Vendula Svobodová o partnerovi Waasovi: Svatba nehrozí!
7 fotografií
Prezidentka nadace Kapka naděje Vendula Svobodová (41) je silná žena s pohnutými životními osudy. Zakusila těžké období, kdy se musela vypořádat se smrtí nemocné dcerky Klárky (†4) a sebevraždou manžela - známého hudebního skladatele Karla Svobody (†68). Pak se slepě vdala za Patrika Auše (34), který ji akorát oškubal. Přišel nechutný rozvod a do toho smrt maminky... Ale Vendula stále stojí pevně na nohou. Má totiž zdravého syna Jakuba (7), svoji nadaci a navíc novou lásku. Vladimír Waas se konečně zdá být tím pravým vysvobozením z Vendulina smutného světa. Deník Aha! je vyzpovídal. Mluvili nejen o bývalých partnerech, ale i o dětech, respektu a budoucím společném životě.
O manželství s Patrikem
S Patrikem je to již minulost. Jak jste se poznali s Vladimírem?
Vendula: „Náhodou. V restauraci v říjnu minulého roku a musím říct, že jsem za tuhle náhodu moc ráda. Láďa je diametrálně jiný člověk než já. On je klidný. Na rozdíl ode mě!“
Vladimír: „Nevěřím na náhody! Prostě to tak mělo být.“
Jak byste ho porovnala s Patrikem?
Vendula: „Tyhle věci se absolutně nedají srovnávat, každý chlap je úplně jiný. V tom životě je to složité. Jsem teď ale do všeho i víc hrr, protože už nechci plánovat a přemýšlet dopředu, zase se trápit, co kdyby. Měla jsem dlouho růžové brýle a všichni kromě mě věděli, že dělám chybu. Teď prostě všechno nechávám tak, jak to je a ono se ukáže, co bude dál.“
Vladimír: „Nemohu se vyjadřovat k někomu, koho prakticky neznám..“
Od kdy jste s Patrikem Aušem rozvedená?
Vendula: „Od ledna. V pase mám ještě jeho jméno, ale to si nechám samozřejmě změnit. Co nejdříve.“
On vám ale dluží peníze…
Vendula: „O tom mluvit nebudeme, prostě – každá sranda něco stojí. S tím člověk musí prostě počítat.“
Jak se na váš nový vztah dívá vaše bývalá žena Hana?
Vladimír: „S bývalou ženou nás spojují pouze děti a o svých vztazích se vůbec nebavíme.“
O dětech
Neuvažovali jste o společném dítěti?
Vendula: „Přemýšleli jsme o tom. Já bych ještě chtěla dvě děti, ale už…prostě ne… A hlavně jsem mluvila s matkami, které měly dítě později a to je prostě všechno tak strašně složité. V padesáti děláš s dítětem úkoly do první třídy. Je to o velké zodpovědnosti. Uvědomíš si, že všechno má svá pravidla, které je nutné dodržovat. Navíc díky své práci jsem s dětmi ve styku dennodenně.“
Vladimíre, máte dospělého syna a dospívající dceru. Teď jste získal sedmiletého syna…
„Mám děti rád. Moje dcera už dospívá, tak je to moc prima po čase sdílet Kubův klukovský život. Do puberty jsou roztomilé a pak je to někdy složitější. Což ale v případě mé dcery není žádná tragedie - je velmi rozumná. Na své děti jsem nikdy nebyl přehnaně tvrdý a myslím, že jsou v pohodě. U Kubíčka si myslím, že je potřeba mu občas nějaké hranice nastavit. Ale musím to vyvažovat, vstoupil jsem do té rodiny jako nový člen. On si musí zvyknout postupně, je inteligentní a sám pak pochopí, kam až může zajít.“
Na něm je vidět, že vás má rád.
Vladimír: „Myslím, že ano. Dokonce jsme dostali takové reference ze školy. Je mu lépe.“
Vendula: „Prosím tě, vždyť tě úplně žere. Kolikrát úplně zapomene, že tam jsem. Kuba se dokonce o své lásce k holce svěřil jemu a ne mně.“
Máte takový klučičí pakt?
