Petr Janda o oběšeném parťákovi Berkovi (†42): Už tušíme, proč to udělal! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Petr Janda o oběšeném parťákovi Berkovi (†42): Už tušíme, proč to udělal!

Olympic slaví padesát let své existence, ale rozhodně nekončí. Na podzim chystají turné, aby fanouškům ukázali, že jim to stále šlape. Zleva Jiří Valenta, Petr Janda, Milan Broum a Milan Peroutka
Olympic slaví padesát let své existence, ale rozhodně nekončí. Na podzim chystají turné, aby fanouškům ukázali, že jim to stále šlape. Zleva Jiří Valenta, Petr Janda, Milan Broum a Milan Peroutka (pro Aha! – archiv Petra Jandy)

 V Česku neexistuje snad nikdo, kdo by neznal kapelu Olympic a její slavné hity, zamilované texty plné emocí a citů. Jaké byly nejhorší nebo naopak ty nejlepší okamžiky kapely, o rozchodech, o smrti, ale i o slávě vyprávěl exkluzivně pro Aha! Petr Janda (70), ústřední osoba Olympiku, který se dokonce jal napsat pro fanoušky knihu o historii Olympiku.

Na oslavu kulatého výročí uskuteční kapela na podzim tohoto roku turné. Sestava? Stará známá jména: kromě Jandy ho pojede Milan Broum (61), Jiří Valenta (53) a Milan Peroutka (48).

MALINKO O HISTORII

Petře, pojďme připomenout čtenářům, jak vlastně kapela vznikla?

„Tohle je už historie, o které se můžeme jen domnívat. Přišel jsem do kapely v třiašedesátém roce, ale ona fungovala už v roce šedesát dva. Když jsem psal knihu o Olympiku, která v říjnu vyjde, musel jsem jít po stopách těch, kteří to pamatují. Tenkrát se skupina jmenovala Karkulka, hrála k divadelním hrám, které psal Šimek s Grossmanem. Hrálo se v klubu Olympic ve Spálené ulici. Až pak se kapela transformovala do rockenrolový party.“

Kdo tedy byl zakládajícím členem?

„Já to nevím a ani se to asi nikdy nikdo nedozvíme. Určitě tam v té první partě byl Míla Růžek, Petr Kaplan, později Pavel Chrastina, určitě Jeník Pacák, ale jestli tam byl Štaidl nebo… prostě nevím, nezažil jsem to. Je to dost zmatené.“

Jak jste se do kapely dostal?

„Zavolali mi, jestli si s nimi nechci zahrát, takže jsem alternoval Petra Kaplana, který šel na vojnu. Pak jsme hráli v Semaforu a tam už jsme se jmenovali Olympic. Bylo nás pět, ale měli jsme spoustu zpěváků, kteří dostávali postupně výpovědi nebo odcházeli sami. Nechali jsme si Mikiho Volka, protože král rockenrolu se nemůže jen tak z kapely vyhodit. Po roce odešel sám.“

O NÁZVU KAPELY

Kdo vymyslel název Olympic?

„Říká se, že to byl manažer Jožo Smeták. Skupina v tom klubu hrála, tak proto.“

Nechtěli jste jiné jméno?

„Asi po dvou letech nás ten název strašně štval a nechtěli jsme se tak jmenovat, přišlo nám to debilní. Byly zase nové trendy, Flamengo nebo Matadors. Připadali jsme si jako něFoto pro Aha! – archiv Petra Jandyjací kreténi z Řecka, což nám i někde řekli! Rok jsme o tom intenzivně přemýšleli, až bylo pozdě a zbylo nám to.“

Jak vznikaly texty? Většinou bývají o lásce…

„Hlavním tématem je vždycky láska a je jedno, jestli vám je patnáct,  nebo osmdesát. Olympic má 95 % písní o lásce, pak o partě a kamarádech a něco o těch zvířátkách. Měli jsme na texty štěstí, jsem na tohle puntičkář.“

Bývají texty hodně osobní?

