Mahulena Bočanová: Kdyby bylo po mém, Márinka by do školy nechodila!

Zavzpomínala totiž na milované rodiče, kteří jí tolik chybějí. Obzvláště když vedle ní není chlap, který by ji objal a utěšil. Naštěstí má ale dceru Marinu (10), které láskyplně říká Máňa či Márinka. „Kdyby bylo po mém, nechodila by do školy. Ale to by mě zavřeli,“ říká »Mahu«.

Rozhovor začal netradičně. Mahulenu zaujal můj prstýnek s obří koulí a rozpovídala se dříve, než jsem se stačila na cokoliv zeptat...

„Od podobných věcí se nemůžu odpoutat. Vždy si zamiluju věc, kterou od někoho dostanu a váže se mi k ní krásná vzpomínka. Když je mi smutno, navlékám si řetízky, náramky, prsteny. Okamžitě je mi lépe.“

Které máte nejradši?

„Řetízek se jménem Márinky, slzičku pro štěstí a řetízek od Zuzanky. A skleničky! Když z nějaké piju a je mi dobře, většinou ji od vrchního vyškemrám.“ (směje se)

Co nějaké neobvyklé věci?

„Hračky, což je v mém věku trochu tragédie. Když jsem tančila v pořadu StarDance, uháčkovala mi jedna paní medvěda. Mám k němu velmi blízký vztah, stejně jako k hračkám z dětství. Ty mi připomínají mámu a tátu, protože jsem se jich dotýkala v letech, kdy jsem byla šťastná, kdy jsme byli pohromadě... (na chvíli se odmlčí, oči se jí zalijí slzami, pak mluví dál) Také miluju velké kulaté sklenice na víno, takové ty bachraté, protože z nich táta pil červené víno a naučil mě z nich pít i pivo.“

Máte nějaký rituál?

„Když přijedu na chatu, dám na místo, kde táta sedával, sedmičku červeného – on ho měl rád – a naleju mu.“ (opět bojuje se slzami dojetí)

Sedíte tam pak »spolu«?

„Ne, je to jeho místo, tam mu nesedám. Tam je on, to bych mu seděla na klíně. (směje se) Věřím na tyhle věci, pomáhají mi.“

Když se dívám na tu vaši slzičku na řetízku, kdy jste naposledy plakala štěstím?

„To je opravdu dávno. To se stane párkrát v životě, že pláčete štěstím. Tehdy se to týkalo obrovsky dobrých zdravotních výsledků jednoho z mých nejbližších lidí.“

Tak kdy jste byla opravdu šťastná?

„Když jsme tancovali StarDance, ohromně mě to bavilo. Dělali jsme kraviny na trénincích, smáli jsme se. Vrátila jsem se do let puberťáka.“

To je ale parádní, když člověk zůstane duší mladý…

„Vypadám mladší, než jsem. Je to asi tím, že se člověk umí radovat a zůstat šťastný. Mám obrovskou radost i z toho, že si objednám jídlo, které mi chutná.“

Vaříte ráda? Já si hrozně ráda vymýšlím recepty.

„Já si je nevymýšlím, vařím samovolně, všechny recepty zapomínám. (směje se) Takže improvizuju. Ráda si pozvu kamarády a udělám mušle, ryby, krevety. Už při nákupu se ve mně probouzí pocit štěstí.“

Zrovna jsem měla piknik s přáteli a rodinou a bylo to super…

„Ten je skvělej! Teď jsme si jeden udělali s přáteli na Kypru, protože se nevejdeme do žádné restaurace. Je nás hodně, množíme se. Poznali jsme se jako puberťáci a už máme přátele, přítelkyně, děti. Každý něco koupil, uvařil, naházeli jsme si tam deky. Byla jsem šťastná, ale na druhou stranu tam chyběl ten třetí do rodiny, a to mě zabolelo u srdce.“

Ono to přijde...

„Já vím, jsem optimista, ale všichni tam své milované měli, tak to zamrzelo. Aspoň si člověk uvědomí, že až to přijde, bude si toho víc vážit.“

Co je největším balzámem pro vaši duši?

