Heidi zpovídá Holanovou - Byla jsem zasnoubená zasnoubená s Italem!

Zpěvačky Marcelu Holanovou (54) a Heidi Janků (43) nespojuje jen dlouholeté přátelství. Přestože si spolu nikdy nezazpívaly jediný duet, tak se obě nesmazatelně zapsaly do povědomí jako hlasy dvou znesvářených princezen v televizní pohádce Co takhle svatba, princi? Zatímco Marcela pěla bojechtivý song princezny v podání Jaroslavy Kretschmerové, Heidi našla v této pohádce svůj největší hit Když se načančám.

Marcelo, co ty vlastně jsi občanským povoláním? Marie Rottrová pracovala ve spořitelně, Naďa Urbánková byla zdravotní sestrou...
„Občanským povoláním jsem primitiv. (smích) Ne, dělala jsem ekonomickou školu a pak rok pracovala v kanceláři. Ale protože jsem po nocích zpívala a byla jsem tam strašně nešťastná, tak jsem od toho rychle utekla. Mám tedy jen ten rok praxe v kanceláři. Pak jsem šest let soukromě chodila k paní profesorce Bernardové, kterou považuji za nejlepšího pedagoga v oboru. Jsem jí za všechno moc vděčná a je to pro mě taková druhá máma. Učila jsem se u ní zpívat, takže to beru jako takovou svoji konzervatoř.“

Napadlo tě někdy, že budeš muset přestat se zpíváním? Po roce 1989 bylo takové období, že nás, kteří jsme fungovali i v osmdesátých letech, najednou nikdo nechtěl...
„Samozřejmě, že jsem měla problémy, jako devadesát devět procent lidí v popíku, kteří to třeba ani nikdy nepřiznají. Ale myslím si, že když měl člověk šestnáctého listopadu plný sál, sedmnáctého přišla revoluce a dvacátého se rušily kšefty, tak to nebylo proto, že bychom neuměli zpívat. Lidé měli jiné zájmy a sledovali politiku. Nenapadlo mě to nikdy.“

Ani vnitřně jsi nikdy neměla období, že bys chtěla skončit se zpíváním? Když tě třeba štvou bulvární novináři...
„Ne, jsem zpěvačka na plný úvazek. Já bych chtěla umřít na jevišti. Nasadit vysoké »C« a umřít.“

A teď otázka, na kterou mě navedl Ivoš. (Heidin manžel, hudebník Ivo Pavlík – poznámka redakce) Kupuješ deník Šíp?
(smích) „Ne, ani jednou jsem si ho nekoupila! Když jsem poprvé uviděla reklamu, tak jsem se začala hrozně smát. Říkala jsem si, proč nevymysleli deník Uhlíř, ale s Karlem jsem si to nespojovala.“

Tím se dostáváme k té ožehavější části našeho povídání. Jak nesleduji bulvár, tak se tě teď možná zeptám na věci, které jsou už asi známé, ale já to fakt nevím. Jste s Karlem rozvedení, máte ale vyřešené majetkové věci?
„Ne. Bude to asi ještě běh na dlouhou trať.“

Chlapi přitom bývají velkorysí. Trošku mě zaráží, že dva lidé, kteří spolu tak dlouho žili, si nejsou schopni sednout k jednomu stolu a říct si: Pojďme udělat tlustou čáru a žijme si své životy.
„Hrozně bych si to přála. Jak já bych po tolika letech měla ráda klid! Já jen chci, aby mi dal možnost dodělat dům, abych nebydlela na staveništi a nedýchala prach. Chápu, že má nový život a novou rodinu, ale mrzí mě, že mě odhodil jako opotřebovaný koště. A vůbec ho nezajímá, jak na tom jsem nebo nejsem. Dneska si ani nemůžu dovolit být nemocná! Možná i tím, jak se třesu, abych neonemocněla, si to občas trošku přivolávám.“

