Igor Bareš: Jak jsem tajně utíkal do hospody! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pátek 29. března 2024

Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt

Igor Bareš: Jak jsem tajně utíkal do hospody!

Při rozhovoru si dal Igor dvě malá piva a spěchal do divadla.
Při rozhovoru si dal Igor dvě malá piva a spěchal do divadla. (Aha! – Martin Přibyl, David Kundrát, Martin Pekárek, archiv Igora Bareše)

Herec Igor Bareš (46) se v posledních letech dostal do povědomí veřejnosti hlavně díky účinkování v seriálech (Horákovi, Pojišťovna štěstí, Cesty domů). Bareš však nezanedbává ani hraní v Národním divadle, kde má stálé angažmá, a točení filmů. Jeho vysoké pracovní nasazení má ale své zásadní opodstatnění – útěk před démonem alkoholu! Nejen o alkoholismu, ale i o těžké nemoci, smrti malého bratra a osudu je tento velmi otevřený rozhovor.

Igore, právě natáčíte film o upálení se Jana Palacha. Je vám bližší hrát v dobových filmech, nebo ve filmech ze současnosti?

„V současných filmech moc rád nehraji, protože mě to většinou nebaví. Mě baví ty »dobovky«. Člověk se většinou dostane na místa, kam by se normálně nedostal. Třeba teď toho Palacha jsme točili v krematoriu v Mělníku. Takže jsme točili u kremačních pecí, kde on byl skutečně později zpopelněn a které dnes už nejsou v provozu. Navíc se mi k tomu váže jeden úsměvný zážitek, a to že rakev s Palachem nám nechtěla vůbec hořet!“

Je o vás známo, že se vám nelíbí žít v dnešní době. Proč?

„Dřív se žilo pomaleji, klidněji… Vezměte si, že když třeba člověk píše dopis, tak si všechno v klidu promyslí. Když v afektu napíšete esemesku, tak to třeba ani tak myslet nemusíte – a už je oheň na střeše a už toho kroku můžete litovat. Ta současnost hektická prostě je!“ 

Jakou dobu byste si tedy vybral?

„Období mezi válkami se mi zdá fajn. Nebo přelom devatenáctého a dvacátého století. Takový ten romantismus.“

Hovořil jste o SMS psaných v afektu. Jste vy sám »horká hlava«?

„Teď už ne. Měl jsem bouřlivé období, které už je hodně dlouho za mnou, a často jsem jednal v afektu.“

Narodil jste se jako »náhrada« za bratra, který zemřel v devíti letech na rakovinu. Ale v rodině se o té smutné události nemluvilo. Mělo to na vás nějaký dopad?

„Ne. To víte, nemůžete truchlit nad něčím, co nepoznáte. A já bratra nepoznal. Takže já jsem se až postupně v sedmi, osmi, devíti letech dozvídal, kdo je to vlastně ten člověk na té fotografii, která visela v každé místnosti u nás doma. A teprve až když má člověk svoje děti, tak si uvědomí tu hrůzu, co to je, když rodič o dítě přijde.“

DVĚ RODINY

Vy máte z tatínkova prvního manželství ještě dva nevlastní bratry. Jste v kontaktu?

„Ne. To je spíš taková úsměvná historka. My jsme byli tatínkova druhá rodina, což jsem nevěděl až do jeho smrti, kdy mi bylo dvacet let. Ani na pohřeb nepřijeli, přijeli až kvůli dělení majetku.“

Víte, proč to tatínek tajil?

„Protože tenkrát se to tak nenosilo. Tehdy kdo byl rozvedený, tak byl divný. Rozvod se nenosil.“

Takže vy jste sice měl dva bratry, ale paradoxně jste byl jedináček.

„Bráchové se ozvali až po smrti otce a viděli jsme se jen krátce, asi dvakrát v životě. Z jejich strany nějaká tendence se se mnou začít víc stýkat svého času byla, ale já tu potřebu nemám. Ani nevím, jestli ještě oba žijí.“

Jak vzpomínáte na maminku?

„Moc rád. I když ta se mi zdála taková trošinku nervově labilnější. To bylo ale způsobené tím, že jsem byl to druhé dítě. Každý můj neúspěch považovala za konec života. Já jsem přinesl dvě pětky za sebou a ona začala plakat. Ale ona s tatínkem neměla moc jednoduchý život, protože on hned jak odešel do důchodu, tak se odstěhoval na chatu a vídali jsme se jen o víkendech.“

Jste taky takový samotář, jako byl tatínek?

