Trpký osud Evy Olmerové: Teror StB, kriminál a zabijácký alkohol!
Osud jí vyměřil moc málo času na to, co ještě mohla světu dát. Mohla toho stihnout víc… V pouhých 59 letech odešla před dvaceti lety zpěvačka s fenomenálním hlasem, dáma dekadentního projevu Eva Olmerová. Byla zjevení na hudební scéně, byla nespoutaný živel, bohém, uragán.
Žila na plné pecky, nešetřila se. Ani život ji nešetřil, usmýkal ji kriminály, neměla ani štěstí v osobním životě. Přestože působila drsně, jako tvrďák, byla citlivá a křehká. A ve vztazích naivní.
První věznění
Dodnes není jasné, proč skončila za mřížemi v pouhých čtyřiadvaceti letech. Podle všeho to byla provokace ze strany StB. Už v sedmnácti se ji snažili získat pro spolupráci, několik dní ji v Bartolomějské zastrašovali, ale nezlomili. „Nutili mě dlouho stát nahou v chladné místnosti, šoupli mě do temné kobky, chodila jsem v kožených brýlích na výslechy, za tři dny, co jsem tam byla, jsem zestárla o mnoho let.“
Když přišla domů, otec ji zmlátil. Až když mu vyložila, co strašného ji potkalo, se slzami v očích ji žádal o odpuštění. „Do smrti na to nezapomenu, na tu křivdu, kdy při mně nestál,“ nesla si hořkou vzpomínku životem.
Žádný vztah neudržela
Navzdory tátovi se v osmnácti vdala. On byl despota a sukničkář. Rodiče se rozvedli, když bylo Evě čtrnáct, táta její mámu vyhodil z bytu a dceru si nechal u sebe. Nepřál si, aby byla zpěvačkou a ona přitom měla takový talent. Její manželství nevydrželo, vlastně každý vztah jí haproval a záhy skončil. Žila s popelářem, taxikářem, muzikantem.
Jizvy na duši přibývaly. Hluboké, nikdy se nezacelily. Prvně ji odsoudili. Jednou v noci šla v Praze po mostě, urazil se jí podpatek a ona kulhala. Jakýsi esenbák v civilu ji káral, že je podnapilá a ona mu od plic řekla své. Když ji chtěl chytit a odvést na služebnu, začala ho tou botou mlátit po hlavě. Za napadení vyfasovala 14 měsíců nepodmíněně.
Druhá verze je o tom, že ji jakýsi opilec s kalhotami u kotníků vyzval k milostným hrátkám a ona ho kopla do rozkroku. Policista místo, aby chytal zvrhlíka, ji legitimoval a odvedl. Ozvala se, škrábala a padla facka. Na malér bylo zaděláno. Obě verze jsou nicméně poutavé a vypovídají o době.
Jizvy na duši
i na rukou
Potřebovali ji zlomit, zničit. Byla vnučkou anglického občana, dědeček byl spolupracovníkem prezidenta Edvarda Beneše v exilové vládě v Londýně. Strýček letec, táta movitý živnostník. Potřebovali, aby donášela.
V nejtvrdším žaláři si vytrpěla své. „Dokážeš si to představit? Toužíš po chlapský náruči, ale voblejzaj tě lesby a nemáš kam utýct,“ vyprávěla kamarádce Aidě Brumovské. Nikdy pak už nechtěla mluvit o tom, co se vlastně dělo. Ruce měla popálené do smrti od cigaret, které o ni ve vězení típali.
Pak ji vyhodili ze Semaforu, nesměla hrát a zpívat v nejlepším divadle té doby. Začala popíjet víc, než je zdrávo. Podruhé si šla sednout za autonehodu (měla už tehdy podmínku za předchozí bouračku). Celkem strávila ve vězení více než dva roky.
Pitky a nadávky
Stala se problémovou, nejvíc se bavila v restauracích IV. cenové skupiny, odkud se etablovali i její partneři. Pila, flámovala několik dní, šílený životní styl se podepsal na jejím zdraví. Uměla být sprostá, zdržela natáčení, protože se vždycky upravila pod obraz. Ale pořád stálo lidem okolo ní za to, aby s ní i přes ta rizika pracovali. Měla vážně hlas, který tu nebyl a dlouho asi ještě nebude. Dokonce Eva Fitzgerald při návštěvě Prahy se měla vyjádřit v tom smyslu, že s ní chce zpívat.
Poslední dny
Klopýtala životem. Vydělala peníze, všechny pohostila, pak živořila. Stále častěji se ozývaly nemoci, ničila se cíleně, bez jakékoli zodpovědnosti. V závěru už ani nechtěla do nemocnice. „Byla bych tam pošestnácté, mělo by to ještě smysl?“ ptala se a raději přežívala v přízemní garsonce v pražských Dejvicích, kde se věčně netopilo a k spánku se tam ukládala v kožichu a čepici.
Žíly měla křehké, rozpadaly se, byla samá modřina, už ani nebylo kam píchat infuze. Pohubla, ztrácela se před očima. Ač ateistka, prosila prý Boha, aby si ji vzal k sobě. Nemohla ani chodit, nechtěla žít.
Zemřela na cirhózu jater, měla je zničené od kombinace prášků a alkoholu. „Mám pořád žízeň. Ale dám si dvě tři piva a oteču jak blbec. To nesnáším,“ stěžovala si. Přesto si do poslední chvíle neodepřela milované vínko. Do nemocnice si nechávala pašovat alkohol.
Po její smrti někdo vybrakoval její byt, ztratil se i milovaný vlčák Dag. Maminka Evu přežila o osm let.
Druhý manžel jí připravil o všechno
Eva Olmerová se zamilovala do taxikáře Jana Dvořáka. Připadla si konečně šťastná, cítila se šťastná. Snila o dětech, o krásné velké rodině. Vzali se a bydleli spolu, ale po čtyřech měsících přišel šok. Přijela ze zájezdu a nenašla doma nic. Vybílené místnosti, prázdno. Miláček Honza emigroval.
Zhroutila se, pocit zrady a odkopnutí léčila chlastem a prášky. Tehdy byl moderní fenmetrazin v kombinaci s vínem. A ona těch prášků udělala i třicet denně. Huntovala se strašně. Na kolenou prosila známé doktorky, aby jí předepisovaly prášky. Když je neměla, trpěla. Zjistili ji, že má jednu ledvinu nefunkční, a tu druhou si prášky a alkoholem zničila. Skončila na psychiatrii, kam se ještě několikrát vrátila.
Nevím co to vypovídá o době (jak píší) chtěl bych vidět, jak by to probíhalo ve Státech, kdyby někdo fackoval a mydlil botou policajta. Olmerová měla krásný hlas, který prochlastala. A že měla rozpíchané žíly? Od čehopak asi?
