VIDEO Pan Vladimír o setkání s »tátou« Kemrem: »Děkuji, že jsi,« řekl mi
6 fotografií
Život bývá plný neuvěřitelných překvapení. Ve včerejším vydání deníku Aha! jsme vám odhalili celoživotní tajemství Josefa Kemra (†72). Přestože si celý národ myslel, že legendární herec neměl vlastní děti, a Kemr to dokonce tvrdil i své životní družce Marice Skopalové (67), nebyla to pravda. Na jihu Čech žije muž, který je představiteli Bohouše Císaře ze seriálu Chalupáři podobný jako vejce vejci.
Pan Vladimír (58) tvrdí, že je vlastním synem Josefa Kemra. Po chvilce váhání nás tenhle příjemný, sympatický muž pozval k sobě domů, aby odhalil alespoň část svého tajemství, které celý život držel pod pokličkou.
Jste zřejmě jediným přímým potomkem Josefa Kemra. Přímo se nabízí otázka na vaše dětství. Měl jste ho šťastné, i když jste nevyrůstal s vlastním otcem?
„I když jsem přišel na svět z milostného románku maminky a pana Kemra, který jí prý podle oblíbené hry říkával Carmen, měl jsem šťastné dětství. Maminka se provdala za mého nevlastního tatínka a já měl do určité doby pocit, že je vše tak, jak má být. Takže mi nic nechybělo.“
Dostával jste jako dítě nějaké dary od pana Kemra?
„Určitě. Ale jen zprostředkovaně. Oficiálně jsem o ničem nevěděl. Mám ještě mladší sestru a bylo podezřelé, že mám často víc, než měla ona.“
Byla mezi vámi v tomhle ohledu nějaká rivalita nebo žárlivost?
„Trochu určitě. Jednou mi dokonce řekla »Stejně jsi adoptovaný«. To mě zasáhlo. Obrátil jsem se na maminku a ptal jsem se jí: »Že jsem váš?« »To víš, že jo! To víš, že jsi náš«, odpověděla. Ale podle mě to bylo jen takové nevinné dětské pošťuchování.“
Zajímalo by mě, a čtenáře jistě také, jak probíhal váš život paralelně s životem Josefa Kemra. Dětství jste měl hezké, co následovalo?
„Vždy mě bavilo vaření, takže v době výběru povolání jsem se rozhodl, že se vyučím kuchařem. Po dokončení školy jsem v podstatě nedělal nic jiného, až na pěstování květin. Během života jsem vařil ve třech restauracích, mimo jiné v pražském Mánesu.“
Mánes je vyhlášená restaurace, scházejí se tu i známé osobnosti…
„Ano, slavní lidé tam chodívali. Připravovali jsme pro ně rauty.“
Viděl jste tam někdy i Josefa Kemra?
„Potkal jsem ho tam jedinkrát. Přišel s Jiřinou Bohdalovou a Aťkou Janouškovou. Nabírali si jídlo u stolu, kde jsem postával jako obsluha. Podíval se na mě. Usmál se a řekl: »Já vím, já vím. To chce čas«.“
Rozumím tomu správně, když řeknu, že jste obsluhoval vlastního tatínka?
„Ano.“
Jak jste se cítil?
„Nádherně. Byl jsem nervózní, ale potěšilo mě to.“
Vraťme se k panu Kemrovi a jeho darům. Říkáte, že jste dary nedostával přímo od něho. Znamená to, že jste netušil, že je vaším otcem?
„Netušil jsem to. To všechno přišlo až s věkem. Čím více jsem mu byl podobný, tím více mě začalo napadat, že by mohl být mým otcem. Byl to zvláštní pocit mít vlastního tatínka a přemýšlet o tom, že otcem je někdo jiný.“
Rozhodl jste se pátrat po pravdě?
„Kolikrát mě napadlo, že se ho zeptám osobně, jak to všechno je.“
A jak jste to chtěl uskutečnit?
„Odmalinka jsem žil v Praze. Nebylo tak těžké pana Kemra najít. Potkal jsem ho i na ulici a rozhodl se za ním vydat. Cítil jsem napětí a nervozitu, když jsem kráčel za ním s odhodláním zeptat se ho na to, jak to je. Nakonec jsem to neudělal.“
Takže setkání, kdy vy jste o něm věděl, ale on o vás ne, bylo víceméně náhodné. Ale zmínil jste se o tom, že jste ho i vyhledával…
„Chodíval jsem se dívat na natáčení trilogie filmů Za trnkovým keřem, Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce, která se natáčela na Kvildě. Viděl jsem ho i v divadle, například ve hře Lakomec.“
Mluvili jste spolu někdy plánovaně?
„Viděli jsme se dvakrát, ale vždy to bylo spíše dílo náhody. Poprvé v roce 1992.“
A to už jste znali pravdu oba?
„Ne, ne, já jsem to ještě jistě nevěděl. Ale o dva roky později zemřela maminka a před smrtí mi řekla: »Jsi synem Josefa Kemra, ale nešťourej do toho«.“
Takže přišlo druhé setkání?
„Spíše jsme se potkali na zastávce metra Strašnická. Sešli jsme se podruhé. Bylo to v roce 1994 a tenkráte jsme to věděli už oba.“
O čem jste si povídali?
„Povídali jsme si o lese, o přírodě, o tom, co mě baví a jak se mi daří. A o společných zájmech.“
Zanedlouho nato Josef Kemr zemřel. Měl jste nutkání alespoň zpovzdálí se zúčastnit smutečního rozloučení?
„Hrozně rád bych, ale ten den jsem byl v práci a nebyla žádná možnost si s někým vyměnit směnu. Mrzelo mě to.“
Projevil za svůj život nějakou lítost, že vás nemohl vychovávat a najít si k vám bližší vztah?
„Nikdy to nijak nerozebíral. Jen když jsme se viděli naposledy, řekl: »Jsem rád, že jsi«.“
Čím se vlastně živíte?
„Květiny jsou můj způsob obživy a záliba zároveň. Máme zde několik pestrobarevných druhů. V současné době jezdíme se společníkem pravidelně na trhy, kde je prodáváme. Zrovna jsme se z jednoho vrátili. Mívali jsme krámek, ale ten jsme museli kvůli nepřízni osudu zrušit, prodáváme je i zde – přímo u nás.“
Míhají se tu jeden přes druhého šťastně pobíhající sněhobílí pudlové. Začínám z toho mít vidiny. Mám pocit, že je skoro nespočítám…
„To nejsou vidiny (směje se). Je jich tu celkem osm a jsou to takoví naši mazlíčci. Vlastně je to celá rodina. Je tu máma, táta a dalších šest potomků z jednoho vrhu.“
Josef Kemr a Boženka, maminka pana Vladimíra: Jak se (nejspíše) setkali!
Rok před tím, než se pan Vladimír narodil, natáčel Josef Kemr v jižních Čechách film Přicházejí ze tmy. Ten vypráví o jedné jihočeské vesnici v roce 1953, kde tamní boháči organizují záškodnické akce a pomocí výhružných dopisů a zapálení obce chtějí zamezit růstu družstevního hnutí.
Dnes je těžké stoprocentně říci, že se herec s paní Boženkou setkal právě během natáčení. Mnohé indicie tomu ale nasvědčují...
Již zítra v deníku Aha!: Jak na odhalení o vlastním synovi herce Kemra reagovala jeho životní družka Marika Skopalová?
6 fotografií
