Hana Čížková alias Sára Kohnová z Kameňáku: Se smrtí manžela jsem se nevyrovnala!

„Skončila jsem na antidepresivech a doteď na něj myslím,“ přiznává krásná herečka, která je ale naštěstí už šest let šťastně zadaná. „Předpověděla mi ho kartářka,“ směje se Čížková, která se přes nespočet rolí proslavila až rolí Sáry Kohnové z Troškova Kameňáku.

Překvapilo mě, jak báječně vypadáte. Kéž bych takhle ve vašem věku vypadala i já.

„Ale prosím vás, jsem teď nateklá. (smích) Za což může krém proti vráskám. Chtěla jsem vypadat hezky a ono je to naopak. (smích) Namazala jsem si nějaký silný krém na starou kůži, a oteklo to.“

Pomohla jste si ke kráse i chirurgicky?

„To ne. Sice si jednou ročně chodím píchat botox a kyselinu hyaluronovou všude tam, kde je třeba, ale to je všechno. Rozhodně to ale neodsuzuju, ať si každý pomáhá, jak chce.“

Když už mluvíte o té pomoci, vy jste kdysi pomohla jedné holčičce a vzala si ji do pěstounské péče. Jak jste k tomu dospěla?

„Já nevím. Z mých zkušeností jsem strašně šťastná, ale když jsem se pro to rozhodla, bylo to složité. Syna jsem už měla odrostlého a chtěla jsem další dítě, jenže to nešlo přirozenou cestou. Spousta mých přátel mi vyprávěla o tom, že podporují děti v Africe a Indii, jenže já jsem si říkala, že je spousta opuštěných dětí přece i u nás. Chtěla jsem udělat něco dobrého a pomoct aktivně, osobně, ne jen někam posílat peníze. A také jsem chtěla tu vytouženou holčičku, které bych mohla dávat ty sukénky.“ 

Jak se k tomu tenkrát stavěl váš manžel?

„Manžel tomu ze začátku nebyl moc nakloněn, protože byl pracovně dost vytížen a nedokázal si představit, že nám do rodiny přibude někdo v podstatě cizí. Ale pak do toho se mnou šel.“

JAKO ŽILKOVÁ

Co všechno jste musela podniknout proto, abyste si holčičku mohla vzít?

„Žádala jsem o adopci, ale to nikam nevedlo. Tak jsem si po vzoru Veroniky Žilkové v dětském domově v Horních Počernicích vybrala Janičku do pěstounské péče. Chtěla jsem holčičku, která by ke mně věkově pasovala. Jí bylo devět let a mě o čtyřicet víc. Myslím si, že jsem v devětačtyřiceti byla dost stará, rozhodla jsem se proto dost pozdě, ale nikdy není pozdě na dobrou věc.“

Jak to probíhalo?

„Ředitelka mi řekla, ať si ji nejdřív vyzkouším. Vím, zní to divně, není to žádná věc, je to člověk. Ale je důležité, abychom si sedly. Domluvily jsme se, že ji vezmu do cukrárny, a pak jsme si ji brali na víkendy. Chtěli jsme, aby se i ona svobodně rozhodla, jestli s námi žít chce. Jenže se mi stala strašná věc, umřel mi manžel na infarkt. Tři dny byl v kómatu, držela jsem ho za ruku a prosila ho, aby neodešel. Myslela jsem, že se zblázním. Byli jsme dvacet let tak šťastní, měli jsme soudržnou rodinu, a najednou to bylo pryč. A já měla strašný strach, že o Janičku přijdu. Řekla jsem si, už žádné zkoušení, vezmu si ji natrvalo.“

Jak reagovala na smrt vašeho manžela? Přeci jen už k němu měla nějaký vztah.

„Šla jsem za ní do toho dětského domova a povídám jí: »Janičko, strejda tady už není.« A pamatuju si, jak měla ty oči vykulený, byla strašně smutná a plakala: »Ty mě přeci neopustíš.« A já jí řekla, že za ni budu bojovat.“

O jednu lásku jste sice přišla, ale proto bylo dobře, že jste ve svém srdci nalezla jinou lásku. V tom ohledu to bylo dobré rozhodnutí.

„Přesně tak. Já nechápu ty lidi, kteří mi říkají, že mě za to obdivujou. Já si žádný obdiv nezasloužím. To ona mi pomáhala. Tím, že přišla do té naší rodiny, jsem měla jiné starosti a musela myslet na jiné věci.“

Byla to pro vás tak trochu terapie.

„Tu jsem fakt potřebovala, skončila jsem na antidepresivech. Bylo to pro mě opravdu bolestivé. Dá se to tak říct, ale nenazvala bych to terapií, že jsem si ji vzala.“

Nelitovala jste někdy, že jste si ji vzala?