Ty vlastně bydlíš v domě, který jsi zdědila po mamince. Nenapadlo tě někdy, že kvůli tomu, jak je to finančně náročné, by bylo lepší ho prodat?
„Napadá mě to a často. Už jsem i začala hledat realitní kancelář. Jenomže když máma umírala, tak mě prosila, abych ten dům zachovala pro mého syna Káju. Za bolševika nám dům sebrali a nasadili do něj cizí nájemníky, ale vzhledem k tomu, že zjistili, že by ho museli opravovat, tak ho zase mámě vrátili. Ale nájemníci už zůstali a teprve po jejich smrti se ta vila vrátila nám. Proto k tomu domu mám velice silný vztah.“

Je to těžké rozhodnutí, ale přece jen si uvědom, že ten život žiješ ty.
„Je to hrozně těžké, ale máš pravdu. Radíš mi dobře. Navíc ho teď rekonstruujeme, což není vůbec levné.“

Tak to aby si Kája přivedl domů nějakou bohatou nevěstu!
(smích) „Myslíš, že by byl náš chlapeček až tak šikovný? Hlavně, aby narazil na nějakou hodnou.“

Já jsem slyšela, že už narazil! Budeš brzy tchyně?
„Myslím, že ne.“

Těšíš se, až budeš babičkou?
„Tak o tom nepřemýšlím!“

A co když s tím Kája přijde zítra? Co bys mu řekla?
„Asi bych si myslela, že si dělá legraci, protože nejdřív by měl dostudovat! (smích) A pokud dostuduje, tak budu spokojená. Všechno ostatní je jeho život.“

Hlídala bys vnouče?
„Přísahám, já si to vůbec nedokážu představit. Dokonce když se narodil Kája, tak jsem se toho malinkatého dítěte zprvu tak bála, že mi ho nejdřív koupala kamarádka. Byl tak drobný!“

Jaká budeš tchyně?
„Kája má asi trošku strach, že se s tím děvčetem spolčím a budeme proti němu.“

A ty nebydlíš sama, že ne?
„Bydlím s přítelem.“

On je trenér tenisu, viď? Jak jste se poznali?
„Byla to naprostá náhoda. Kamarádím se s jeho sestrou, která nás seznámila. Je to takový usměvavý člověk, prostě pohodář, který se o mě doopravdy stará.“

Když už jsi rozvedená, praštíte do toho? Něco jsem zaslechla...
(smích) „My to nijak neřešíme. Jestli to přijde, tak to přijde. Papír není nutný na to, aby se dva lidé měli rádi.“

Neřešíš to ani vnitřně, pocitově? Nemáš strach z toho, že by to mohlo dopadnout jako tvé první manželství? Nebo si říkáš, že tohle je člověk, který by ti něco takového neudělal?
„To nemůžeš říct o nikom. Kdyby mi někdo před lety řekl, jak bude probíhat náš rozvod, tak bych se s ním do krve pohádala, že to není možné.“

Jak jsi se vlastně se svým bývalým manželem Karlem Šípem seznámila?
„Zpívala jsem se skupinou Faraón a kapelník Arnošt Pátek nám na jedné zkoušce řekl, že se přijde podívat nějaký jouda z televize. Pamatuji si to jako dneska. Já se na něj podívala a věděla, že toho si vezmu. Pak jsme se neviděli nějaký čas, až jednou mě zastavil na ulici. Šli jsme na víno a on mě pořád hrozně lákal domů, až jsem si říkala, jak na to jde zhurta. Pak jsem zjistila, že tou dobou hrály v televizi fotbal Sparta se Slavií, a on to derby nutně potřeboval vidět.“ (smích)

Jakou jste měli svatbu?
„Na tu dobu velkou. V šest hodin ráno jsem seděla u kadeřníka, koukala na sebe do zrcadla a říkala si, jestli nedělám nějakou kravinu. Mě hrozně bavilo zasnubovat se a tohle bylo poprvé, kdy jsem se odhodlala udělat ten další krok. Předtím jsem byla zasnoubená třikrát, dokonce s jedním Italem na dovolené. Jenže jsem to, bohužel, nedomyslela, dala mu adresu a on přijel. (smích) Koupil mi svatební šaty a briliantový prsten, já se pak vdávat nechtěla, na což mi řekl, že jsem svatební podvodník, sbalil prsten a šaty a zase odjel.“

A když vezmeš váš společný život s Karlem, kdo myslíš, že zavinil jeho rozpad?
„Chyba je vždycky na obou stranách.“