Jiří Lang ze skupiny Turbo vzpomíná: Holky se nám nabízely a bolševik Biľak nás chtěl zničit!
9 fotografií
Hráč, Chtěl jsem mít, Díky, já jdu dál, Krásným dívkám – to je jen zlomek hitů, kterými plzeňská skupina Turbo v osmdesátých letech ovládala československé hudební hitparády.
V době své největší slávy se pravidelně umisťovala v prestižní anketě Zlatý slavík v první trojce a úspěchy slavila i v zahraničí. Jak se kapele daří dnes? Jak se skupina vyrovnala se smrtí svého lídra Richarda Kybice (†53), který zemřel před deseti lety? A jak s odstupem let vzpomínají na svou zlatou éru? To prozradil bubeník a zakladatel Turba Jiří Lang (63), který nás přivítal ve svém útulném rodinném domku v Chlumčanech u Plzně.
Jirko, jak vzpomínáte na osmdesátá léta, kdy vám klečely fanynky u nohou?
„Tak když nám klečely u nohou, tak to bylo skvělý… (smích) Ne, vážně, nádherná doba, pětadvacet až třicet koncertů měsíčně, všechny vyprodané. Rádia nás bombardovala, kdy jim přineseme další singl, že už nemají co hrát….“
Zkrátka hvězdy pop music. Kdo je ve světě v takové pozici, zabezpečí se finančně do konce života, jak to tehdy bylo u vás? Žili jste si nad poměry?
„Při tom počtu koncertů jsme na tom samozřejmě byli daleko lépe než lidé pracující ve Škodovce nebo ČKD. Tenkrát byl normální plat kolem 2500 korun, my měli zhruba 600 za jedno vystoupení. Kapelnický plat dělal osm stovek, ten jsme ale dávali do fondu a z něj pak platili takzvané lahvovné a na leštění klik.“
A co zisky z desek, kterých jste prodali sta tisíce?
„Z těch se proplácely ne procenta, ale doslova jen promile. Z jednoho prodaného kusu po rozpočítání to vycházelo na pár haléřů. Když mi ale za rok z toho přišlo patnáct tisíc korun, myslel jsem si, že jsem vyhrál v loterii. Jak říkám na tehdejší dobu skvělé peníze, ale aby se z nás stali milionáři, to v žádném případě.“
Prozraďte – ve své největší slávě – žili jste podle hesla: sex, drogy, rokenrol?
„Drogy vůbec, to nás minulo. Sex nám chutnal, co si budeme povídat, byli jsme mladí kluci, fanynky se nabízely… A rokenrol nás také pochopitelně bavil. Ale třeba alkohol to všechno bylo v rozumné míře, nikdo z nás nikdy nebyl alkoholik.“
Dokázali jste se také »rozjet« a třeba zdemolovat hotelový pokoj?
„To ne. A kdyby k tomu došlo, asi bychom dlouho nehráli, protože by nám šli soudruzi po krku. Ale prokopnuté dveře na hotelu, občas vyházené nějaké věci z okna, to proběhlo.“
Koncertovali jste i v zahraničí. Kde se vám líbilo nejvíc?
„Hodně jsme hráli ve Východním Německu, kde to bylo asi nejlepší. Na turné jsme byli i v Polsku a Sovětském Svazu. Tam jsme zase naopak málem úplně skončili.“
Jak to?
„Vždycky jsme v jednom městě hráli týden a pak se letecky přesouvali do dalšího. Ruská technika, zvuková aparatura, to se přepravovalo samostatně. Tak jsme přeletěli z Leningradu, což je mimochodem nádherné město, kde se nám strašně moc líbilo, někam na Ukrajinu. Čekaly nás tam dva vyprodané koncerty odpoledne a večer, pro dvacet tisíc lidí… Jenže když jsme tam přijeli na zvukovou zkoušku, koukáme, technika nikde, pódium prázdné…“
Co se stalo?
„Ten Rus, co to nakládal do letadla a měl zajistit transport, byl unavenej, tak šel do hospody, tam se opil a usnul…“
Klasika. Co jste tedy dělali?
