EXKLUZIVNĚ! Juraj Jakubisko (74) promluvil o boji se zubatou!
6 fotografií
Jako na horské dráze jsou poslední dva roky život Juraje Jakubiska (74) a jeho ženy Deány Horváthové-Jakubiskové (54). Světově proslulý režisér utekl hrobníkovi z lopaty a zachránila ho až transplantace srdce. Jen pár týdnů na to ale musel pod kudlu znovu kvůli složité zlomenině krčku stehenní kosti. Jeho žena Deana si ale také zkusila, a to nejen kvůli strachu o milovaného muže. Před patnácti měsíci totiž pod jejími koly zemřel chodec, za což jí hrozí až šest let kriminálu.
V bujaré náladě si manželé vyrazili na premiéru Bídníků. „Moc se mi to líbilo, jsem divadelní duše! Skvělé výkony, zpěv, emoce nejen na barikádě...“ rozplývala se Deana, která u rozhovoru s Jurajem Jakubiskem nemohla chybět.
DEANA
Co je pro vás v životě největší barikádou?
„Nejhorší v životě je lidská blbost a ochranná barikáda je láska.“ (Podívá se zamilovaně na svého muže a usměje se.)
Kdy jste se cítila nejvíc bídně a jak jste se z toho vymanila?
„Bídně? Nejvíc? Já jsem se v životě cítila bídně mnohokrát. Byly bychom tu velmi dlouho, kdybych začala vzpomínat.“
Tak jaký máte recept na to, abyste krizi překonala?
„Musíte se z toho dostat sama, musíte se umět odrazit ode dna vlastní energií, to jediné vám pomůže.“
Vám nepomůže ani amnestie, že?
„Já jsem ještě neměla soud, takže se mě amnestie bohužel netýká, i když bych si to přála. Všechno je ještě přede mnou. Budu se modlit...“
Do hovoru se přidává Deanin manžel Juraj Jakubisko.
„Mojí největší barikádou v komunikaci se světem je lidská hloupost.“
Deana: „To po mně opakuje!“ (smích)
Juraj: „A mojí barikádou před hloupým světem je zas moje hloupost.“ (smích)
Koukám, že se oba hezky doplňujete. Možná proto jste spolu pořád tak šťastní a klape vám to.
„Ona to ode mě opisuje. Já už jsem tak starý, že ode mě opisoval i Lenin ve škole, takže proč by nemohla moje manželka.“
A jak vy se perete s tím, když je vám bídně?
Deana: „Zatelefonuje mi. (dlouhý smích) A nadiktuje mi, co mám zařídit.
Juraj: „Vždy mám takovou zkušenost, že když chci, aby mi někdo pomohl a on mi opravdu pomůže, tak pak je mi teprve bídně.“ (smích)
Dáváte si předsevzetí?
Oba svorně: „Nikdy!“
Máte alespoň nějaký zlozvyk, se kterým bojujete?
Deana: „Já jsem se už toho nejhoršího zbavila. Přestala jsem kouřit před patnácti roky. Takže už si to klasické předsevzetí dávat nemusím.“
JURAJ
„Žádná předsevzetí. Teď už mám u novoročního stolu jen přání, aby náš pes Edgar se mnou ještě rok vydržel. Vidíme, že moc zestárl, že už špatně chodí. Ale nevím, co to je. Když jdeme na procházku, tak běhá, lítá. Chce, abychom mu házeli klacky. Někdy mi připadá jak náklaďák. Bere obrovská dřeva a tahá je za sebou, ať mu je hodím, ale já je ani nezvednu.“ (smích)
Kolik mu je let?
„Deset.“
Tak to má tak čtyři pět let ještě čas, nebojte se.
„Když on najednou za rok sešel. Byl velmi temperamentní a poklesl. Je to border kolie, velice moudrý pes. Takový, co tancuje v televizi.“
Cvičíte ho také? Oni to prý milují, berou to jako hru.
„Není třeba ho cvičit. My mu řekneme, ať něco udělá a on to provede. Sice ještě neumí mluvit a psát, ale rozumí nám. I když bychom ho to ještě mohli naučit. (smích)
Co všechno třeba umí? Nosí noviny?
„Tancovat jsem ho neučil. On totiž dělá nejraději právě to, co jsem po něm nechtěl. Už odmala má talent otevírat dveře od auta. Ale hned po prvním týdnu jsme zjistili, že si otevřel dveře z ložnice, pak domovní dveře, branku a nakonec se snažil dostat do auta. Byla neděle ráno a my leželi v posteli a o ničem nevěděli.“ (smích)
Asi chtěl jet na výlet.
„Ne, to ne. Ale říkala Deana, že až se u nás objeví nějaký zloděj, tak náš pes ho dokonce přiláká, místo toho, aby dům ohlídal.“ (smích)
Takže od té doby raději zamykáte, aby vás nevykradli.
„Ano, museli jsme dát na dveře takovou tu kouli místo kliky, protože to s ním jinak nešlo. Má talent na různé věci, ale nevyužíváme to a nevláčíme ho po soutěžích a televizích.“
Na co máte talent vy, když pomineme filmaření?
„Jako on utíkat neumím. A štěkat také ne. (smích) Já jsem jako Jorik (27, syn). Zkoušel jsem všechno, jeden čas jsem chtěl i zpívat. Byl jsem dokonce ve sboru, ale dirigent se čím dál tím častěji zastavoval a říkal: Někdo tady zpívá falešně. Pak šel kolem a říká: Zpívejte. Něco mi říkalo, že to nejspíš budu já, takže jsem jen otevíral pusu a nezpíval se. A on pak říkal, že se asi spletl.“ (smích)
Za jak dlouho vás odhalili?
