Bolí to strašně! Zvlášť když ten polotmavý ležák zvednu proti slunci a vidím ten třpyt. Je jako démant! A jak rád bych si to nalil do chřtánu a cítil, jak ve mně mizí.“

Jak myslíte, že vydržíte dlouho bez pití?
„Čtyři roky, doufám. V léčebně jsem dal slib, že dokud synovi nebude osmnáct, nenapiju se.“

Jak dlouho už abstinujete?
„Devatenáct let za mnou, čtyři přede mnou. Už je to blízko.“

S tou hospodou jste si na sebe ale upletl bič! Prozradil vás sníh ve vlasech.
„Zešedivěl jsem výrazně. Někdy už jsem ani nevěřil, že to dotáhnu do konce. Mockrát jsem chtěl rezignovat. Bojoval jsem s nedůvěrou okolí, nejen toho nejbližšího. V divadle se mi smáli, že je to bláznivina. Ministerstvo pro místní rozvoj mě nechalo ve štychu. Ale to mě kupodivu ještě víc hnalo kupředu. Kdybych to vzdal, zubatá by asi přišla o něco dřív.“

Kdy jste to chtěl vzdát?
„Když jsem konečně vyhrál administrativní válku s nekonečnými štosy smluv a povolení a práce se chýlily ke konci, přišly třeba šílené průtrže mračen. Voda se valila do sklepa, na nové podlahy a elektroinstalace. Ve slipech a se smetákem v ruce jsme se snažili odhánět další a další přívaly vody. Marně, samozřejmě. Ale pak mraky odtáhly, sklep i slipy uschly a všechno šlo dál.“ 

Jak se na vaši novou lásku dívá rodina?
„Stmelilo ji to. Přestože mám každé dítě s jinou maminkou, všichni jsme se sešli pod jednou střechou. Když viděli, jak melu z posledního, sami se nabídli. Moje žena natírala, tchyně vytírala. A když se konečně otevřelo, nápor zvědavců, hladovců a žíznivců byl tak pekelný, že každá ruka, každý podaný prst byl vítaný. Takže se zapřáhly i děti.“

Umělci nebývají zrovna hrr do manuálních prací. Vy jste jich schopen?
„No jéje! Tady jsem poslední dva roky pracoval pořád. Dělal jsem pomocné práce. Mozoly jsou pořád vidět a třísky jsou stále zadřené. Jsem po tátovi kutil a líbí se mi, že tahle práce je vidět trvale, na rozdíl od nějakého mého natřásání před kamerou nebo plácání do rozhlasu.“

Jak teď vypadá takový obyčejný den Tomáše Hanáka?
„V osm ráno přijedu k zastávce a setřu rosu z kolejí. Otevřu, zatopím, zaleju kytky, srovnám stoly. Přes prázdniny jsem roznášel pivo, jídlo, myl sklo. Mě to strašně baví, protože je to normální práce, s čistou hlavou. A navíc si oprašuju staré návyky, že kvůli koruně se člověk musí hýbat a ne jenom vystrčit ksicht v televizi.“

Znamená to, že teď pověsíte herectví na hřebík?
„Kdepak, ještě budu dost peněz potřebovat. Díkybohu mám pořád ještě dost pracovních nabídek, ale přiznávám, že po třiceti letech už mě hraní moc nebaví.“

Kde jinde vás tedy můžeme potkat?
„Pořád hraju v divadle Sklep. Tenhle můj mateřský prs nikdy neopustím. Taky se teď míhám v seriálu Špačkovi v síti času. A dostal jsem nabídku na roli stárnoucího hráče vodního póla. Jenže o vodním pólu vím bohužel jen to, že se hraje ve vodě.  A taky nevím, jestli  mám lézt před kameru v plavkách v mém věku.“

Vždyť nebýt stříbrného vlasu, vypadáte na třicet!
„Na třicet? Tak děkuju, ale každopádně si zajděte k očnímu. V posilovně jsem nebyl čtyřicet let, pravidelně nesportuju, ale dost pracuju rukama, na zahradě. A nějaká ta kondice mi asi zbyla po vrcholovém veslování, kterému jsem se dlouhé roky věnoval.“

Toužíte ještě po něčem?
„Nevzpomínám si, že bych se někdy sžíral jakoukoliv touhou, když ovšem pominu vzplanutí, lásky a zbystřené smysly, kdy člověk slyší a vnímá doslova jako netopýr, a je to fantastické. Jestli ale po něčem opravdu toužím, tak po tom, abych to tady nějak důstojně »doklepal« a děti se nemusely stydět za to, co papínek dělal.“