To jste o Ivanu Mládkovi nevěděli: Jako malíř vydělává stovky tisíc!
4 fotografie
Lidé ho znají jako muzikanta, skvělého hráče na banjo a hlavně věčného šiřitele humoru a kvalitní zábavy. Ne každý však ví, že Ivan Mládek (71) je i úspěšným malířem. Sám říká, že většina jeho obrazů se nachází v zahraničí a mnohé z nich se dokonce prodaly i za slušné peníze. Přesto sám sebe považuje za malíře z donucení a malování bere jako jeden z prostředků na propagaci dobré nálady.
Ivane, prozraďte, kdy jste začal s malováním a jaký byl prvotní impuls?
„Mému otci malíři jsem se v dětství ubránil. Na malování jsem se zlákat nenechal a dal přednost muzice. Až o mnoho let později jsem po štětci znovu sáhnul, více méně z donucení. V začínajícím Banjo Bandu jsme někdy v toce 1975 vymýšleli prezentační akci, na kterou bychom pozvali lidi, se kterými jsme se potřebovali jako nová kapela zkontaktovat. A někdo vymyslel vernisáž obrazů.“
A vy jste se toho chopil.
„Musel jsem. Přestože byli ve skupině tři výtvarníci, nikdo nebyl ochotný nějaký ten obraz namazat, u muziky všichni zlenivěli. A tak nakonec nezbylo, než abych se tohoto nebezpečného úkolu zhostil sám.“
Jak to dopadlo?
„Nakoupil jsem plátna, barvy, štětce a ředidla, vytáhl ze sklepa tátův malířský stojan a dal se do díla. Kreslířsky jsem byl totálně zanedbaný a tak mě napadlo pokrýt zakoupených dvacet pláten malůvkami ve stylu primitivních lidových malířů. Tenkrát mě inspirovala pražská výstava naivního jugoslávského umění s tím, že se budu snažit být ještě větším primitivem než oni. To se mi během týdne podařilo a dodnes se za tato dílka upřímně stydím.“
Co na to říkali vaši kolegové z kapely?
„Můj kolega z kapely Petr Fleischer, mimochodem také jeden z lenochů, který se do malování nechtěl pustit, byl tak drzý, že na výstavě v Malostranské besedě mé vystavené obrazy nehezky komentoval. Prý mu to připadalo, jako kdyby hrbatí vystavovali své hrby.“
To nebylo zrovna povzbuzující. A váš názor byl jaký?
„Měl pravdu. Ale díky recesistickým námětům, například - Napadení pohřebního průvodu divočáky, První pražská defenestrace v řezu, Opaření Venclovského golfským proudem a dalším, se výstava neminula účinkem. Pozvaní se docela bavili, popili si, obrazy si rozebrali, a pakliže ještě neumřeli, dodneška k nám mají dobrý vztah.“
A vaše malířská hvězda stoupala.
„Bohužel mě moje trapné malířské extempore u některých redaktorů poznamenalo, protože mě začali mylně zařazovat mezi lidi schopné kreslit. A když v Mladém světě otiskovali asi dvacet mých prvních písniček, nějaký šílenec přišel na nápad, že bych měl ke každé písničce nakreslit obrázek. Bránil jsem se jako lev, doporučoval jednoho kamaráda kreslíře za druhým, ale nakonec jsem kapituloval.“
Jak vznikl nápad s obrácenou perspektivou?
„Všechno zlé, je pro něco dobré. Na rozdíl od odbytých naivních obrazů jsem si dal s kresbami větší práci, protože už nehrozila ostuda jen na jedné výstavě, ale v celé republice. Dokonce jsem zapojil i mozek a snažil se o kresby vtipné. Většinou se to moc nepodařilo, ale u Rychlíku do Prahy mě poprvé napadla důsledně otočená perspektiva. Připadalo mi nudné a otřepané kreslit do dálky sbíhající se koleje, vpředu velkou lokomotivu a za ní stále se zmenšující vagóny. Tak jsem všechno převrátil.“
Ohlasy na váš experiment byly zřejmě rozporuplné?
„Nebožtík Honza Pacák na moji kresbu poznamenal, že takovou kravinu mohl vymyslet jenom někdo, kdo není malíř.“
Jak moc jsou vaše obrazy úspěšné a za jakou cenu se prodávají?
„Jestli se tomu dá říct úspěch nevím, ale otočenou perspektivou provokuji dost. Po kresbě Rychlíku jsem měl zase jako malíř deset let »tvůrčí prázdniny« a někdy v roce 1987 mě zase náhoda k malování popíchla. Majitelovi jedné stuttgartské galerie naivního umění se dostal do ruky můj starý naivní obraz Setkání Tyrše a Fügnera na bradlech v Jasné a chtěl mi udělat v západním Německu výstavu.“
Došlo k ní?
