Tak viděl Radoslav Brzobohatý své velké role… F. L. Věk, boxer i papaláš!
Natočil přes osmdesát filmů, stovky postav ztvárnil na divadle a v televizi, ale tvrdil, že na prstech ruky by spočítal role, za nimiž by si bez výhrady stál, které se mu povedly. Byly to hlavně dodnes populární Rodáci a Ucho, filmy, které mu přivodily problémy v kariéře. Takhle je Radoslav Brzbohatý (†79) viděl a tady jsou i další důležité milníky jeho práce.
Atentát (1964)
Toho filmu si Radoslav Brzobohatý vážil a měl ho moc rád, mohl vzdát hold a poklonit se památce parašutistů, kteří zahynuli v kostelní kobce po atenátu na Heydricha. „Byla to čest, hráli jsme skutečné hrdiny. Kdykoli jdu pražskou Resslovou ulicí kolem toho kostela, pokloním se jim a pozdravím je.“
Dáma na kolejích (1966)
Záletného manžela, který nakonec podstoupí boxerský zápas o přízeň své ženy, dlouho odmítal. Tvrdil, že není muzikálový herec, vytváří charakterní postavy.
„Nakonec mě ale režisér Láďa Rychman ukecal, protože potřeboval někoho, kdo může boxovat ve filmu. Oba jsme s Frantou Peterkou měsíc pilně trénovali techniku u profesionála. Franta měl ale daleko větší svaly, byl udělanej. Točilo se čtyřma kamerama, pak se to stříhalo. Naštěstí ve filmu není vidět, jak jsem se trefil Frantovi tam, kam jsem se trefit neměl, kam to chlapi neradi. Ale on mi to pak hned vrátil,“ vzpomínal před časem na hudební komedii, kde se potkal jako v mnoha filmech s druhou manželkou Jiřinou Bohdalovou.
Všichni dobří rodáci (1968)
Deset let čekal režisér Vojtěch Jasný, až bude smět natočit problematickou látku, kroniku českého venkova v dobách kolektivizace. Film o bezpráví, proměnách charakterů, kritiku komunistické zvůle. Jenže k tomu ještě čtyři roky čekal právě na Brzobohatého.
„Říkal mi, že musím zestárnout, že si počká, až se mi do tváře vepíše život. Já chtěl točit hned, ale měl pravdu, teprve po těch letech byla má tvář pro film zajímavá.“
Brzobohatý hrál sedláka Františka, který nechce vstoupit do družstva, jde proti všem. „Dokonce jsem se setkal se svým předobrazem – Františkem Slimáčkem. Byl sice o hlavu menší, ale byl to krásný člověk. Inspiroval mě, líp jsem tu postavu pochopil.“
Film projel několik festivalů, měl úspěch v zahraničí a pak na dlouhé roky skončil v trezoru.
Ucho (1969)
Konkurz na dvojici protagonistů probíhal dlouho. Když pak scenárista Procházka a režisér Kachyňa už vybrali Brzobohatého coby ministerského náměstka Ludvíka, stále nebyli přesvědčení o jeho partnerce. Annu, kterou pak bravurně sehrála Jiřina Bohdalová, chtěli dokonce hledat i v zahraničí. „Nebyl jsem o Jiřině přesvědčen, už jsme spolu natočili nějaké filmy a měl jsem pocit, že je toho moc.“
Dokonce navrhoval, aby se po jeho bok před kameru postavila Milena Dvorská, krásná, mladá a neokoukaná. „Ale Jiřina to zahrála dokonale. Nikdo by to asi líp nezvládl,“ musel pak uznat… Při zkouškách prý obstála jako jediná na výbornou. Snesla totiž bez mrknutí oka Brzobohatého nefalšovanou facku. „Byla to životní role Jiřiny. Nikdy nebyla a nebude lepší.“
Pěnička a Paraplíčko (1970)
Závodně šermoval, střílel. Také běhal, jezdil na koni, lyžoval. Měl skvělou průpravu pro představitele akčních filmů. A nerad za sebe nechával zaskakovat dubléry. Vlastně se vždycky cítil tak trochu jako kaskadér.
„V Pěničkovi a Paraplíčku za mě v hospodské rvačce vystupoval Petr Jákl. Měl po natáčení obhajovat titul mistra světa v judu, ale Zdeněk Srstka mu nějakým nedopatřením zlomil klíční kost. Musel jsem proto do rvačky já. Věřte, že proti Srstkovi jsem měl poprvé a naposledy obrovský strach.“
Detektivky s radou Vacátkem jsou dodnes evergreenem. Tehdy se říkalo, že Brzobohatý je jeden z mála herců, kterého můžete před kamerou svléknout do pasu a dobře to vypadá.
F. L. Věk (1971)
V seriálu nechtěl hrát, stylizoval se už do role drsných chlapíků a tenhle hrdina mu přišel příliš zjemnělý a uhlazený. Až po čase kývl, když zjistil, že obrozenecké téma může nést jisté povzbuzující poselství v době normalizace. Ostatně ze seriálu bylo odvysíláno 12 dílů, poslední třináctý už soudruzi stáhli a dílo putovalo také do trezoru.
„Pokaždé si vzpomenu na Jarouška Vojtu, s nímž jsem měl moc hezký vztah. Měl v tom hrát protestantského sedláka, sešli jsme se na kostýmních zkouškách a já mu říkám, jakou mám radost, že spolu budeme zase točit. ‚Radečku,’ povídá mi tím svým nezaměnitelným hlasem. ‚Nebudu točit, umřu. Přestaly se mi líbit ženské.’ A za dva týdny zemřel, odhadl to přesně.“
Sněženky a machři (1982)
Vracel se do filmu k velkým rolím po době částečného zákazu a byl v obdivuhodné formě. „Tehdy začínal chodit s třetí ženou Hanou Gregorovou, myslím, že se zrovna ženil a patřil mu svět. Jednou nejela lanovka, on bafnul agregáty ke kamerám a světlům a vynesl je do kopců jakoby nic, měl ohromné množství energie,“ zavzpomínal režisér populáního snímku Karel Smyczek. Brzobohatého profesor Karda byl dokonalý, nepříjmený kantor, jakého jsme zažili snad všichni…
A né ten zchlastanej rádoby umělec,po němž se budou jmenovat ulice a další 
