Richard Tesařík 10 let od rodinné tragédie: Rekonstrukce bratrovy smrti!

Poslední vyjížďka

V sobotu 31. května roku 2003 bylo krásné počasí. Zatímco muzikant a zpěvák Richard Tesařík doma v klidu nasával energii ze slunečních paprsků, jeho mladší bratr Vladimír využil příznivého počasí k oblíbené projížďce na kole. Večer čekalo na oba bratry společné představení v muzikálu Galileo.

Odpoledne, v okamžiku, kdy se Vladimír vracel z vyjížďky domů, došlo na kraji pražské Stromovky k tragické události. Z nezjištěných příčin spadl z kola, bohužel bez helmy a vážně se zranil. Stačil ještě zatelefonovat manželce, mluvit i s bratrem Richardem, ale zřejmě již v sanitce upadl do kómatu. Tomu, že pád nepřežije, nevěřil v tu chvíli snad nikdo. Byl převezen do střešovické nemocnice a dalších devět dní ho lékaři udržovali v umělém spánku. Během pobytu v nemocnici byl dvakrát resuscitován, potřetí však již pokus o oživení nevyšel. Devátý den Vladimír Tesařík na následky zranění zemřel. Příčinou smrti byl otok mozku a celkové selhání organismu. 9. června roku 2003 tak odešel skvělý muzikant, skladatel a spoluzakladatel skupiny Yo Yo Band.

Vzpomínáte si na okamžiky, kdy měl váš bratr Vladimír tragickou nehodu?

„Stalo se to 31. května a pamatuji se, že to byl první krásný den v tom měsíci, který stál jinak celý za houby. Odpoledne mi telefonovala jeho manželka, že se brácha zranil po pádu z kola, tak jsem mu hned volal. Řekl mi, že má asi zlomenou klíční kost, protože mu tam nějak chrastí, a že mu teče krev z ucha. Mezi tím přijela sanitka, někdo mu vzal telefon z ruky a cizí hlas mi sdělil, že mi zavolá později. To bylo naposled, kdy jsem s ním mluvil.“

Žhavé drby

Tesařík skočil padákem, Vodochodský mu zatím chystal pohřeb

Celý článek

.

1

Napadlo vás, že to může být vážné?

„Vůbec ne. Brali jsme to tak, že bude mít jen zlomenou klíční kost. Večer jsme měli hrát Galilea, tak jsme za něj okamžitě řešili záskok. Vím, že s ním po pádu z kola mluvili ještě z divadla. Aby si nedělal starosti, že za něj náhradu seženou.“

Kdy jste se dozvěděl, že jeho zdravotní stav je tak špatný?

„Když jsem volal večer po představení jeho manželce Ivaně, řekla mi, že je v umělém spánku. Ale ani v tu chvíli mě nic horšího nenapadlo. Lékaři totiž říkali, že ho za dva dny probudí, ale nestalo se tak. Jeho stav se pak pohyboval v různých amplitudách, ale již nikdy se neprobral. Vše skončilo 9. června.“

Kdy jste ho viděl naposledy?

„Asi dvě hodiny před smrtí. Devět dní byl v umělém spánku, v té době jsme zkoušeli i alternativní medicínu. Léčitel Jukl mi sice sdělil, že je to špatné, ale poradil mi nějakou akupresuru. Zkoušel jsem to, snažil se ho oživit, a když jsem se po dvou hodinách vracel zase do nemocnice, abych pokračoval, vysunul vrátný ruku z okénka a kondoloval mi. To jsem nečekal.“

Jakou vlastnost jste na bratrovi oceňoval?

„Asi to, že byl rodinný typ. Hodně se věnoval dětem, což každý nedokáže.“

Čím vám šel naopak na nervy?

„To se těžko popisuje, ale taková ta prudkost nebo zbrklost, kdy si třeba nezjistil, jak se věci mají a hned začal nadávat. To měl po tátovi. Nebo začal hrát těsně před kšeftem na piano Beethovena. Řekl jsem mu, ať nehraje, že mi to odvádí náladu. A on hrál schválně ještě víc.“ (smích)

A co vadilo jemu na vás?

„Že ho poručníkuju. Ale nedalo se nic dělat. Protože se otec s učiteli nebavil, žalovali na bráchu mně. Jemu jsem řekl, že je debil, ale doma jsem na něj nežaloval.“

Jak jste se vyrovnali s Vladimírovým odchodem v Yo Yo Bandu?