„Umím být sám se sebou. Ale teď, když jsem byl deset dní pracovně v Bogotě, tak jsem si uvědomil, jak mi žena a druhá dcera chybějí!“

Bylo to pro vás pozitivní zjištění?

„Ano, bylo. Za těch deset dní jsme si dvakrát vyměnili mail a vždycky jsem měl blízko k slzám, když jsem si uvědomil, kolik mi ještě zbývá dní, než je uvidím. Kdybych to ale zobecnil, tak člověk je v životě stejně vždycky sám, a to i když vedle sebe máte toho druhého člověka. Já ale musím říct, že teď díky manželce prožívám opravdu šťastné období.“

Jaký jste otec?

„Já teď hraju v Národním divadle ve hře Konec masopustu jednu postavu, která kromě jiného říká větu: Chtěl bych být mladší! A to já bych chtěl být, alespoň o těch šest let.“ 

Takže další děti neplánujete?

„Dohodli jsme se, že ne, ale pokud by bylo další na cestě, tak si ho samozřejmě necháme. Ale já zastávám takový názor, že bych nerad pokoušel osud..“

Věříte tomu, že vaše manželství vydrží až do konce života?

„Já tomu musím věřit! Kdybych tomu nevěřil, tak bych se každý večer vracel domů s pochybnostmi a ráno bych zase vstával s pochybnostmi, že ten den přijde krize. Ale samozřejmě že vím, že se ledacos může stát. Důkazem toho je, že mám v Olomouci po rodičích rodinný dům, který mám v záloze. Jako místo, kam se můžu vrátit, kdyby se stalo cokoliv, třeba vyhazov z práce. Ale zpět k otázce. Pro mě to je finální vztah, neumím si představit, že bych našel jinou ženu, která by s tou mojí stávající byla srovnatelná. Ona je mou osudovou ženou.“

Proč skončil vztah s matkou vaší první, dnes čtrnáctileté dcery Sonji?

„Protože jsme oba asi ještě nebyli vyzrálí, i když jsme nebyli nejmladší. Konkrétní důvod jsem za tu dobu nenašel.“

Vídají se vaše dcery?

„Ne, ještě se neviděly.“

Proč ne?

„Já to považuji za svůj úkol, já jsem ten moment, který je spojuje. A když starší dceři navrhnu, aby přijela do Prahy a strávila tady nějaký čas, tak zatím neprojevila zájem, ale myslím, že to chce jenom čas a rozhodně to nechci dovést tak daleko, jako to dovedl můj táta s mými nevlastními sourozenci.“

PUNC ALKOHOLIKA

Vaše bývalá partnerka, herečka Monika Kobrová, o vás říkala, že jste se často sebral a na víkend zmizel neznámo kam. Kam jste mizel a proč jste to dělal?

„V té době jsem byl po protialkoholním léčení a na otázku proč jsem to dělal, je odpověď jednoduchá. Prostě jsem si odjel do hospody! Měl jsem osvědčená místa, kam jsem jezdil. Vždycky se to maskovalo nějakým trampingem. Já jsem si tam vypil pár piv, nějakej rum, pak jsem přespal někde na zastávce nebo lesním seníku. Ušel jsem pár kilometrů, vrátil se domů a zase jsem byl třeba tři týdny vyklidněný.“

Takže vy jste si vlastně dělal takové trampingy po hospodách?

„Ano, takhle to bylo a ani se za to nestydím. Po té krátkodobé, třeba třítýdenní abstinenci se ve mně vždycky ty chutě tak nějak nastřádaly. Tak proč znervózňovat doma Moniku Kobrovou, když o tom nemusí ani vědět.“

Kdy jste si uvědomil, že jste alkoholik a co vás donutilo se jít léčit?

„Já to měl velmi jednoduché. Já byl kluk, který byl doma držený velmi zkrátka, takže když jsem přišel na JAMU, chtěl jsem to všechno rychle dohnat. A protože mě ta škola nebavila, tak jsem tam jednou šel a dvakrát nešel. A samozřejmě se začaly hromadit studijní neúspěchy. V té době jsem se rozhodl jít se dobrovolně na tři měsíce léčit. To mi bylo dvacet let. Navíc začínající umělec s puncem alkoholika byla tehdy velká devíza!“

Co následovala poté, co jste absolvoval léčbu?