„O tom rocková muzika je, o emocích, o osobních zpovědích, zážitcích. Tam se nedá moc vařit ze slovíček.“

Hodně písniček jste složil pro své dívky. Stalo se někdy, že na tu dotyčnou píseň tak zapůsobila, že se k vám chtěla vrátit?

„To se, myslím, nikdy nestalo. Ale teď jsem složil písničku své mladé manželce, a té se nelíbí! (smích) To je dost blbý. Na základě té písničky jsem chtěl ukázat, jaký je můj zdravotní stav – ledviny mi fungují, nervy mám v pořádku, cholesterol v normě a tak dále... No a jí se to nelíbí! Tak jí musím složit nějaký romantický cajdák.“

Jaký je rozdíl mezi psaním textů dříve a teď?

„V posledních deseti letech si píšu některé texty sám, a tím pádem jsou mnohem osobnější. Písnička vzniká na základě emocí, a aniž si to uvědomuji, tak vzniká na základě dojmů z příběhu. Když skládám, jde to z nitra. Nejhorší je, když skládám a nemám emoce. Myslím, že nejslavnější písnička, kterou jsem napsal, je Jasná zpráva. Je to o rozvodu. Básník Vrba tomu dal třetí rozměr, ten text je básnický a nikdy se nedá oposlouchat. Je to věčná píseň, která mě určitě přežije.“

O VYHAZOVECH

Slyšela jsem, že jste musel občas někoho vyhodit…

„Já jsem se pak stal kapelníkem a, ano, občas jsem musel někomu dát padáka. Dělal jsem to nerad. Jednou jsem musel vyhodit Josefa Laufera, kluci ho tam nechtěli. On se blížil k autobusu, kterým jsme jeli na koncert. Mně se protáčely panenky, říkal jsem si, že to bude trapas. Už měl jednu nohu v autobusu a já mu říkám: Čau Pepo, dneska s náma nejedeš! A on řekl: Tak dobrý, tak čau.“ (smích)

Vždycky to ale nebylo takhle jednoduché, že?

„To ne. Někdy to bylo podobné, jako když se rozchází kluk s holkou, protože v té rockové oblasti jsou vztahy mezi kamarádama strašlivě silné. Silná je tam nenávist a silná je tam i, řekněme, určitá náklonnost. Můj velký kamarád byl Láďa Klein a ten musel z kola ven, protože na to už nestačil. To bylo opravdu hrozné vyhazovat kamaráda z kapely. Taky mi to dal sežrat, dvacet let se neukázal, nechtěl přijít na koncert. Ale posledních deset let už je to zase v pořádku.“

O NEJHORŠÍCH  OKAMŽICÍCH

Jaké tedy byly nejhorší okamžiky kapely?

„Nejhorší jsou právě vždycky ty rozchody. Kapely jinak mívají vždycky podobný průběh, když se jim podaří ten začátek, když přijde sláva a ony vyprodávají kulturáky či kluby, mají hodně práce. Pak se kapela dostane do toho kolečka a objede republiku. Potom přijde to druhé kolečko, kdy to jedou znovu a zjistí, že támhle minule bylo vyprodáno, a teď je tam zhruba polovina, tenhle koncert byl zrušený… Olympic měl vždycky silný pud sebezáchovy, i když jsme měli asi dvě takové nouze. V roce 1973 odešel Korn a my jsme neměli práci, chtěli jsme to zapíchnout, ale ustáli jsme to. A v roce 1993 se to stalo zas, a to jsme oficiálně ukončili činnost. Nebyl to marketingový tah, znovu říkám, že jsem to tenkrát myslel opravdu vážně. Až budeme jednou zase končit, uděláme to v tichosti… Prostě přestaneme hrát, až si toho někdo všimne.“

Co kapelu zasáhlo tak hluboce, že to všechny členy ovlivnilo?