Vladimír: „Já ho k tomu i vedu. Ukazuji mu chlapskou stránku věcí. My kluci to máme tak a holky zase jinak.“
Vendula: „To je pravda. My si s Péťou (dcera Vladimíra) taky děláme svůj pakt. Někdy si z Ládi děláme i takovou tu holčičí srandu.“
Umíte na Kubu vůbec být přísný?
Vendula: „Jasně, že umí!“
Vladimír: „Už jsem mu pár výchovných pohlavků dal. Doufám, že je nebudu muset už používat. Nelíbí se mi, když rodiče děti bijí hlava nehlava. Ale jemu to stačí. Vždycky se ho to dotkne.“
Vendula: „Jakub je spokojenej, s určitou tou změnou v životě, která je klidná a příjemnější, přijde klid i do té rodiny. Ještě minulý rok byl Jakub uzavřený a moc nemluvil. Je vidět, že mu Láďa jako vzor svědčí.“
O slávě a bohatství
Jak se vyrovnáváte se slávou?
Vladimír: „Po čase se to vyrovnává, nejdříve mi to bylo nepříjemné, netoužím být takto viditelný. Ale člověk si na to postupně zvyká. Pak jsem si uvědomil, že nic špatného nedělám. Ale focení pořád nevyhledávám.“
Vendula: „Zvládá to s nadhledem. Je to jeho klidnou povahou. Nic ho nerozhodí, to jen já se pořád rozčiluju.“
Lidé si myslí, že když řídíte nadaci Kapka naděje, že jste strašně bohatá…
Vladimír: „Vendulka je velmi bohatá žena, ale hlavně na zážitky, viď miláčku?“
Vendula: „Co se mé nadace týká, dělám to vlastně dvanáct let zadarmo, až teď si třeba účtuju benzín. Za námi je 150 miliónů vybraných peněz na nemocnice, je toho hodně, sponzorujeme třicet nemocnic. Není možné, aby tohle sponzorovalo ministerstvo zdravotnictví, ale já tomuhle projektu věřím. Prostě pomáhám. To si spíš lidé myslí, protože jsem dědila po mamince.
Dědictví ještě ani není vyřešené. Ten dům vykradli zloději a dodnes mám divný pocit, když tam přijdu. Máma nechtěla, abych ho prodávala, ale já upřímně nevím, co s ním. Na rekonstrukci nejsou peníze. Měla jsem vizi, že bych tam postavila stánek s buřtama a pivem, je totiž u cyklostezky u Berounky. To by mě bavilo. Ale je to problém kvůli územnímu plánu. Vždycky tě potká nějaká překážka.“
O mamince
Myslíte na maminku často?
Vendula: „Jo, pořád. Myslím na to, že ty matky mají prostě vždycky pravdu. Chybí mi. Ona celý život pracovala a pak se starala o tátu, co měl Alzheimera, neměla radost ze života. I když jsem měla také průšvihy v životě, umím si ho podle mě více užívat než ona. Ona to myslím nedokázala. Ale Bůh ví, jak by to vypadalo, kdyby se odvázala!“ (smích)
Kdy vás podpořil partner nejvíce?
Vendula: „Přišel do mého života, když mi máma umírala, když jsem se rozváděla…on to bral všechno klidně, i když nikdy nevíš, co se odehrává v něm. Byla jsem vděčná, že stojí po mém boku.“
Vladimír: „Nikdy nic neřeším dopředu. Řeším věci, jak přijdou. Většinou je vše jinak než člověk odhadne. Když Vendulce umírala maminka, tak to byl obrovský tlak na její psychiku. Snažil jsem se být prostě s ní a nějak jí pomoci. Cítil jsem, že je důležité to s ní sdílet.“
O uznání
Podporuje vás Vladimír v práci, kterou děláte?
