Zpěvačka Naďa Urbánková: Rakovinu jsem nepřekonala. Nejde to! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Zpěvačka Naďa Urbánková: Rakovinu jsem nepřekonala. Nejde to!

Fotka z 1988, roku kdy bylo malé Janě 9 let.
Fotka z 1988, roku kdy bylo malé Janě 9 let. (archiv Nadi Urbánkové)

Nežehrá, nestěžuje si. Ani přesto, že i tři roky po překonání rakoviny prsu stále nemá vlasy natolik dlouhé, aby mohla sundat paruku. Pětinásobná zlatá slavice Naďa Urbánková (73) může být pro všechny inspirací na to, jak žít, i když vám osud není vždy nakloněn. Čekali byste, že se stáhne do ústraní? Opak je pravdou! Zpěvačka se sametovým hlasem žije nadmíru aktivní život! Koncertuje, hraje v divadle, v rádiu má vlastní pořad a dokonce se »vrhla« na cvičení jógy.

ODCHOD DCERY

Paní Urbánková, jak teď vlastně žijete?

„Výborně! Koukám tady na Vysočině z okna na rybník, na okně spí kocour a je tady hezky. Po dceři jsem totiž získala siamského kocourka Paciho, protože jak ona odjela do Ameriky do Los Angeles, tak si odvezla svého pejska a kocoura už nešlo vzít s sebou. Má modré oči, je krásnej, naprosto úžasnej společník a strašně inteligentní.“

Jak dlouho už je vaše dcera (zpěvačka Jana Fabiánová pozn. red.) v Americe? A jak se jí v novém »domově« daří?

„Už rok a půl. Tak to víte, že to není jednoduchý za rok a půl udělat velkou kariéru. Ale ona je šikovná a pracovitá, takže přes všechny ty konkurzy se jí ledasco podařilo. Nechci mluvit za ní, ale myslím, že se jí daří docela dobře.“

Nestýská se vám, když ji máte tak daleko?

„Díky internetu se můžeme vidět kdykoliv chceme. Dokonce se teď vidíme víc, než když byla Jana v Praze a já tady na Vysočině. My jsme navzájem velmi propojené, i když máme přestřiženou pupeční šňůru. A ono je to lepší, když je mezi námi ta velká louže. Protože já jsem hrozná, jsem taková trošku opičí matka, a kdybych byla tam, tak bych jí byla asi pořád v patách a takhle to nehrozí (smích).“

Jak často se navštěvujete?

„Byla jsem tam na čtrnáct dní v únoru a teď Jana přijede na deset dní sem. Takže tak dvakrát do roka. Myslím, že to bohatě stačí. To co potřebujeme, si řekneme a napíšeme nebo si pošleme balíčky. Už je to velká holka.“

Těšíte se, až vás udělá babičkou?

„Ale jděte! Víte, já vždycky když to čtu, že je nějaká »vipka« v jináči a jsou z toho hotový, tak já si říkám: »no co to je za módu?« Až moje dítě bude chtít dítě, tak ho bude mít. Ona je velmi zodpovědná a ví, že dokud nebude mít toho správného partnera, tak přivést dítě do tohoto světa by nemělo smysl.“

Někde jsem četla, že prorazit v Americe byl pro vaši dceru životní sen. Je to pravda?

„Dcera správně pochopila, že tady těžko dojde k uplatnění. Protože všechna dobrá místa už jsou dávno obsazená. No a když konkurence pochopí, že by ji někdo mohl vyšoupnout z místa, tak se udělá všechno pro to, aby se tam ten člověk neprosadil. A tohle ona nechtěla podstupovat, takže si řekla, že je lepší odejít někam, kde ji nikdo nezná, kde prostě buď ukážete, že něco umí a dostane příležitost nebo ne. Musíte mít ale taky trochu štěstí a přijít na místo, kde budou ti správní lidé. Především ale musíte umět perfektně anglicky, což Jana umí. Už tam má i přátele. A to víte, že se jí občas zasteskne a mně taky. Teď mimochodem má po premiéře divadelní hry, kde hrála hlavní ženskou roli. A to dokonce Američanku! Ona se nerada chválí, ale psala mi, že bylo vyprodáno a že to bylo dobré (smích).

RAKOVINA

Úspěšně jste překonala rakovinu, jak vám je v současnosti po zdravotní stránce?

„Rakovinu nepřekonáte nikdy. Nikdo ji nepřekoná, ani ten kdo nebyl nikdy nemocnej. Protože je prokázáno, že každý člověk má v sobě zárodek. A v určitý chvíli, ta rakovinná buňka začne bujet. Tvrdí se, že toto bujení může způsobit velký stres. Toho nejhoršího jsem se ale už zbavila a cítím se dobře. Navíc od jisté chvíle nepoužívám slovo rakovina, ale »bubák«. Na bubáka totiž zadupete a on zmizí!“

Vím, že jste hrozně aktivní, co všechno děláte?

„Jezdím pořád zpívat, mám kapelu Bokomara. Zpívám ale také sama. Mám takový hodinový, půlhodinový vystoupení, což je kupříkladu ve středu, kde vystoupím pro seniory. Pak také často jezdím na Slovensko, kde máme talk show. K tomu každou sobotu a neděli vysílám z rádia Region v Jihlavě živě písničky pro Vysočinu. Kromě toho ještě hraju v Praze, v muzikálu Hello Dolly, kde hraju takovou opotřebovanou sexuální pracovnici. Tak to snad pro třiasedmdesátiletou ženskou je dost, ne?“

To je až neuvěřitelné! Zbude vám vůbec nějaký čas pro sebe?

