Ota Jirák: Nejlepší lék je pivo a panák!
7 fotografií
Vystudoval loutkářskou katedru, maloval obrazy a svůj hlas propůjčil i plyšové postavičce Hele z dětmi milované dvojice Jů a Hele. Herec Ota Jirák (63), díky televiznímu seriálu všeobecně známý jako MUDr. Pantoflíček, se od své seriálové postavy příliš neliší. Je stejně mírný a usměvavý, ale jak sám říká, dříví si nechá na hlavě štípat jen do určitých mezí. Tvrdí také, že je hypochondr a čtenářům Nedělního Aha! prozradil, proč má u nich doma hlavní slovo jeho manželka.
Ze seriálu Ordinace v růžové zahradě vás známe jako pediatra Jana Pantoflíčka. Už se vám někdy stalo, že vás někdo požádal o lékařskou radu i v reálném životě?
„Velmi často. Například, když jdu nakupovat, zastavují mě maminky s dětmi, jestli bych se jim nepodíval na dítě.“
A co vy na to?
„Raději bych se podíval na maminku, když je pěkná.“ (smích) Ale obracejí se na mě i sousedé na vesnici, kde máme chalupu.“
Rozdáváte odborné lékařské rady?
„Většinou, když má někdo něco se žaludkem, tak doporučuji plzeň a na všechny ostatní neduhy panáka. Teď nemluvím o dětech. Jinak, já jsem známý hypochondr, a jak říká kamarád Ivan Hubáček, hlavu prý si holím jenom kvůli tomu, abych mohl říkat, že chodím na ozařování. Odmalička jsem byl chcípáček, a kdyby mě maminka povila ve Spartě, asi by mě hodili přes zeď a byl klid. Pak jsem ale dobře narostl, už jsem docela macek...“
Ještěže žijeme v jiné době. Ale vaše cesta k herectví nebyla zrovna přímočará. Vystudoval jste Loutkářskou katedru, živil se malováním…
„Vždy mě lákal animovaný film a protože tenkrát ještě na FAMU nebyla specializovaná katedra, vystudoval jsem loutkárnu. V sedmdesátých a osmdesátých létech jsem dělal zhruba patnáct let pantomimu, například v projektu Cirkus Alfred Ctibora Turby, se kterým jsme jezdili po světě. A také se studiem GAG Borise Hybnera. Proto mám teď potřebu se z té pantomimy vymluvit a žena mi říká, že jsem ten nejukecanější člověk, kterého zná.“
Ze světa máte zřejmě i dost zážitků. Co se vám například okamžitě vybaví?
„Zajímavé je, jak lidé v různých zemích odlišně reagují na určité momenty. Například v klauniádách Borise Hybnera vystupoval policajt, kterého hrál Honza Kanyza. U nás měl hloupý policajt neuvěřitelný úspěch, v Německu také, ale v Holandsku už to bylo mírnější. Úplně jiné to bylo v Anglii. Tam při scénách, kde u nás lidé šíleli, bylo ticho. U nich je policajt zkrátka nedotknutelný. Markantní byly i reakce dětského publika.“
Ty se projevovaly jak?
„Čím dále na Západ, tím větší uličníci. Z jeviště nám kradli rekvizity, dělali si, co chtěli a rodiče spokojeně koukali, jak nám dloubou oči.“
Čili žádná nuda. Také jste hrál v divadle Františka Ringa Čecha. Jak na toto období vzpomínáte?
„Krásná doba, to bylo divadlo mých snů. Tam, když někdo přišel zaskakovat v nějaké roli, musel se podívat na poslední videozáznam, protože žádný scénář už dávno neplatil. Hodně se improvizovalo.“
V roli doktora Pantoflíčka jste se projevoval jako mírný a hodný člověk, který až do okamžiku vzpoury ve všem pokorně poslouchal svou manželku. Jaký je Ota Jirák ve skutečnosti?
„V tomto směru jsem nezajímavý člověk, který žije třicet let s jednou ženskou a ještě k tomu v pohodě. Navíc jsme oba skopci. Já se narodil dvanáctého a ona třináctého, o tři roky později. Naštěstí jsme oba z jiného konce spektra. Já jsem až fatálně submisivní a manželka dominantní. To mi vyhovuje, protože ona také o všem rozhoduje.“
Takže jako v seriálu?
„Ne, tak taková zase není.(smích) Jednou mě potkal kamarád, který moji manželku zná a řekl mi: »Teda, ta tvoje stará, to je pěkná potvora«. Když jsem mu řekl, že jí to doma vyřídím, ihned dodal, že myslel tu seriálovou. Poté, co jsem to tlumočil kolegyni, co ji hraje, řekla, že jí to nevadí. Že hraje samý takový potvory a že je zvyklá.“
Existuje nějaká vaše vlastnost, která vás samotného štve?
„Až přílišná empatie. Jak říkával můj táta, já kdybych žil na patře s panem Hitlerem, tak bych za chvilku shledal, že je to docela šaramantní člověk. Dokud nepřeváží zápory, nechám si na hlavě šípat dříví. Pak je to ale definitivní konec. A tak jsem to měl i se ženskými.“
Takže otázka, jestli jste se někdy popral, asi není na místě?
„Ale jo. Také jsem se v mládí někdy popral. Než jsem dostal párkrát pořádně přes hubu a pak jsem se tomu začal vyhýbat.“
Váš hlas je nezaměnitelně spojen s dětskými postavičkami Jů a Hele, konkrétně s tou druhou jmenovanou. První Jů ztvárnil Jiří Lábus. Jak jste vlastně k této roli přišel?
„Nabídli mi ji zrovna v okamžiku, kdy jsem s pantomimou odjížděl na půl roku do zahraničí. To už je víc, než třicet let. Tenkrát to za mě vzal Milan Neděla, a když jsem se vrátil, ležel s cukrovkou v nemocnici. Tak mě zase povolali. Šel jsem za Milánkem, abych mu oznámil, že za něj zaskočím a on mi řekl, ať si to hezky nechám, že jsem to měl dělat stejně od začátku. A už mi to zůstalo dodnes.“
Diváci si vás s postavičkou Hele zpočátku asi nespojovali?
„Dlouho si nás s těmi panáky dohromady nedávali. Dokonce si někteří mysleli, že jsme v tom zašití. Jirka Lábus jel jednou v létě taxíkem na Kavky, zrovna bylo velké vedro a taxikář se ho ptal, co tam jede dělat. Když mu Jirka řekl, že Jů a Hele, litoval ho, že mu bude vedro.“
7 fotografií