„Úmrtí. Myslím, že to má na svědomí rocková muzika, protože to je opravdu emotivní záležitost. Náš klavírista Miroslav Berka se oběsil v roce 1987. My jsme koncertovali a nevěděli jsme, proč nepřišel. Následná vystoupení tím byla hrozně poznamenaná. Také je to do dneška naše téma k diskusím. Pořád se snažíme přijít na to, proč to udělal.“

Proč se to tenkrát stalo?

„Určitě víme, že to bylo kvůli penězům. Byl to docela šetřivý kluk, ale propadl hře. Byl to vlastně gambler, jenže my jsme tenkrát tohle slovo ani neznali, nevěděli jsme, že je to nemoc. Kdyby ano, pomohli bychom mu. Dnes je to za námi. S tímto stínem jde hodně kapel.“

Myslíte, že je to prokletí rockerů?

„Když se dostanete do toho kolotoče, zjistíte, že vám ta energie nestačí. Žijete hlavně v noci, paříte. Žádný rocker nejde spát v deset večer nebo nejde do fitka. (smích) Užívá života. Rockerský život je skvělý život. Jeden velký mejdan se spoustou dobrého pití, holek a krásných navázaných přátelství. Ale je to dost náročné na psychiku. Každý den jste jinde, spíte v jiném hotelu. Je to prostě nářez a spousty rockerů, aby to zvládli, si pomáhají různými věcmi. Pak se stane to, že hodně chlastaj nebo fetujou a na to zemřou.“

V Olympiku nějaké excesy tohoto typu byly?

„Měli jsme jednoho, co strašně chlastal. Ale zaplaťpánbůh toho nechal. Za ten nádhernej život se musí nějak zaplatit.“

O SLÁVĚ

Nevlezla ta sláva někomu z vás do hlavy?

„Jasně. Sláva je omamující. Málokdo tohle zvládne. Kdo to nezažil, nemůže vědět. Až s věkem přijde ta pokora. Všechna sláva polní tráva, jak já říkám.“

Vám se to stalo?

„I mě se to dotklo. Takový ten slavný moment, narvaná hala... Jeden večer jsem se choval fakt debilně. Hned mi to ale došlo a druhý den jsem byl zas normální. Řádil jsem jak černá ruka, vyrazil jsem všechny fotografy… No ale hned jsem toho nechal.“ (smích)

O ŠŤASTNÝCH OKAMŽICÍCH

Jaké byly nejšťastnější okamžiky kapely?

„Když jsme složili Dej mi víc své lásky, vzali nám ji do radiové soutěže a písnička vyhrála. To byl opravdu silný moment, který předurčil můj život. Pořád se to hraje, předává se to z generace na generaci. Vyhovuje sedmdesátníkům i dětem. Ten text má ohromnou sílu. Další šťastné chvíle přicházely s každou novou deskou. Dnes je všechno jinak. Dnes se soutěží spíše na internetu, pěkně zadarmo. Tam se pozná, zdali má posluchač chuť novou píseň poslouchat.“

Sdíleli jste jako kamarádi veškeré své zážitky?

„Samozřejmě. V 60. letech nebylo pořádně kam jít. Když jsme byli na šňůře, pili jsme levné víno v hotelu a vyprávěli si všechna možná tajemství. Mluvili jsme o všem možném, i o věcech, které se daly vyprávět jen tam. To byly momenty, kdy se ta parta stmelovala dohromady. Ale pozor, během jednoho momentu se mohlo stát, že ta náklonnost se změní v šílenou nenávist.“

Jak se to může stát?

„Třeba že mu na koncertě zahrál něco jiného nebo kvůli holkám. Pamatuji si, že nějaká slečna šla pro podpis nejdřív ke Kleinovi a Ringo Čech se strašně naštval a už jí podpis nedal. Úplný blbosti. Ty emoce jsou tak hluboké, že láska má k nenávisti strašně blízko.“

O ŽENSKÝCH

Měli jste nějaké vlezlé fanynky?

„Jednou si pamatuji na jednu, která nevěděla, s kým se vyspat s prvním, tak se pro jistotu vyspala se všema. Jenže přišla do jiného stavu a začal se hledat tatínek.“

Jak to dopadlo?