„No moc ne, ale myslím, že to je dobře. Když jsem unavená a nikam nemusím, tak jsem ráda. To se dám do tepláků a buď spím nebo se koukám na televizi nebo čtu. Prostě se snažím s odpuštěním flákat. A to mě dobije a stačí mi to. Pak jsem zase úplně v pořádku a můžu vyrazit.“

Když jsme spolu posledně mluvily, říkala jste, že právě řídíte. Troufnete si pořád i na delší cesty, třeba i to zmiňované Slovensko?

„To víte, že jo! Já ráda jezdím. To mám někde v krvi od té chvíle, co jsem během čtrnácti dnů udělala řidičák v jednasedmdesátým roce. Tak od tý doby jsem odřídila opravdu statisíce kilometrů po celém světě. Když vlezu do toho mýho malýho autíčka, tak mám pocit soukromí. Cítím se tam jako v obýváku, mám tam cédéčka, rozcvičuju se, opakuju si texty. Vím, že tam můžu hulákat, což v bytě nemůžu, abych nerušila sousedy. Jsem neposlušná stará matka a dcera mě musí kontrolovat!


NOVÝ DOMOV

Proč jste se vlastně odstěhovala z Prahy na Vysočinu?

„No protože jsem v Praze neměla kde bydlet. Ale já jsem člověk věřící a věřím, že když hezky poprosíte, tak to dobře dopadne, když to řeknu zjednodušeně. No a tenkrát mi do Prahy zavolal jeden pan farář a pozval mě do Bratislavy do kostela, jestli bych tam nezazpívala. Tak jsem zazpívala a potom ho služebně přeložili sem do Želiva a on mě sem pozval. Přijela jsem se podívat a půl roku jsem bydlela přímo v klášteře. No a potom se tady nedaleko kostela uvolnil malej byt. Takže jsem tady v nájmu. A je tady nádherně, krásnej klid. Připomíná mi to moje rodné podkrkonoší. Z jednoho okna koukám na rybník a lesy a z druhého vidím na náměstíčko před kostelem. Takže vidím, kdo umřel, kdo se vdává a vůbec můžu sledovat všecko co se tady děje.

Jaké máte sousedy?

„Úžasné. Pomáhají mi a jsou na mě hrozně hodní a já na ně taky. Teď jsem tady v Humpolci objevila úžasnou dámu, paní doktorku Kubíčkovou, která cvičí jógu. S tou jsem se skamarádila. Je jí osmdesát roků, ale cvičí tak, že vám spadne brada! Moje dcera mi totiž pořád volá a říká: »Mamuško, musíš chodit na jógu!« Dceři jsem dokonce na paní lektorku musela dát kontakt, aby se na mě mohla přeptat, jaká jsem žákyně. Protože maminka občas neposlouchá (smích).“

Máte ještě nějaký nesplněný pracovní sen?

„Ne, to ne. Myslím si, že se mi splnilo všechno. Já jsem člověk přející a skromnej. Ani jsem nikdy neměla nějak extravagantní cíle a touhy. A nedejbože abych někdy někomu něco záviděla, to je vlastnost, která mi úplně chybí. Jsem šťastná za to, že jsem zdravá, že moje dcera je zdravá, že mám přátele a práci.“

Kromě vašeho krásného hlasu vás také proslavily pro vás tolik typické brýle. Stále v nich nacházíte takovou zálibu?

„Určitě. To patří k mé image. To vymyslel pan Suchý v Semaforu. Řekl mi: »Vylez s brýlemi na jeviště, budeš jediná na světě!« Protože v té době každá holka, která byla poloslepá, tak radši stála a tápala, ale brýle by si nikdo nevzal! Já jsem Jirku Suchého poslechla a získala jsem tím svou image. Pak když lidi viděli brejlatou holku, řekli: »Jo, to je ta Urbánková!« Já když si sundám brýle, tak prostě odejdu. I kdybych byla bystroočko, tak bez brýlí nepůjdu.“

Jak vznikal rozhovor

Dělat rozhovor se zpěvačkou Naďou Urbánkovou je vyložená radost. Je totiž profesionálka každým coulem, takže to, co slíbí, to platí. Navíc má tu schopnost na člověka přenést neskutečný optimismus a životní energii. I když by mohla žehrat na osud a nepřízeň, která ji v životě potkala, nedělá to. Je z ní cítit klid, vyrovnanost a nadhled. Ráda se směje a evidentně ví, co je v životě opravdu důležité a nad čím stačí jen mávnout rukou...

Co Urbánková už tři roky tají? Proč jí po rakovině ještě nedorostly vlasy! Čtěte už zítra v Nedělním Aha!



Přečtěte si
vochomurka
7. 10. 2012 • 13:43

na bulvár

xcarodejka
7. 10. 2012 • 11:27

je bezva,když má člověk v sobě optimismus a vůli překonávat životní překážky. Potřebujeme to všichni, protože není jen jeden bubák, ale za každým křovím můlže něco číhat. Taky si někdy připoadám jak ve strašidelným zámku někde na pouti.... každou hcvíli na mne něco "bafne", ale člověk se musí naprogramovat, být podvědomě připraven a nemyslet si,že život je nějaká červená knihovna. To na 99,9% není nikdy.

babcahanca
7. 10. 2012 • 09:33

Milá paní Urbánková, přeji Vám stále hodně optimismu a hodně, hodně ZDRAVÍ !

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.