Michal Penk o drogách, sebevraždě a Bartošové: Poslouchal jsem hlasy v hlavě!
9 fotografií
Kdo zažil 80. léta, musí pamatovat i zpěváka Michala Penka (45). Blonďatý idol, jenž okouzloval zástupy dívek, ale také nadějný umělec, který zaprodal svou duši pervitinu. 14 let se potácel od čerta k ďáblu, až nakonec přece jen našel cestu zpět a nyní vydává comebackové album Tancuj zbožně. Jaký je jeho životní příběh?
Vydáváte album po dlouhých deseti letech. Co vás vedlo k tomu vrátit se na scénu?
„Ono je to vlastně po dvaceti letech… A proč? Protože jsem v roce 2008 úspěšně přestal po mnoha pokusech s pervitinem. Na něm jsem trpěl schizofrenií a panickou depresí a dvanáct let jsem slyšel hlasy. Uvědomil jsem si, že to, co mě drží od drog je, když pořád dělám. A jediné, co mě připoutává k práci, je muzika. Také jsem chtěl, aby se lidé ještě předtím, než zemřu, dozvěděli, že jsem možná někdo jiný, než si mysleli.“
Vždy jste byl spojovaný se Sagvanem Tofim a s Ivetou Bartošovou. Uvažoval jste o spolupráci s nimi?
„Tak třeba se Sagvanem už dávno nejsem v kontaktu, ani nikdy nebudu. A s Ivetou jsem nikdy umělecky nesouhlasil. Ale chodil jsem s ní ještě v době, když jsem byl s Lucií, takže to mělo vliv i na to, že jsem se rozhodl kapelu opustit. Nechal jsem se trochu zlákat a podlehl jsem tomu. A hořce toho lituju dodnes.“
„Se Sagvanem Tofim nejsem v kontaktu a doufám, že už nikdy nebudu.“
Proč?
„Stal jsem se trnem v oku jak rockových muzikantů, tak intelektuálů, protože jsem podle nich zradil alternativní hudbu. A to mě docela zlomilo. Takže zlomen jsem se sehnul k prkýnku a vysál první lajnu. Už v tu chvíli jsem věděl, že jsem udělal příšernou chybu. Rok na to už jsem na tom byl strašně špatně.“
Droga jménem pervitin
Tvořil jste v tomto období temna?
„Ano, snažil jsem se hodně pracovat, když to šlo. Nebo jsem dělal různé protisatanské rituály, proti zlým duchům a tak.“
To probíhalo jak?
„Různě. Třeba jsem chodil v noci po Dejvicích a zkoušel jsem domy, které měly otevřené dveře. Tam jsem šel do sklepa, kde jsem vyzýval duchy a čistil jsem ty baráky. Pak jsem z toho ráno byl totálně zničenej. Nebo jsem klekal na ulicích a začal jsem se modlit. To bylo v době, kdy jsem začal věřit v Krista a později jsem četl i Korán.“
Jste stále věřící?
„Jistě. Věřím stále a říkám, že kdo nevěří, nemá proč. Do kostela ale nechodím, protože to je pro mě modlářství.“
Vzešlo z tohoto období něco, co jste použil na novou desku?
„Ano, je tam kousek rockové opery, co jsem napsal, jmenuje se to Apokalypsa.“
Máte pocit, že vám drogy pomohly ve skládání?
„Ono to není tak, že si dáš drogu a jde ti to samo, to vůbec ne. Ale tím, že máš různé propady a podivné zážitky, tak přehodnotíš všechno možný. Všechno daleko víc vnímáš a proto vznikají ty hodnotný věci. Na skládání to není dobrý, možná v tom, že má člověk tendenci pak věci hodně pilovat. Možná až moc, takže to pak stejně ztratí původní kouzlo.“
S drogami se vám podařilo definitivně přestat až v roce 2008. Kde nastal zlom?
„To fakt nevím. Zkoušel jsem to tak čtyřicetkrát, každou chvilku. Vždycky jsem vymazal všechny kontakty a pak jsem hned zase běžel na Hlavák shánět. S některýma dealerama jsem byl i domluvený, aby už mi nic nedali, a oni to opravdu dodržovali. To jsem byl hodně překvapený.“
Co říkaly hlasy, které jste měl v hlavě?
„Říkaly někdy velmi zvláštní věci. Měl jsem různá období, kdy ke mně mluvil kde kdo, od Paula McCartneyho přes Jimiho Hendrixe až po Ducha svatého. Jednou jsem dokonce ucítil dotyk na rameni a v tu chvíli jsme si uvědomil, že tohle musí přestat. Tak jsem vyšel ven, zalezl na ulici do křoví a poprosil Boha, abych toho byl zbaven. Za dvě hodiny to bylo pryč a už jsem nikdy nic neslyšel.“
Co vám říkal například Paul McCartney?