„Nevyrovnali, jeho písničky mi scházejí. Také bráchův hlas dělal úžasnou barvu. Máme ji sice pořád krásnou, ale s ním to prostě bylo jiné. To je, jako když vaříte jídlo bez nějaké suroviny. Hrajeme sice v pohodě, jsme superkapela, ale jeho hlas byl výrazný. Jeho sóla jsem převzal já.“

Jak jste měli s bratrem rozdělené role v kapele?

„Brácha dělal hudbu, já psal texty. Nejdříve jsme zkoušeli Ivana Hlase, ale ne vždy to bylo ono. Nejsem textař, ani se necítím jako básník, ale objevil jsem v sobě smysl pro rytmickou zkratku a vtip. Ty texty jsem psal vlastně kvůli bráchovi, protože jeho melodie se mi moc líbily. A začalo mě to bavit. A to jsem ve škole doslova nenáviděl recitaci. Když někdo recitoval, tak jsem se za něj styděl.“

Byl jste o rok a půl starší než Vladimír, určitě jste se jako kluci i prali. Kdo měl navrch?

„Já jsem měl přeci jenom věkový náskok, ale on pak v pubertě vyrostl a byl silnější než já. V prádelně jsme na žíněnkách trénovali box a místo boxerek jsme měli lyžařské rukavice. Nejdříve se říkalo, že na držku se nesmí, ale to předsevzetí trvalo vždycky tak půl minuty. Pak už ji vždycky někdo koupil.“

Měl k vám bratr, jako ke staršímu, respekt?

„Měl. Brácha byl vždycky méně praktický, já byl větší organizátor. V tom jsem měl vždycky navrch.“

Kdo byl v dětství větší sígr?

„Asi jsme na tom byli oba stejně. Ale brácha jednou dostal čtyřku z těláku za to, že tělocvikáři na ZŠ sdělil, že se mu na spartakiádu vysere. Paradoxem je, že měl dostatečnou z tělocviku a přitom byl držitelem československého žákovského rekordu ve skoku vysokém.“

Jak se k vám choval váš otec, armádní generál a hrdina Sovětského svazu? Nadržoval někomu z vás?

„Tak toho jsem si nikdy nevšiml. Otec byl naštěstí málo doma, což bylo dobře.“

Byl přísný?

„Spíš byl problém v komunikaci. Jak byl dlouho pryč, v našich žákovských knížkách se za tu dobu nashromáždilo plno poznámek. Otce to popudilo a trestal. O facky zkrátka nebyla nouze. Srandy jsme s ním doma moc nezažili.“

Vybaví se vám ještě nějaká poznámka?

„Určitě, některé byly dost kuriózní. Například: Běhá po lavicích, pere se, skáče, kope jako kůň a podobně.“

Kdo z vás se lépe učil?

„O něco lepší vysvědčení jsem měl já.“

Byli jste povahově rozdílní?

„On byl po otci trochu prchlivý. Ne přímo cholerik, ale měl větší výkyvy citových projevů. Já jsem racionálnější a klidnější.“

Jak jste na tom byli s bratrem s holkami? Měli jste podobný vkus?

„Tak to ani ne, spíš zájmy. Hudbu, sport, oba jsme dělali atletiku. Brácha skok do výšky, já trojskok. Zatímco já jsem se pohyboval pouze na ligové úrovni, on byl špičkový atlet. Měl titul mistra sportu i splněný olympijský limit.“

Jaký byl život v rodině generála? Bylo to podobné jako ve filmu Pelíšky?

„Ne. To určitě ne. Otec nebyl typický lampasák z vojenské školy. On se stal vojákem díky válce. Utekl ven a vstoupil do armády. Je fakt, že na důstojníky byl pes, doma jsme ho ale příliš neviděli. Posledních sedm let už navíc v armádě nebyl.“

Proč?

„Měl různé maléry a také seděl rok ve vazbě v Ruzyni. Měl konflikt s ministrem obrany generálem Čepičkou a v Moskvě zfackoval jednoho generála z NDR. Z Ruzyně ho dostal až Chruščov, když byl u nás na státní návštěvě. Ptal se na hrdiny Sovětského svazu generály Svobodu a Tesaříka a dozvěděl se, že jeden dělá účetního v JZD a druhý je ve vazbě.“