Petr Lesák: Hlasatelé se vrátí!
PRAHA – Tvář Petra Lesáka (33) je většině lidí důvěrně známá z České televize, několik let zde dělal hlasatele, později také uváděl úspěšný pořad Vypadáš skvěle. Co dělá dnes, jak se vede jeho fi rmě, proč létal celý rok do Ruska, za co utrácí a jaký má názor na plastické úpravy obličeje?
Jak dnes vzpomínáte na svoji kariéru programového hlasatele České televize? Přeci jen, trvala šest let...
„Nepovažoval jsem to za kariéru, bylo to prostě něco, co jsem dělal rád. Přinášelo mi to vnitřní uspokojení, dokázal jsem se s tím ztotožnit. Vzpomínám na to velmi rád, co se týče veškerého mého televizního působení, toto pořád beru jako něco výlučného. Byl to svérázný způsob televizního vystupování, hlasatel měl svoji váhu a místo, a považoval jsem to za zajímavý prostředek komunikace s divákem. Nebyla to jen anonymní upoutávka.“
Dokážete teď, s ročním odstupem, posoudit, jestli České televizi zrušení hlasatelů prospělo?
„Když hlasatelé byli, tak byli, a bylo to fajn. Ale nekoukám se teď na televizi s patosem, že tam nejsme, ani se lidé po zrušení hlasatelů nesrocovali na Václavském náměstí, aby demonstrovali za náš návrat. Byl to prostě nástroj té doby, který byl s televizí srostlý od začátku, třeba i kvůli tomu, že tehdy nebyly tak rozšířené televizní věstníky. Je pravda, že hlasatelé byli trochu statickým způsobem komunikace s divákem, na druhou stranu se s ním dalo pracovat moderněji.“
Myslíte, že ČT se rozhodla hlasatele raději zrušit, než aby je »zmodernizovala«?
„ČT se rozhodla pro stejnou cestu jako většina veřejnoprávních televizí ve střední Evropě. Maďarská nebo třeba litevská televize s hlasatelem dále pracují. My jsme měli až do konce stejný »kamrlík« jako v padesátých letech. Polská televize má obrovské studio, kam si hlasatel zve hosty, a je vlastně moderátorem celého programu. Naše vstupy byly předtočené a takové sterilní. Takže myslím, že než pokračovat tak, jak to bylo, je jedině dobře, že se hlasatelé zrušili.“
A co vám osobně, bylo vám zrušení hlasatelů líto?
„Jsem rád za všechno, co se stane, je to přirozená součást života. Když se zrušili hlasatelé, inspirovalo mne to pro mnoho jiných věcí. Dnes už si nedokážu představit chodit do televize na desetihodinové služby. Kdyby mi volali, abych šel zpátky dělat hlasatele, odmítl bych to. Ale nemyslím si, že hlasatelé se už na obrazovku nevrátí. Doba je rozohněná a jistě si časem vyžádá opět lidštější přístup přes obrazovku.“
Říkáte, že vás to inspirovalo k další práci. Co teď děláte?
„Věnuji se televizní produkci. Se společníkem Michalem Richterem máme společnost Real TV, která má na kontě čtyři úspěšné pořady, a teď produkujeme pátý formát, který se objeví na Primě.“
Vnímáte rozdíl práce pro komerční televizi a veřejnoprávní?
„Rozdílů tam mnoho není. Z obou stran je přístup poměrně individuální. Samozřejmě, Prima funguje na bázi velmi pružné a flexibilní, není tam zapotřebí postupovat přes tolik složek jako u velké a košatější instituce typu ČT. Tam je ten postup zdlouhavější.“
Prý jste se docela brzy začal stavět na vlastní nohy, kolik vám bylo?
„V podstatě od nějakých čtrnácti jsem věděl, že jsem zodpovědný sám za sebe a že co si nezařídím, to mít nebudu. Díky škole života jsem od útlého věku věděl, že každý svého štěstí strůjce.“
Jak to myslíte?
„Samozřejmě že tím nemyslím, že jsem ve čtrnácti utekl z domova! (smích) Ale věděl jsem, že chci nějakým způsobem fungovat v oboru, v němž dnes pracuji. A protože jsem byl z rodiny, která byla zaměření jiného než intelektuálního, tak jsem si cestu životem začal hledat už tehdy, abych byl v osmnácti připraven jít vstříc svým přáním a tužbám.“
Nějakou dobu jste strávil i v Austrálii, co vás k ní přitáhlo?
„Odmalička jsem měl v hlavě obraz opery v Sydney, která mě architektonicky velmi vzrušovala. Řekl jsem si, že tohle místo chci vidět, a potom jsem tam při příležitosti olympiády v roce 2000 poprvé odjel. Je to tak magicky přitažlivá a okouzlující země, a tak jsem se tam v roce 2003 na rok vrátil a dodnes se tam tak jednou za rok vracím. Musím říct, že když jsem si v životě něco umanul, tak jsem si to splnil. Osm let jsem se třeba učil rusky, a pak jsem tam rok pravidelně létal, abych si ten jazyk užil tak, jak jsem vždycky chtěl.“
Co si myslíte o Češích?
„Nerozlišuji, jestli je člověk Čech, nebo ufon. Vůbec to neposuzuji. Důležité pro mě je to, kde se cítím dobře. A když nemám náladu na Čechy a cestuji městskou hromadnou dopravou, tak se na ně nedívám. Zavřu oči a myslím si, že jsem v Austrálii.“ Coby moderátor pořadu o módě máte povinnost »vypadat skvěle«.
Máte zkušenosti třeba s plastickou chirurgií?
„Mám zkušenosti s dermatologií. Plastická chirurgie je skalpel. Dermatologie jsou jiné prostředky, jak zachovat tělesnou schránku či obličej ve svěží podobě. Nevyhýbám se žádným moderním prostředkům, ani injekcím proti vráskám. Jsem třeba pravidelným klientem paní primářky Moidlové z Kliniky estetické a laserové dermatologie.“
Přináší vám práce i finanční uspokojení?
„Tak samozřejmě by mi nikdo nevěřil, kdybych říkal, že všechno dělám jen pro radost. Ale líbí se mi rčení, že když nabízím kvalitní produkt, tak se penězům neubráním. A já nabízím kvalitní produkt. Ale nikdy nic primárně nedělám s vidinou peněz.“
Za co nejvíce utrácíte?
„Já moc neutrácím. Jsem k sobě poměrně lakotný. Ale když už se rozjedu, tak jednou za rok, tak si radost udělám. Ale věci mi moc radost nedělají. Kupuju je proto, aby mi sloužily. Teprve nedávno jsem si třeba koupil byt, který koresponduje s bydlením 21. století. Předtím jsem třináct let bydlel v Praze na Žižkově v bytě s toaletou na chodbě.“
Jak budete trávit Vánoce?
„Částečně v Římě, částečně s rodinou a částečně prací.“ (smích)