„Odjet do ciziny a vypnout telefon, abych měla pocit soukromí a anonymity. Toho se mi doma nedostává. Buď někdo pokřikuje a fotí si vás jako cvičenou opičku, jsou neomalení. Nebo jsou rádi, že vás vidí, a řeknou vám pár hezkých vět. To je fajn, ale... Já chci úplné soukromí! Nedávno jsem se courala v Římě a nikdo nevěděl, kdo jsem, jaký mám život. A když se za mnou otočil kluk, věděla jsem, že je to proto, že se mu líbím. Ne proto, že jsem Mahulena Bočanová.“

To pak máte v Česku těžké poznat, zda se chlapovi líbíte proto, jaká jste, nebo proto, že jste ta Mahulena.

„Nebo se mu můžu líbit já plus to něco navíc, co bere jako příjemný bonus. Nedávno jsem potkala kluka, který mi opravdu silně klínoval do hlavy. Netušil, kdo jsem, protože byl Ital. Když to zjistil, řekl, že už se stydí ozvat se mi, když ví, s kým mluví.“

Ty dobré to většinou odradí a příživníky zase naláká…

„Nevím, co nám lidi závidí. Žijete ve schizofrenii, že vás lidi využívají, protože se mi to mnohokrát stalo. Já byla moc důvěřivá, nadchla jsem se a pak zklamala. Můj svět mi přijde normální, vlastně je mi i protivný, jenže lidi přitahuje, protože ho neznají. Skrze vás se chtějí do toho světa podívat. V cizině je před tím člověk chráněný.“

Je tedy Česko tím pravým místem pro život, nebo chcete pryč?

„Můj sen je, že jsme s Máňou nahaté na pláži. A nebo radši jen Máňa, já bych se toho raději vzdala. (směje se) Někde daleko na opuštěné pláži, kde Máňa nemusí chodit do školy, protože nikoho nezajímá, jestli umí číst, psát a počítat. Je mi jedno, jestli Máňa někdy bude číst Hemingwaye. Chci jen, aby byla šťastná. A na té pláži budeme chytat ryby s někým, kdo nás má rád. Budeme tam sedět, jíst ryby, čučet na slunce, jak vyjde a zajde, budeme se mazlit, povídat si o lásce. Jenže se bohužel narodila tady. Kdybych to udělala, tak mě zavřou, protože ona do školy chodit musí.“

Kde se vidíte za deset, dvacet let?

„Hlavně bych si přála, abych byla za dvacet let naživu. (usmívá se) Za deset let se vidím v Buštěhradě v mém domě, který už snad bude hotový.“

Před časem jste říkala, že se budete v srpnu stěhovat…

„Jasně, stěhovat se teprve budu. Ale za těch deset let budu mít zajetou domácnost, Marinka bude dvacetiletá slečna. Věřím, že mi bude pomáhat a bude mít někoho, kdo ji bude mít rád.“

Co je pro vás alfou a omegou života?

„Chlapi opravdu ne. Ale to, že se ráno probudíte s vědomím, že žijete život slušného člověka, neškodíte, nelžete, neubližujete. Pak zdraví mé dcery. Když se usmívá, je šťastná, chechtá se. To, že pro vás někdo dýchá, což je moje Máňa. Najednou máte jiný smysl života, než jestli budete zamilovaná nebo ne. Super je i to, když mi pípá telefon a kamarádi píšou: Mahulko, chybíš nám, kde jsi? Můžeme přijet?“

Vždy tomu tak nebylo?

„Ne, teď je mi nejlépe. Před lety mi jeden pán řekl, že projdu transformací. Že mě změní a budu se obklopovat jen lidmi, kteří za to stojí. Poslední rok potkávám extrémně kvalitní lidi.“

Tak to co nevidět potkáte i toho pravého.

„Mně je vlastně fajn. Prožívám nejkrásnější léta, i když jsou krutá v tom, že rodina není kompletní. Ale věřím, že už to přijde. Asi jsem musela projít těmi šoky.“

Přemýšlíte někdy nad koncem života?