„Všichni jsme museli k soudu. Tenkrát nebyly testy DNA, měřily se uši a já nevím co všechno. Jenže jak ona pořádně nevěděla, kdo je kdo, tak označila za otce kluka, který ten večer byl na druhém konci města s úplně jinou slečnou. Pak už jsme ji neviděli.“ (smích)

Ovlivní pak neshody členů výkon kapely?

„Musím říct, že na výkon naše hádky a náhlé nenávisti neměly velký vliv. Diváci to většinou nepoznají, když je v kapele nějaký takový rozkol.“

Jaké jsou v kapele vztahy teď?

„Dnes jsou ty vztahy konsolidované. Olympic je vyvážená kapela. Silně kamarádské vztahy, co bývávaly, už tam nejsou, ale to je věkem a také tím, že už zdaleka nejsme tak často spolu. Všichni máme své životy a starosti, rodiny. Jsou jiné priority v přátelství, než byly na začátku. Vztahy jsou tolerantní, přátelské, můžeme jít na panáka, cokoliv.“

Řekněte mi něco k té padesátce…

„Byl to přenádherný život, který bych za nic na světě nevyměnil. Všechny ty strasti k tomu patřily. Člověk nemůže očekávat samé dobroty, občas si to musí člověk protrpět. Jsem překvapený, že jsme to těch padesát let vydrželi. Vzpomínám si na vedoucího, když jsem odcházel z práce… Šel jsem se s ním rozloučit a řekl jsem mu, ať mi tam drží flek, že se za pět let vrátím, a už jsem se nikdy nevrátil. Cítím se dobře. Mám novou rodinu, která mi pomáhá. Nemám předsmrtné myšlenky.“

Kolik let kapele ještě dáváte?

„Může to být rok, pět let, deset let… moje heslo je: Slavíme padesát a těšíme se na šedesát.“

Otázka pro ostatní členy kapely Olympic

Co vám Olympic za těch 50 let dal?

Jiří Valenta

„Fůru skvělých zážitků, muziky. Sešli se dobrý lidi. Že budeme hrát tak dlouho, je unikátní. Máme navíc chuť hrát dál. Nejlepší zážitek byl, když jsme slavili čtyřicítku, plná hala lidí, bylo to skvělé a doufám, že ta padesátka bude stejná!“

Milan Peroutka

„Nikdy jsem si nepomyslel, že to dotáhneme do půlkulatého jubilea. Dal mi spousty zkušeností, kamarádů a zážitků. Čtyřicítku jsme rozchodili, byla to pěkná kocovina. Tenkrát jsme si říkali, jak dlouho to ještě vydržíme. A je to padesátka! Teď se budeme těšit na tu šedesátku!“



Přečtěte si
starej_vul
9. 1. 2017 • 17:54

No ... je také si připomenout, že pan Petr Janda - Olympic byl také aktivním členem OSA (OSA-ochraný svaz autorský co vybírá poplatky i v nemocnicích, hospodách ... )

hillaarkaa
30. 7. 2012 • 23:37

Nežerchlebáč má taky přehled o VIP(tak jako oni o jeho 2,4cm kolibříkovi ),nejsi jeho bratr???

rejpal3
30. 7. 2012 • 19:48

Jinak na některé české VIP vím více, než by byly schopny vypátrat FBI a CIA dohromady... Což stejně nehrozí, protože FBI a CIA se mají vzájemně rády asi jako když máš voštinu v p.r.d.e.l.i...

rejpal3
30. 7. 2012 • 19:40

No to jde těžko, protože co jsem napsal, je pravda. A kdo se v branži pohybuje, ten to ví. Možná je si to dnes ochoten připustit i sám "velký rock-vezír" s opravdu hnusnou povahou. Léta a čas obrousily hrany, ale já být například Láďa Klein, nemluvím s ním dodnes.

rejpal3
30. 7. 2012 • 19:37

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.