„Naštvali jsme se a chtěli to od té sovětské agentury zaplatit. Tehdy to dělalo asi 2000 rublů za koncert, tak to dostali k náhradě. Jenže i na ně to bylo dost peněz, tak to vyřešili tím, že někdo z nich měl na ministerstvu známého, který na nás poslal stížnost, že znevažujeme vítězství Sovětského svazu nad fašismem, že jsme křičeli, že máme hlad, nebo vystupovali v kostýmech s americkou vlajkou. Všechno naprosté nesmysly. Když to ale přišlo soudruhovi Vasilu Biľakovi, tehdejšímu ideologovi na stůl, podíval se na to a řekl: zlikvidovat.“
Takže přišel zákaz?
„Okamžitě jsme měli zastavenou činnost. Ten dopis nám měl zlomit vaz. Jenže se nám podařilo zase přes naše známé uvést vše na pravou míru. Nicméně trvalo dobrých půl roku, než se nám to podařilo opět rozjet. Organizátoři akcí se nás po tomhle škraloupu, v kterém jsme byli naprosto nevinně, báli uspořádat. Byla to holt doba, kdy se každý bál.“
Po revoluci jste si načas dali pauzu, co jste dělali?
„Dva roky jsem dělal na živnosťák v ochrance v kasinu, což nebylo špatné a pak jsem začal podnikat v oboru hračky. Paradoxně kolega Richard Kybic měl velkoobchod hraček v Praze, tak jsem od něj nakupoval zboží. Zůstali jsme tedy v kontaktu pořád a v roce 1998 to zase rozjeli naplno.“
Pět let poté přišla pro kapelu největší rána. Právě lídr kapely Richard Kybic zemřel (nádor na mozku - pozn. aut)…
„Byli jsme spolu třicet let, měl jsem pocit, jako když mi umřel brácha. Byl to také moment, kdy jsem si říkal, že to je konec Turba. Nedokázal jsem si představit, že by tam místo Richarda byl někdo jinej.“
Projevovala se u něj strašlivá nemoc už dříve?
„Když jsme natáčeli poslední Richardovu desku »Jsou stále v nás«, tak byl často unavenej. Přičítali jsme to ale tomu, že jako skladatel, kytarista a zpěvák s tím má nejvíce práce. Na koncertech se stávalo, že mu občas vypadl text, to se na mě vždycky otočil a začal se chechtat s poznámkou: to víš, stáří, stáří… Ale jednou si mi postěžoval, že má tep pětatřicet…“
Pamatujete si na poslední vystoupení, které s vámi odehrál?
„To bylo v dubnu 2002, prakticky rok na to zemřel. Hráli jsme 10 kilometrů od jeho bydliště. O pauze přišel, že je mu strašně zle, byl bílej jako stěna a jestli bych druhou část koncertu neodzpíval. Říkám mu: Ríšo, rád, ale já ty texty ve slokách neznám, tak že to nakonec odzpíval, ale když jsme dohráli, bylo mu pořád strašně zle. Byla to sobota, hned v pondělí šel na cétečko a tam mu tu strašnou zprávu oznámili.“
Jak to nesl? Věděl, že umírá?
„Ríša byl optimista, věřil, že to bude dobré. První operace dopadla dobře. Vrátil se na pódium. Projel si celý repertoár a řekl, že to půjde. Domluvili jsme se, aby se tolik nenamáhal, že najmeme zpěváka a on že bude hrát jen na kytaru. Jenže za dva měsíce šel na kontrolu a zjistilo se, že tam nádor je zase... Následovala druhá operace. Ta se také povedla, jenže nádor se objevil znovu. Po třetí operaci už to bylo špatné…“
Místo Richarda nastoupil Míra Chrástka, který s Turbem hrál už v osmdesátých letech. Jak ho lidé přijali?
„Začátky byly drsné. Lidé si ale časem na Míru zvykli a teď už je to prostě skvělé. Děláme nové písničky, teď jsme vydali CD Žár, náš repertoár tvoří jak staré pecky, tak právě i ty nové. Opět to šlape. Ročně odehrajeme okolo šedesáti koncertů nejen v Čechách i na Slovensku. Lidé chodí, takže super.“
9 fotografií