„Rezolutně jsem odmítl, ale tehdy lákavé pozvání na západ mi vrtalo hlavou. Vzpomněl jsem si na otočenou perspektivu a svého kamaráda malíře Jaroslava Myslivečka. Měl smysl pro humor a tak přistoupil na nabídnutou spolupráci s tím, že já budu po zájezdech vymýšlet a kreslit a on pak ve svém ateliéru dotvářet olejem. Takže všechny první antiperspektivní obrazy jsem vytvářel společně s akademickým malířem. Jenže třicet potřebných obrazů jsme dělali asi rok a náš galerista mezitím svou galerii zrušil.“
Jak jste s hotovými obrazy naložili?
„Nechtěli jsme se s promarněným rokem smířit a tak jsme aspoň udělali výstavu v Praze, zase v Malostranské besedě. A tam se dostavil překvapivý a pro nás doslova šokující úspěch. Antiperspektiva zafungovala, všechny obrazy jsme prodaly a ještě za - na tu dobu - astronomické ceny.“
Prozradíte jaké?
„Ceny se pohybovaly mezi 50 až 100 tisíci. Dneska to chce obkládač za koupelnu, ale tenkrát to bylo opravdu hodně. Nejvíce obrazů si koupili cizinci, jistí američtí sběratelé obrazů nám dokonce dali na půl roku k dispozici statek ve Francii v Burgundsku, abychom tam mastili plátna pro další zájemce v USA. Takže jsem se koncem komunismu nečekaně docela dobře živil díky malování.“
Proč se na vašich úplně posledních motivech tak často vyskytují oběšenci?
„Oběšence jsem udělal na čtyřech obrazech, protože se jedná o cyklus Jaro-Léto-Podzim-Zima. Namaloval jsem ho na zakázku pro galerii Portus Mortis v Kyjově, která je zaměřena na téma Vanitas, alegorie smrti, lebky, atd. Musel jsem s galerií podepsat smlouvu, podle které nesmí být cyklus po mé smrti přestěhován do Národní galerie do Prahy. Musí zůstat v Kyjově, ke kterému toto mé dílo neodmyslitelně patří.“
Jak dlouho takový obraz malujete?
„Záleží na složitosti obrazu, na velikosti, na mé momentální kondici, čili půl hodiny až rok.“
Necháváte si nějaké?
„Ano, ty, které nikdo nechce.“
Jak často své obrazy darujete?
„Daleko víc obrazů jsem daroval, než prodal. Dávám je nejlepším přátelům ke kulatým narozeninám, různým charitativním organizacím, pár mých obrazů mají propůjčeny galerie, několik firem a jedny jesle.
Visí nějaké vaše dílo i někde ve světě?
„Asi více se jich potuluje po světě. Obraz Noemova Archa visí například v Bank of America v San Francisku. Objevil ho tam Honza Vyčítal, který byl se svými Greenhorns v Americe na turné. Ale nepovažuji to za nějaký velký úspěch, všechny české výrobky se zatoulávají po světě. Vsadím se, že třeba takoví brašnáři, co šijí kožené tašky, brašny a peněženky, mají svých výrobků po světě stokrát víc, než malíři.“
Existuje obraz, který máte nejraději?
„Ano. Ten, za který jsem dostal nejvíc. Za Demonstraci Indiánů na Manhattanu. Americkému zákazníkovi se nejvíc líbil transparent s nápisem »Bílé držky, táhněte zpátky do Evropy!« Kolik jsem za ten obraz dostal, neřeknu, protože byste si ode mne chtěl půjčit.“
Sklidil jste vůbec někdy i negativní kritiku?
„Já se pohybuji jen mezi slušnými lidmi a slušní lidé do obličeje jenom chválí. Pomlouvají jen taktně za zády. A co se týče kritiků, není jich moc, co se pouští do obrazů, do soch, do hudby, do knih. Aby mohli kritizovat, musí tomu rozumět. Kritici se zaměřují hlavně na zábavu, protože si většinou jen mylně myslí, že jí rozumí.“
A nejsou takoví?
„Vy snad znáte člověka, který by si nemyslel, že nejvíc rozumí legraci právě on? Ale k předešlé otázce. O mé antiperspektivě se jeden renomovaný kritik výtvarného umění vyjádřil, a mně zalichotilo, že o ní vůbec věděl. Řekl naprosto výstižně, že se jedná o amatérský žert na poli zábavy. Souhlasím, nic jiného jsem neměl a ani nemám v úmyslu. Malování beru jako jeden ze svých prostředků k výrobě dobré nálady.“
4 fotografie