„On je technický typ, což je pro mě španělská vesnice. On mi může pomoci maximálně tak, že mě nechá se doma vykecat. V nemocnici se mnou byl, to ano.“
Vladimíre, chválíte Vendulu?
Vladimír: „Jako většina mužů mám samozřejmě značné rezervy. Vím, že bych to měl dělat víc, ženy to mají rády. Vendulka je typ ženy, která si o to nikdy sama neřekne.“
Vendula: „Spíš lidé z ulice chválí. Je to hodně o okolí a jsou lidé, kteří si toho opravdu váží. Doufám, že s tím, co teď chystáme v rámci nadace Kapka naděje, tu snahu uvidí i více lidí a podpoří nás.“
Jak dlouho se ještě chcete charitě věnovat?
„Dokud to půjde! Po třinácti letech se vůbec necítím vyhořelá.“
Co si o tom myslí Jakub, chápe vaši práci?
„Jasně, občas se mnou jde do nemocnice. Na začátku možná maličko žárlil, protože se ke mně vrhaly všechny ty děti, ale on ví, že měl sestru, co zemřela na leukémii, takže tomu rozumí, že pomáhám. Už to bere automaticky.“
Až vyroste, bude pomáhat?
„Určitě, jako studenta ho to i čeká!“
O štěstí a lásce
Čeho v životě nejvíce litujete?
Vendula: „Ničeho, všechno to tak mělo být. Všechno mi přineslo nějaké poznání, i když někdy draze vykoupené. Asi jsem ten typ člověka, který si to musí všechno vyzkoušet. Jsem v některých věcech neponaučitelná. Nebylo to jednoduché. Poslední dva roky chodím k psychoterapeutovi. Nestydím se za to, možná kdyby to Karel udělal tenkrát, tak by tu třeba ještě byl. Díky tomuhle pánovi se mi dýchá lépe. Vymetli jsme spolu všechny Pandořiny skříňky. Kdyby se mi to stalo později, nevím, jestli bych to dala. Člověk občas dělá věci, na které není pyšný, ale důležité je se nesebeobviňovat. Je fajn, že mám někoho, komu můžu říct všechno a on mě neodsoudí.“
Vladimír: „Já jsem šťastný. Nelituji ničeho a všechno, co jsem dosud v životě prožil mělo svůj účel.“
Kdy jste si poprvé uvědomil, že jste zamilovaný?
Vladimír: „Nenastalo to hned. Když jsem ji viděl poprvé, tak jsem ani nevěděl, kdo to pořádně je. Bylo nám spolu příjemně už při našem prvním rozhovoru. Zamilovával jsem se postupně. Čím více ji poznávám, tím více ji mám rád. Je to úžasná žena s jemnou a citlivou duší. Takový ten hřejivý pocit štěstí z lásky u mě nepřišel zlomově, takže opravdu neznám konkrétní datum (smich).
Vendulo, čím vás nejvíce rozesmál, překvapil?
Vendula:„I když nemá černý humor jako já, tak mě někdy rozesměje. Když jsme byli na jednom plese, tak tam byl takový opilý a dotěrný pán, který se mnou chtěl pořád tančit a to se Láďa z ničeho nic zvednul a málem mu dal do nosu, tak to překvapil celý stůl.“
Vladimír: „To byl opravdu velmi dotěrný pán, který nechtěl slyšet, že s ním Vendulka tančit nechce, a tak jsem zakročil.“
Vladimíre, vy žárlíte?
„Každý člověk, který někoho miluje to v sobě trošku má. Ale nežárlím tím zlým způsobem. Přijde mi normální, když Vendulka jde s někým tančit nebo se jde bavit ven. Lidé by si tohle neměli zakazovat. Je to o vzájemné důvěře a o hlavně tom jak si věříte sám sobě. A už vůbec nežárlím na její úspěchy a popularitu. Vím jak si to tvrdě vydobyla a kolik je za tím její práce. Naopak si jí za to velmi vážím.“
Říkáte si, že se milujete?
Oba: „Pořád si to říkáme.“
7 fotografií