„Ve škole jsem propadl. Naštěstí ale do ročníku, který vedl pedagog, který mi umožnil, abych na částečný úvazek nastoupil do divadla v Brně. Takže já jsem první půlku studia propil a druhou »prohrál« v divadle. Pak následovalo období, kdy jsem se tu abstinenci snažil co nejvíce dodržet, ale věděl jsem, že to nemůžu prostě celý život. Věděl jsem, že musím najít míru, cestičku.“

Podařilo se vám to?

„Snad ano. Protože mám ten vzorec, že když pracuju, tak nepiju. A protože pracuju hodně, tak piju málo. Taky vím, že když bych pil víc, tak mi to zničí ty krásné okamžiky, a já nechci, aby se mě dcera štítila a manželka s tím měla problém.“ 

Stalo se vám ještě někdy později, že jste se dostal do bodu, kdy jste ten alkohol nezvládal?

„To už se nestalo. A pokud nepracuju, tak si to pivo k obědu v klidu dám. Alkohol je součást života, ale nesmí nad vámi vládnout.“

CROHNOVA NEMOC

Jak se snáší alkohol s léky, které užíváte na Crohnovu chorobu?

„Když mi Crohnovu nemoc diagnostikovali (ve 33 letech – pozn. red.), tak jsem rok nebo dva bral léky, na které se vůbec nesmí pít, takže to bylo další období dlouhodobější abstinence v mém životě.“

Jakými obtížemi jste trpěl, co vás přimělo navštívit lékaře?

„Bolelo mě břicho a měl jsem průjem. Ale myslel jsem si, že to je třeba tím, že piju moc piva. Když ale už pak byly ty bolesti neúnosné, k lékaři jsem musel. Nejdříve jsem si myslel, že se jedná o slepé střevo, ale řekli mi, že mám nějakou Crohnovu nemoc, což jsem vůbec nevěděl, co to je. Pak jsem šel na operaci, kdy mi vzali kousek tenkého střeva, pak na další a zjistil jsem, že to je doživotní onemocnění. V tom momentu jsem začal uvažovat o tom, co všechno musím omezit, aby mě to moc neomezilo.“

Co všechno jste musel nemoci obětovat?

„Přestal jsem pít kávu, částečně kouřit, jíst knedlíky, luštěniny, celozrnné věci a cokoliv, co nadýmá. Zkrátka co nejméně vlákniny a jíst kašovitou stravu, abych šetřil to střevo. Takže když si například rozmixuju řízek, tak by to taky šlo. Ale to jsem raději nezkoušel!“ (smích)

Když dodržujete všechna pravidla, tak vám dá nemoc »pokoj«?

„Jím pravidelně léky a deset let mě ta nemoc nechala v klidu. Pak se začala ozývat. No a já se naučil, že když to začne, tak já přestanu úplně jíst, proliju se vodou a ono to třeba za tři dny přejde. Ovšem ta stálá přítomnost toho zánětu v těle způsobí, že mi to napadá klouby, které mě šíleně bolí.“

Jak moc vám ta nemoc změnila život?

„Se vším se dá naučit žít.“

Jak vznikal rozhovor

S Igorem Barešem jsme se poprvé potkali při charitativní akci o nejdelší frontu na kadibudku, kde on byl jedním s patronů a kde jsme se rovnou domluvili na tomto velkém rozhovoru. Vzhledem k nemoci střev, kterou Igor trpí, to bylo vskutku příznačné místo.

Pro místo našeho dalšího setkání vybral pan Bareš svou oblíbenou divadelní kavárnu. Celé povídání bylo moc milé, a to hlavně díky Igorově otevřenosti hovořit i o citlivých a nepříjemných věcech, jakými smrt, nemoc a vlastní selhání bezpochyby jsou.

Crohnova nemoc

Jde o zánětlivé střevní onemocnění, které postihuje různé úseky střeva, nejčastěji přechod mezi tenkým a tlustým střevem. Stěna střeva je probíhajícím zánětem celá prostoupená a ztluštělá. Vytvářejí se v ní vředy a může dojít i k jejímu proděravění. Nejčastěji se projevuje bolestmi břicha a průjmy.

Zánět ale může proniknout i do kloubů a třeba oka. Léčba je nejčastěji konzervativní a spočívá v podávání léků tlumících zánět. Někdy je nevyhnutelný i chirurgický zákrok. Nemoc se ale i tak po nějakém čase může objevit znovu na jiné části střeva.



Přečtěte si
defakto
29. 4. 2012 • 12:04

jinak sebestředný, namyšlený hňup !

andy63
29. 4. 2012 • 09:53

To zase bude nějaká disidentská pohádka!!!!

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.