„Smrti se nebojím, věřím v posmrtný život. Stresující je jen proto, že po mně Máně bude smutno. Jestli si ale najde chlapa, natáhnu brka úplně v klidu.“ (směje se)

Je něco, co byste s odstupem času udělala jinak?

„Udělala jsem spoustu chyb, ale posunuly mě tam, kde jsem. Dostala jsem na čumák a jsem za to vděčná. Jediné, co bych chtěla vymazat, jsou dny, kdy z mého života odešli maminka a tatínek. Kéž by tu mohli být pořád.“ (oči se jí opět zalijí slzami)

Jaké máte nejhezčí vzpomínky na rodiče? Vy jste se teď totiž ohromně rozněžnila.

„No jo, protože mi hrozně chybějí, a nikdy nepřestanou. Když zažívám něco pěkného, chci, aby to zažili také. Je pro mě čest, že jsem jejich dcerou. Pochopila jsem, jak to byli nesmírně kvalitní, výjimeční a noblesní lidé. Na světě běhá tolik pitomců, a já se narodila neuvěřitelným personám, i když jim to spolu nevyšlo.“

Co si teď nejvíc přejete?

„Abych přišla domů, dům se zahradou byl hotový. Sedla bych si s kafem na terasu a řekla: »Mahulko, to je tvůj nový dům, dokázala jsi to.« Stálo to hodně sil, jela jsem v extrémním vypětí. Pořídila jsem si ho sama za své úspory.“

Otec učil na fakultě architektury. Radila jste se s ním ohledně domu?

„Táta mi ho chtěl vyprojektovat, ale já mu říkala: »V žádném případě, to bychom se sežrali. Oba jsme silné osobnosti, budeme se hádat.« (usmívá se) Nikdo nechápal, že jsem odmítla světově proslulého architekta. Jeho kamarádi a žáci si ťukali do čela, že jsem blázen.“

Dům jste si tedy navrhovala sama?

„Ano, je to dům mých představ. Jiný, než by ho udělal táta, ale když tam přišel jeho kolega a kamarád, říkal, že to je celý Bočan!“

Jaký tedy je?

„Vše mám do čtverců, je tam bílý neotesaný beton, prakticky žádný nábytek, chvílemi až funkcionalismus, což mě děsí. Ale já to zaplácám těmi hrníčky. Ten Bočan tam je cítit – a hodně. Jsem za to ráda, protože jsem se o to nesnažila a vyplynulo to ze mě. Nahoře jsou jen moje a Márinčina ložnice propojené koupelnou a dole je otevřený prostor s kuchyní, rozdělený ve dvou třetinách jen pár schody, protože pozemek je z kopce. Je to obrovský prostor s deseti metry do stropu, asi 250 čtverečních metrů. Nemám ráda malé místnosti, chci dýchat.“

3x otevřené okno do duše

O Márince

Mahulena o dceři Márince moc nemluví. Přestože je tato krásná holčička oproti vrstevníkům trochu pomalejší, dělá mamince jen a jen radost.

O mužích

Po rozvodu s podnikatelem Viktorem Mrázem, který ji velmi zasáhl, Mahu stále hledá životního partnera.

O rodičích

Když se Mahu zeptáte na rodiče, hovoří o nich s láskou. Jejím tatínkem byl uznávaný architekt Jan Bočan.

Jak vznikal rozhovor

Jelikož jsme s Mahu obě požitkářky každým coulem, sešly jsme se ve Špindlerově Mlýně, kde jsme si užívaly hýčkání v podobě masáží, vířivky, sauny a bazénu v hotelu Harmony. A nejen proto, že jsme si to náramně užily, byla tato žena zrající jako víno skvěle naladěná a při rozhovoru mi svou duši nabídla jako na dlani.

Vždy na mě byla milá, přesto mě překvapilo, jak upřímně mluvila o bolestech svého srdce. Čekala jsem, že si ponechá určitou obrannou bariéru, ale když jí stesk po rodičích vehnal slzy do očí a přiznala, jak ji bolí, že nemá partnera, bylo mi ouvej. Naštěstí jsme obě nejen požitkářky, ale i optimistky, a tak obě věříme, že se bude Mahu zase co nevidět láskyplně usmívat.

Fotogalerie

7 fotografií