„Neodhalili. Čím častěji se zpěv zastavoval, tak mi to došlo. Sám jsem pochopil, že to není má parketa, ačkoliv mě to moc bavilo.“
Přichází Deana: „Už ho pustíte?“
Juraj: „Však ona mě nedrží.“
Zrovna mi vypráví o svém pěvecké fiasku.
Deana: „Nechceš snad vyprávět celý svůj život? To je na dlouho...“
Juraj: „Pak jsem ještě propadal ve škole z kreslení. V páté třídě jsem dostal čtyřku a vyhrožovali mi pětkou. Ale byla nějaká soutěž v kreslení, kterou vyhlásila spořitelna a já jsem namaloval obrázek, díky kterému jsem se přes noc stal nejslavnějším malířem. Vyhrál jsem hlavní cenu v celostátní soutěži!“
Máte ten obraz ještě schovaný?
„Nemám, ale vím, co na něm bylo. Nahoře byla spořitelna a nějaký chlapec, což jsem byl já, se trmácí do kopce a tiskne svou korunu. Dole pod kopcem byla cukrárna.“
Takže vyhrála hlavně myšlenka.
„Asi ano. Moje učitelka mé kreslení neměla ráda. Museli jsme dělat čárečky, vybarvovat přesně... Jenže já třeba maloval kohouta a barva stříkala všude. To skoro omdlela. Ale najednou jsem se stal nejlepším kreslířem, což pro ni byla rána. Dokonce jsem za to vyhrál peníze a letěl jsem letadlem. Tam vznikla má láska k parašutismu.“
Kolik máte seskoků?
„Mám jich sedmaosmdesát. Hodně jsem sportoval, v Košicích, kde bydleli rodiče, jsem zkoušel běhat maraton. Byl jsem velice živý a pohyblivý. Teď píšu paměti, i když to slovo nemám rád. Mé nejtragičtější vzpomínky jsou lehce hrabalovské. Jmenuje se to Živé stříbro.“
Jak ten název vznikl?
„Podle mě. Když se rozbije teploměr, tak kuličky rtuti lítají po zemi jako blázen. A přesně takový jsem byl i já.“
Bylo něco, o čem jste pochyboval, zda to do knihy dát?
„Psal jsem jen příběhy do doby, než jsem se stal neviditelným. Kdy jsem nesměl deset let točit. Kdy začal tajemník strany křičet a plivat na mě, jaký jsem antikomunista a zrádce národa.“
Jak se vaše neviditelnost projevovala u vašich kolegů?
„Šel jsem třeba za svým kolegou a ptal se ho, kolik je hodin. A on mě neslyšel. Šel jsem k dalšímu, býval můj velmi dobrý kamarád, ať mi zapálí cigaretu. Nejen, že mě neslyšel, on mi ani neviděl. Stal jsem se neviditelným. Samozřejmě jsem měl i několik kamarádů, kteří se mě i přesto drželi, jenže po revoluci se ukázalo, že to byli fízlové!“
Je něco, co byste za svůj život ještě chtěl určitě stihnout?
„Chtěl bych natočit Slovenskou epopej, obrovský výpravný film, který mám už připravený. Ale uvidíme, jestli se to v krizi vůbec podaří. Sehnat peníze je větší umění, než natočit či napsat film.“
Nemohu si nevšimnout, že vypadáte mnohem lépe. Překypujete zdravím!
„Právě držím dietu. Ještě před rokem jsem měl šestašedesát kilo a teď mám devětasedmdesát. Deana měla pocit, že bych měl nabrat sílu, abych všechny zdravotní peripetie zvládl. Ale teď mi říká, ať zatáhnu pupek.“ (smích)
Jako byste za ten rok omládl.
„Však také ano! Vyměnili mi srdce. Mám nové české srdce, o deset let mladší než Deana.“ (smích)
Na zem mi upadla propiska, pan Jakubisko se už už shýbá, aby mi ji podal.
Ne, prosím. Nechci, abyste se namáhal.
„Ne, že by mě to namáhalo, ale bolí to.“
Ještě po té operaci? Nebo klouby?
„Ne, bolí mě srostlá zlomenina. Když mě pustili z nemocnice po transplantaci, měl jsem obrovskou radost a juchal tak, že jsem si šlápl na nohavici pyžama, až jsem ošklivě upadl. Byl jsem jak hadí žena, levou nohu jsem měl za hlavou. (smích) Musím říct, že ta zlomenina bolela a bolí víc než celá transplantace!“
Jak vznikal rozhovor
Naše první »setkání« proběhlo před dvěma lety na křtu CD Ladislava Kerndla a moc slavně nedopadlo. Jurajovo zdraví bylo tehdy velice bídné a jeho žena Deana ho láskyplně ochraňovala a nikoho z novinářů k němu nepouštěla. Na premiéře filmového zpracování muzikálu Bídníci jsem tedy za nimi s žádostí o rozhovor šla s velkými pochybami. O to víc překvapená jsem byla, že tento před časem vetchý, slabý stařec překypuje energií a dobrou náladou stejně, jako jeho temperamentní žena, a na mé otázky odpovídali v rozverné náladě. Chvílemi to tak byl spíš dvojrozhovor, protože se manželé doplňovali a škádlili jako zamilovaní školáci.
6 fotografií
