Bývalý reportér Novy Ivan Břešťák (50) o své nemoci: Ničil ho chlast a prášky...
3 fotografie
Býval elitním krimireportérem Novy. Vídali jsme ho na obrazovkách téměř denně, byl vážně novinářskou hvězdou. Stačilo několik málo hodin a jeho kariéra nabrala vražedný sešup. Vyhazov. Nezvládnutá nemoc. Dluhy. Noci pod mostem… Ivan Břešťák (50) se celoživotně potýká s maniodepresivní psychózou, v roce 2007 byl na samém konci sil, dostal v televizi výpověď a spadl až na samé dno společnosti. Jak je člověku, který se snaží dostat zpátky? Jaké to bylo, když nemoc zasáhla nejsilněji?
Kdy vám byla maniodeprese diagnostikovaná?
„Někdy od sedmé třídy jsem pociťoval, že mám někdy špatnou a někdy dobrou náladu, a že ta špatná převažuje. A že trpím depresemi. S tím, že to rodiče přisuzovali dospívaní a mělo to pominout.“
Evidentně nepominulo.
„Bohužel. V roce 2008 jsem skončil na měsíc zavřený na psychiatrii. A tam mi oznámili, že trpím bipolární afektivní poruchou – zkráceně maniodepresí.“
Jak jste mohl pracovat s takovým handicapem?
„Vezmu třeba rok 2005. Práce pro mě tehdy byla vším. Regulérní workoholik. V době, kdy jsem měl volno, jsem neskutečně trpěl. Takže jsem utíkal do práce. V lednu jsem do vysílání protlačil devětadvacet reportáží, což nikdo nikdy nedokázal. To byla ta mánie. Vznášíte se, máte nápady. Na psychiatrii mi řekli, že je to velice blízké, jako kdybyste měl v sobě nějakou drogu.“
Jak jste »fungoval« v opačné fázi – v depresi?
„V nejhlubších depresích jsem měl skutečně problém vstát z postele a jít si koupit něco k jídlu. Dal jsi sotva tři reportáže do měsíce. To je duševní paralyzér.“
Kolegové neměli povědomí o vaší nemoci?
„Považovali mě za podivína. Ne ve špatném slova smyslu, ale jako člověka, který má svůj vnitřní život.“
Bývalý reportér Novy Břešťak: Říkával jsem Grossovi vole, teď nemám nic! +VIDEO
Celý článek
Co předcházelo výpovědi?
„Poslední půlrok na Nově už to začalo být špatné. Nebyl jsem schopen usnout bez prášků. Dostával jsem stilnox, kde bylo v příbalovém letáku napsáno, že nezpůsobuje závislost. Ale teď je u toho stejného prášku oprava, kde se píše, že je návykový a že se smí užívat pouze po dobu čtyř týdnů. Vzal jsem si toho jednoho dne víc, ale ono se to otočilo. Došlo k obrácené reakci. Jak říkají feťáci, nakoplo mě to. Přijel jsem taxíkem do Novy. Tam jsem začal rozdávat rozumy. Ostatní si všimli, že to není se mnou moc dobré. Zavolali mi sanitku. A to byla poslední kapka. Pak jsem byl propuštěný.“
Znamenalo to pro vás ztrátu, nebo vysvobození?
„Nova byla můj celý svět. Měl jsem tam práci, přátele a také milenecké vztahy. Najednou vám to někdo vezme a nemáte nic.“
Rozešli jste se ve zlém?
„Natočil jsem kolem tisíce reportáží. Udělal jsem toho pro televizi dost. Rozešli jsme se v klidu. Dostal jsem odstupné a začaly mi prázdniny. A cesta na psychiatrii.“
Měl jste partnerku, o kterou byste se mohl opřít?
„Byl jsem jednou ženatý. Velice jsem se zklamal a z toho manželství mám ale čtyřiadvacetiletou dceru Johanku. Měl jsem ženy pouze pro jejich těla. Udělal jsem chybu. Vůbec mě totiž nenapadlo tvořit vztah, o který bych se v této situaci opřel.“
Pil jste v práci?
„Nikdy jsem opilý v práci nebyl. Opíjel jsem se vždycky jenom doma a tam jsem se užíral – sám zabarikádovaný.“
Musel jste prožívat hrozné stavy…
„Měl jsem z těch příšerných pitek halucinace, měl jsem těžké deprese. Slyšel jsem zvuky, osoby. V jednom případě se mi stalo, že jsem viděl osm ruských mafiánů. A samozřejmě to byly bludy.“
Přestal jste pít?
„Naprosto zodpovědně říkám, že kdybyste mi dal teď dva – tři panáčky, tak mě okamžitě přepadne těžká deprese a jsem na odvoz. Přes dva roky jsem nevypil ani molekulu.“
Prošel jste odvykací léčbou?
„Za patnáct let jsem byl asi pětkrát u profesora Nešpora. Vždycky když to přesáhlo únosnou mez a ta picí šňůra trvala přes týden, tak jsem zavolal kamarádům, že mi je špatně. Ti mě odvezli do Bohnic s tím, že jsem notorický alkoholik. Ale to není pravda, já jsem se tím snažil zahánět deprese.“
JAK ŠEL ČAS
Vánoce 2007
„Nebyl jsem schopen ustrojit stromeček. Dcera byla pryč, matka šla k sestře a já seděl sám v pokoji. Ještě dopoledne jsem šel do krámu, nakoupil si plno láhví a pak celý týden až do Silvestra propil.“
Jaro 2008
„Byl jsem na dně, bez motivace žít, bez jakékoliv naděje. Měl jsem před sebou tunel a neviděl na konci světlo. Lékaři dělali, co mohli. Zkoušeli na mně různé léky.“
Podzim 2008
„Přišel jsem o byt, o veškerý majetek, ošacení, o fotky, prostě o všechno. Pak tam byl pokus v léčebně v Červeném Dvoře. S dvacetiletými narkomany. Radši jsem odjel do Prahy, ale neměl jsem kde spát. Do Bohnic jsem jezdil za kamarády, kteří mi schovávali jídlo. Vždycky mi tam nechali část oběda.“
2009
„Moje ošetřující lékařka mi řekla, že se snad stal zázrak a já se z toho asi dostal. Ale ta paseka kolem mě. Ten binec, to byla Hirošima. Škody kolem mě v sociální oblasti byly příšerné. Chodil jsem po ulicích. V létě jsem přespával v křoví, na lavičce na hlavním nádraží. Tam mě zmlátili, že jsem jim nechtěl dát cigaretu.“
2010
„V Bohnicích jsem neřešil pokuty. Ze dvou stovek za špatné parkování se to vyšplhalo na osm tisíc. Z tisícovky za černou jízdu v tramvaji se stala pokuta 25 tisíc korun. Nakonec jsem to přestal zvládat. V jedné občanské poradně mi sepsali žádost o osobní bankrot. Ten byl uznaný s tím, že mi z invalidního důchodu strhávají nějakou adekvátní část. Nechávají mi zákonné minimum – částku, pod kterou nelze jít.“
2012
„Na živobytí mi zbývají dva tisíce korun. Zbytek dostávám od svých kamarádů, kteří mě sponzorují. Chtěl bych se ale vrátit k žurnalistice, pokusím se o to.“
Nedělní Aha!
Panu Břešťákovi jsme předali kontakty na společnost lidí, kteří trpí duševní poruchou a realizují se publikací článků na serveru www.lidemezilidmi. cz. Bude to pro začátek restart kariéry?
3 fotografie