„Nelituju toho, miluju ji. Nemám důvod, holka je opravdu senzační, studuje vysokou. Ona je fakt sladká a droboulinká jako vy. Sice jsme s ní měli problémy, když jí bylo dvanáct třináct, ale já si řekla: »Panebože, vzpomeň si, co jsi vyváděla ty v jejím věku.« Jsem šťastná, že ji mám, dala mi strašně moc. Vlastně ani nemůžu říct, že to bylo těžký vzít si ji do pěstounské péče. Těžké bylo, že mi zemřel manžel, to ano. Dala jsem jí nejvíc, co jsem mohla. To, co jsem dala i svému synovi, a snažila jsem se ji vychovat stejně. Je jí devatenáct, je nádherná, právě třetím rokem studuje Ježkovu konzervatoř, obor muzikálové herectví.“

Stýská se jí ještě po bývalé rodině?

„Občas se ptám, jestli se jí nestýská, a ona mi s naprostou upřímností řekne, že ne, že miluje mě. Není sirotek, jejím biologickým rodičům byla odebrána. Dnes nás bere jako svou rodinu a nechce připustit, že by jinou měla u vlastních rodičů.“

Jak se s celou situací vyrovnával váš syn Honza?

„Doteď se s otcovou smrtí nevyrovnal. Přestal tenkrát studovat medicínu a převzal po tátovi firmu. Teď dostudoval mezinárodní vztahy. Jsem na něj hrdá. On skvěle hraje na piáno a Janička nádherně zpívá. Chce být sólovou zpěvačkou. Právě pracuje na své debutové desce a už natočila i rapperský duet s mladým Červinkou. Vypadá sice, že neumí do pěti počítat, ale když to rozbalí, lidi se nestačí divit. Ona se s tím hlasem narodila.“

Nepřemýšlela nad účastí v nějaké pěvecké televizní soutěži?

„Přemýšlela, ale my jsme měly podepsanou smlouvu s jedním producentem. Hlavně aby byla šťastná.“

BOLEST ZŮSTANE

Je na vás vidět, že i vy jste šťastná. To člověk vypadá hned lépe. Máte už šest let přítele, jaké to bylo zamilovat se po smrti manžela?

„Já jsem si lásku našla až dva roky po jeho smrti. Byla jsem na antidepresivech, což tedy není důležité, ale v tu dobu jsem potkala člověka, kterého mi předpověděla moje kamarádka kartářka. Předpověděla mi, že někdy v únoru ho potkám. Ale my se znali už dvacet nebo pětadvacet let, »venčili« jsme tenkrát společně naše děti v parku. Jmenuje se Jaromír a je o dva roky mladší, ale vypadá starší.“ 

Jak jste se dali dohromady?

„Stalo se to tak, že mi kamarádka říkala: »Pamatuješ si na něj, to byl tak krásnej chlap.« Tak jsme se sešli, on se zrovna rozcházel, a klaplo nám to. Ale on je taky vdovec, takže máme mnohé společné. Ale už dávno, v čtyřiačtyřiceti se mu zabila žena. Asi jsme si byli souzeni, i když oba víme, že já nenahradím jeho ženu a on mého muže.“

Nepřemýšlela jste nad sňatkem?

„Ne, to ne, vdovský důchod státu nenechám. (smích) Jsem šťastná, dá se to tak říct. Ale ta bolest, kterou jsem zažila, ta už zůstane. To se nedá na to zapomenout, měli jsme krásné manželství. Jsou chvilky, kdy na něj myslím. Netušila jsem, že to tak bude i po devíti letech od jeho smrti, i když už to není tak intenzivní.“

Ale srdce je obrovské a láska má mnoho podob. Takže vy můžete milovat hned několik lidí najednou, jen každéhotrochu jinak. Jinak milujete své děti, jinak přátele, jinak svého partnera a láska k vašemu muži nezmizela,jen se transformovala.

„To jste řekla hezky, vážně. Já to vlastně takhle také dokážu, umím do svého srdce přijmout kohokoliv, kdo si to zaslouží. A i proto jsem se stala patronkou Běhu pro život, který se uskuteční v sedmi českých městech. První bude 5. května v Pardubicích a poslední 23. června v Praze. Z jeho výtěžku se totiž získají prostředky na to, aby padesát dětí mohlo jít do přechodné pěstounské péče, než se pro ně najde trvalá rodina. Nebudou tak na své štěstí muset čekat v dětských domovech, kde je o ně sice materiálně postaráno, ale nemohou dostávat tolik lásky jako v rodině. Sama vím z vlastní zkušenosti, že pěstounská péče je pro dítě lepší, než aby zůstalo v dětském domově.“

Fotogalerie

10 fotografií