„No, když jsem si jednou ve svý hlavě sestavoval nějakou pseudokapelu, tak mi řekl, že by do toho šel. Tak bych mu chtěl vzkázat, že děkuju. Ale hlasů ke mně mluvilo víc a zněly velmi věrohodně. Dokonce jsem měl celou stálou posádku, až nakonec zbyl jen jeden malej kluk a byl to děsnej hajzl. Ten mě dusil tak, že jsem se fakt málem zbláznil.“
Sebevražda není řešení
Přemýšlel jste někdy, že by jste si sáhl na život?
„Já jsem se pokusil spáchat sebevraždu 17. ledna 1999, když moje máma umírala na rakovinu. Vzal jsem auto a napálil jsem to do betonových panelů připravených na stavbu silnice. V tý poslední chvíli jsem si uvědomil, že tohle jsem teda přehnal. Po nárazu jsem se pokoušel z toho auta dostat, ale vůbec jsem necítil nohy, takže jsem se musel plazit. Pak jsem zavolal známému s výmluvou, že mám problém s autem, jestli by pro mě nemohl dojet. Ten se bál, abych neměl vnitřní zranění, a odvezl mě do nemocnice. Mám z toho na zádech jizvu a tři železné obratle v bederní oblasti.“
Od té doby už jste se o sebevraždu nepokusil?
„Aktivně jsem se nepokusil, ale přemýšlel jsem o tom. Ještě loni jsem o tom uvažoval v podstatě obden. Sebevražedné tendence jsem vlastně měl vždycky. Což pro mě nebylo dobrý, protože jsem vlastně pořád měl úniková vrátka. Říkal jsem si: ‘Tak kdyby to náhodou nevyšlo, vždycky se můžu zabít.‘ Takže jsem v životě hodně riskoval. Ve vztazích, v práci… Nebylo to dobrý.“
Měl jste od roku 2008 chuť na drogu?
„Nějaké myšlenky občas byly. Vyřešil jsem to tím, že když už bylo opravdu nejhůř, tak jsem si dal jointa, protože to je pro mě ještě docela přijatelný. Alkohol nepiju, dvě piva mě složí.“
Bartošová versus matka
Jak jste se vlastně poznali s Ivetou Bartošovou?
„Na začátku mě lidi ještě neznali a její manažer ji velmi hlídal, abych na ni neměl vliv. Nakonec mi nabídl spolupráci. Nejdřív chtěli za Ivetu nějaký zpívající tanečníky, tak jsem řekl ‘Děkuju a nashledanou‘. Potom jsem účinkoval v Hitšarádě, a to moje kariéra strašně vylítla. Ten manažer mě opět oslovil s jinou nabídkou, že chystají Ivetin samostatný koncert a chtějí, abych tam vystoupil. Šel jsem tedy na schůzku a Iveta na mě udělala hroznej dojem. Červenala se, mluvila potichu… Kvůli ní jsem do té spolupráce šel, protože jsem o ni měl zájem. Takže ona mě získala a potom mě opustila.“
A jak vypadal váš vztah?
„Byli jsme spolu krátce. Chvíli dokonce bydlela se mnou a s mámou, která se proti tomu po nějaké době ohradila. Jak ji ze začátku měla ráda, tak pak přestala. A já jsem na matku hodně dával, možná až moc. Ale máma vlastně vedle mě neměla ráda žádnou ženskou, protože nechtěla, aby mi bránily v mojí cestě. Byla to taková opičí matka, ale jinak skvělý člověk, takže to tam srovnala do latě.“
Je pravda, že se s vámi Iveta rozešla kvůli Štaidlovi?
„Kvůli Štaidlovi to nebylo. Ona tehdy odjela do Itálie s naším japanologem panem Vačkářem a nějak zapomněla, že se mnou má vztah, což se mi nezdálo úplně vhodný. Tehdy totiž nejela v takových modelech jako dnes, takže ji nic nemohlo omluvit, že zapomněla.“
„Iveta v Itálii zapomněla, že se mnou má vztah.“
Sledujete ji v současné době?
„Nesleduju, ale když to občas zahlídnu, zdálo se mi to drsný a bylo mi jí líto. My jsme se vlastně vůbec nevídali, od rozchodu jsme se potkali jednou asi o patnáct let později. Nikdy jsem neměl tendenci se jí posmívat, spíš mi to přišlo smutný, až trapný. Občas mi také připadalo, že tomu jde sama v ústrety a informace o sobě sama poskytuje. A pak se nemůže divit, že veřejnost bude reagovat.“
Jak vznikal rozhovor
Setkání s Michalem Penkem začalo trochu dramaticky. Ačkoliv byla dopředu domluvená kamera i fotograf, Michal postupně oboje zrušil a na chvíli dokonce odmítl poskytnout i rozhovor. Situace se ale nakonec naštěstí uklidnila a Michal byl během interview velmi milý a otevřený. Vzhledem k jeho životnímu příběhu se dala pochopit i počáteční nejistota.
9 fotografií
