Milan Drobný: Krutě si vystřelil z Karla Gotta!

Z nemocnice jste se vrátil před pár dny a v současné době již úspěšně rehabilitujete. Měl jste z operace obavu?

„Neměl. Lépe řečeno, podělaný jsem z toho nebyl. Věřil jsem lékařům a panu primáři Váchalovi, který mě operoval. Nějaká obava tam přeci jen byla, proto jsem raději nechal doma pokyny co a jak.“

Pokyny pro případ nejhoršího?

„Kdyby náhodou. Ale přihodit se vám může něco i v autě, nebo na vás může někde spadnout třeba balkon. Takže jsem nechal doma připravené různé šipky, kde co je a tak dále…“

Byla to vaše první operace?

„Ne. Mám operovaná obě kolena a nějaká zranění jsem utržil také jako hokejista, když jsem hrál za pražský Motorlet. Dvakrát jsem měl zlámanou pravou ruku, jednou levou, vyražené zuby od puku a sešité čelo.“

Když jsme u toho hokeje, vyjedete ještě někdy na led?

„Výstroj mám pořád zabalenou, zrovna loni jsem si zahrál za staré pány Slavie proti Spartě. Jde hlavně o výdrž a vzhledem k tomu, že sportuju, nějakou tu fyzičku mám. Jezdím na kole, na běžkách a hraji tenis.“

Žhavé drby

Milan Drobný o operaci kyčle: Slyšel jsem rány a vrtání!

Celý článek

.

Operaci kyčle podstoupil i váš kolega a dlouholetý kamarád Karel Gott. Prý jste se ním radil před nástupem do nemocnice...

„Ano a poradil mi miniinvazivní techniku, artroskopii. S Karlem jsme byli spolužáci na konzervatoři, on studoval operní zpěv, já hudební komedii a operetu. Karel už byl tenkrát vyučený elektrikář, zatímco já nastoupil ze základky. Herectví mě učil Oldřich Nový a ve třetím ročníku jsme museli studium přerušit, protože nás načapali, že jsme zpívali v kavárně Vltava. A potom jsem šel na vojnu. Ale s Karlem jsme zažili spousty legrace i promyšlených vtípků.“

Například?

„Karel zásadně nepůjčoval desky. Jednou jsem byl u něj a jednu konkrétní jsem si chtěl vypůjčit. Nechtěl, že prý si ji přijde někdo večer poslechnout a nabízel mi jinou, nějakou operu. Prý bych se měl o ni také zajímat. Když odešel z místnosti, prohodil jsem desky v obalech a domnělou operu si s jeho svolením odnesl.“

Přišel na to brzy?

„Hned večer volal, ať už je zpátky. A hned! Ať z něj nedělám vola, že dobře vím, o čem mluví. Jenže to mělo nečekanou dohru. Zavěsil a telefon zazvonil vzápětí znovu. Ozval se opět Karel a ptal se, kdy bude hotové to aranžmá. Zřejmě vyřizoval více telefonů najednou, a jak jsem správně pochopil, moje číslo omylem vytočil místo čísla Jardy Dřevíkovského. V seznamu ho měl pod D hned pode mnou.“

Předpokládám, že jste toho náležitě využil?

„Okamžitě. Jarda byl machr na čínu, kterou měl Karel rád, tak jsem ho na ni Jardovým hlasem pozval. Nabídl jsem i srnčí a schůzka na druhý den byla domluvena. Když jsem dopoledne vracel Karlovi desku, byl u toho i Láďa Štaidl. Abych si Karla udobřil, pozval jsem ho na oběd, ale ten odmítl. Řekl mi: »Kamaráde, jdu na lepší, jsem pozvaný k Dřevíkovi na čínu.«“

Nechal jste ho v tom?

„Neodolal jsem. Když odešel, začal jsem se smát a Láďovi jsem prozradil, co jsem udělal. Štaidl mi řekl, že mě Karel zabije, protože kvůli tomu zrušil schůzky s novináři z Brava, kteří s ním chtěli mluvit o jeho nové desce. Nakonec to dopadlo tak, že Dřevíkovský nebyl doma a přijel až v okamžiku, kdy byl Karel na odchodu. Dostal zvěřinovou paštiku s chlebem, kterou zpočátku bral jako předkrm a stále čekal na hlavní chod. Nedočkal se a vše se po trapné mezihře vysvětlilo.“

Pomstil se vám Mistr?

„Řekl mi: »Vedeš 1:0, ale počkej, co já s tebou provedu! To se po….«. Pak jsme byli na turné v Německu a já pořád čekal, co se bude dít. Ale nechal to být.“

Vás také někdo někdy nachytal?

„Ne jednou. Když sám vymýšlíte vtípky na druhé, musíte je umět i přijímat. Po jednom z koncertů ve Vietnamu ke mně přišla na pódium holka s kyticí, a když mi ji předávala, odhrnula závoj a chtěla pusu. Byl to převlečený Laco Lučenič od Žbirky a se slovy: »Tak dělej, vole«, mě políbil.“

V době vaší největší slávy jste určitě neměl o fanynky nouzi. Jak jste to organizačně zvládal?

„Holky se hrnuly a je pravda, že jsem si užíval. Jelikož to bylo někdy až neúnosné, vymyslel jsem tak zvanou Drobného fintu, která se vžila i mezi kamarády.“

V čem spočívala?

„Když jsem se chtěl nějaké dámské návštěvy na hotelu co nejrychleji zbavit, probíhalo to následovně. Najednou jsem zpozorněl a řekl, ať je potichu, jestli slyšela, že někdo klepe. Potom jsem šel ke dveřím, chvilku jakoby s někým mluvil a pak se vrátil s tím, že v hotelu je policejní šťára. Že musí rychle zmizet, než bude malér. Pomáhalo to.“