Mistr večerníčků Josef Dvořák si zoufá: Když dneska vyprávím pohádku, děti odcházejí!
4 fotografie
Proslul jako nejlepší filmový vodník všech dob (no schválně, znáte lepšího?), společně s Jitkou Molavcovou (63), Pavlem Zedníčkem (63) a Štěpánkou Haničincovou (†68) »vychovával« děti v Malém televizním kabaretu (1977-1990). A svůj hlas propůjčil kultovním večerníčkům. Například Maxipes Fík, Bob a Bobek či Příběhy včelích medvídků, to je práce Josefa Dvořáka (71). On je zkrátka »Bohdalka« v mužském provedení!
Pane Dvořáku, patříte k nejslavnějším dabérům českých večerníčků, vyprávíte pohádky i svým vnoučatům?
„Kdykoliv za mnou přijdou, abych jim řekl nějakou pohádku, rád tak učiním, ale skončí to pokaždé stejně. Po pár minutách se seberou a odejdou pryč. Já to prostě neumím. Tak se o to tím pádem ani nesnažím.“
Vy, který kromě večerníčků kdysi každou neděli hrával v pořadu pro děti Malý televizní kabaret?
„Dostal jsem sice dva metály Řády dětského úsměvu, ale mně to s dětmi fakt nejde. Neumím si s nimi hrát, povídat… Obdivuji lidi, co to umějí, třeba taková Štěpánka Haničincová. Ta byla dětmi obklopená, ti po ní jezdily, slaňovaly, ona jim vyprávěla a caparti ji s rozzářenými tvářičkami hltali. Já jsem je nikdy nezajímal.“
Jak jste se vlastně dostal k namlouvání večerníčků?
„Byla to náhoda. Dodnes nevím, proč si vybrali zrovna mě, který s tím neměl absolutně žádné zkušenosti, ani nejmenší představu o tom, jak se to vyrábí.“
První byl, tuším, Maxipes Fík…
„Ano. Donesli mi domů text, tak jsem si to přečetl, ujasnil si, jak bych to mohl mluvit. Ten pes mi padnul hned do oka, úplně jsem viděl, jak se chová, jak jedná. Pak jsem přijel do studia a začali jsme točit.“
Jak se produkci líbilo vaše pojetí?
„Víte, já když to namlouvám, tak to dost prožívám, neustále gestikuluju, mávám a rozhazuju rukama. Najednou se podívám a vidím jak celý štáb, který poslouchal v hlasatelně, byl otočený na mě a s otevřenými ústy mě pozoroval.“ (smích)
Prostě jste zaujal. Jak dlouho vám trvalo, než jste namluvil jeden díl?
„Nám to šlo rychle. Pan režisér přesně věděl, co chce. Jeden díl byl hotový zhruba za tři hodiny.“
Když už jsme u psů, o vás je známo, že patří k vašemu životu. Dal jste některému z nich jméno Maxipes Fík?
„To ne.. Žádný náš pes se takhle nejmenoval.(smích) Ale pamatuji se, že když začal být ten večerníček populární, tak mě chtěli nafotit s naším tehdejším pejskem. Pózovali jsme na schodech na Letné v Praze. Byl zrovna sníh a klouzalo to. Fotograf zběsile fotil, ale pořád to nebylo ono, tak prý, abych s ním ještě provedl nějaký ten kousek. No, co máte napodesáté udělat? Chtěl jsem mu ale vyhovět, tak jsem pejskovi nazvedl ucho a foukl jsem mu do něj. To jste neviděli, co následovalo…“
Hop – a je tu lidoop (1977): Dvořáka napadli šimpanzi! Proč se do krve hádali…
Celý článek
Povídejte…
„To byl kolotoč. Pes se lekl, dostal jsem od něj strašnou perdu a letěl z těch schodů po hlavě dolů… Fotograf byl z toho tak v šoku, že to nakonec nestačil ani zachytit.“
Jakého »hafana« máte nyní?
„Fenku Jackie. Dostali jsme ji ale už ve vyšším věku, bydlela na venkovském statku, tak si s námi musela zvyknout na Prahu. Je to už dáma v letech, dvanáctka na krku… Zamilovala se do mojí paní. Jezdí s námi na každé představení, takže prošla snad všechny divadla, hotely v republice. Je zcestovalá.“
Zpátky k večerníčkům. Po Fíkovi následoval Bob a Bobek…
„Také u nich jsem hned věděl, jak by ti dva parťáci – bráškové měli mluvit. Inspiroval jsem se panem Hrabalem a jeho Pábiteli. Vždycky to u mě vznikalo naprosto spontánně, naskočilo to úplně samo. Žádné tápání, hledání hlasu. Pokud by po mně někdo chtěl, abych to pak dal třeba hlasově níž nebo výš, tak bych to asi nedal.“
Která z pohádkových postaviček se vám namlouvala nejlépe a jaká vám naopak dělala největší problémy?
„Nedělám v tom žádné rozdíly, bavilo mě všechno. Problém byl spíše v tom, vzhledem k obrovskému počtu těch dílů, aby člověk práci nezačal odbývat. Aby se z toho zkrátka nestala rutina. Takže režiséři a zvukaři museli pečlivě hlídat, aby se nezačalo polevovat a mluvilo stále stejným hlasem.“
To musel být velký nápor na hlasivky. Jak jste to snášel?
„Naštěstí mám hlasivky jak dráty, jsem schopný umluvit snad i fotbalový stadion. Nikdy jsem s nimi problém neměl. Maximálně snad po prohýřené noci. Jinak ne.“
4 fotografie
