Martin Mikuláš je i po 32 letech »Prdelka« ze Zlatých úhořů!

Dnes je mu 43 let a pracuje jako šéf marketingu. Kromě toho je zpěvákem a kytaristou kapely, která hraje moderní country. A prozradil toho mnohem víc.

Začneme rolí, která vás proslavila. Jak jste se k natáčení Zlatých úhořů vlastně dostal?

„Asi jako drtivá většina dětí. Do školy přišli filmaři, rozhlédli se po třídě a vybrali mě. Evidentně hledali malého, hubeného kluka. Vzali si mě na chodbu a vyptávali se, jestli jsem někdy hrál divadlo, jestli jsem chodil do nějakého dramatického kroužku a zda bych měl zájem zahrát si ve filmu. Na všechny otázky jsem odpovídal ne, ale přesto mi řekli, že když si to rozmyslím, můžu večer přijít na konkurz do paláce Adria. Neprozřetelně jsem to doma řekl mamince, která se toho chytila, čapla mě za ruku a večer mě na konkurz odvedla.“

Takže herectví vaše touha nikdy nebyla?

„Absolutně ne, byla to náhoda. Filmaři byli tenkrát pod tlakem, protože ten film už byl tehdy roztočený s úplně jiným klukem. Dodatečně se totiž zjistilo, že to byl syn disidenta a tehdejší bossové na Barrandově to zarazili. Všechno se muselo narychlo přetáčet. Velice rychle jsem prošel kamerovými zkouškami, všechno bylo hodně rychlé.“

Ten původní herec byl kdo?

„Současný poslanec Marek Benda.“

Setkali jste se někdy?

„Ne. Ale pamatuji si, že na všech kostýmech byly cedulky se jménem Benda. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, co to má znamenat.“

K filmování jste se dostal nečekaně a náhodně, ani jste po tom netoužil. Jak jste se s rolí ztotožnil? Nedělalo vám hraní problémy?

„Já si myslím, že ti dětští herci, až na nějaké velké výjimky, jakou byl například Tomáš Holý, jsou tím okolím dost kormidlovaní. Ti pomocní režiséři a lidé ve štábu vám tu roli předehrají, na podlaze vám udělají křížky, odkud kam máte jít, kde máte stát. Ty děti já nepovažuji za herce, jediné, co se po nich vyžaduje, je přirozenost.“

Vás natáčení bavilo?

„Moje pocity byly rozporuplné. Filmování mě stálo prázdniny plus téměř celé září. Já jsem chtěl být u babičky na prázdninách, takže celý program se mi změnil. Na druhou stranu to každopádně zajímavé bylo, až na ty spousty prostojů. Navíc jsme bydleli v exteriérech, to znamená bez maminky.“

Jak vzpomínáte na tehdejší herecké hvězdy? Co třeba váš filmový otec Vladimír Menšík?

„Vzpomínám si, že první, koho jsem na natáčení potkal, byla Eliška Balzerová, o které jsem tenkrát vůbec netušil, že je herečka. Co se týče Rudolfa Hrušínského a Vladimíra Menšíka, to byly dvě zcela rozdílné povahy. Menšík byl přesně takový, jak ho známe z televize. Neúnavný bavič a doslova lavina. I když měl v té době zdravotní problémy a stále měl při sobě kufřík s léky, včetně injekcí, které si sám píchal, na natáčení byl samé fóry a příhody, které vyprávěl jednu za druhou. Mezi záběry řval štáb smíchy, byla to výjimečná osobnost.“

A co Rudolf Hrušínský?

„Na rozdíl od Vladimíra Menšíka byl pan Hrušínský člověk, který si vždy zalezl někam do ústraní a mezi lidi moc nechodil. Na druhou stranu, když se za mnou přijeli podívat rodiče, spontánně za nimi zašel a dlouho si společně povídali.“

S vámi osobně se některý z těchto hereckých bardů bavil?

„Jednou večer za mnou přišel Vladimír Menšík a řekl mi, že jedeme do kina. Vzali jsme řidiče, volhu a odjeli do nějaké sousední vesnice na nějaký úplně nesmyslný film. V momentě, kdy v kině zhasli, Vladimír Menšík okamžitě usnul a prospal celý film. Asi potřeboval změnit prostředí.“

Vy jste měl ve filmu oficiální pojmenování Prdelka. Nevadilo vám to?

„Ne. Ale všichni kamarádi mi tak od té doby říkali. Má to však ještě jednu vtipnou dohru. V Arabele jsem se jmenoval pro změnu Kozelka, takže v práci mi říkají Kozelka a pro kámoše v místě bydliště jsem pro změnu Prdelka. Aby toho nebylo málo, můj táta šermoval a v klubu měl přezdívku Kozel.“

Jaké je vaše zaměstnání?

„Mám vystudovanou fakultu tělesné výchovy a sportu a dvanáct let jsem dělal v reklamní branži. V současné době dělám ve firmě, která se zabývá informačními technologiemi a vývojem profesionálního softwaru. Spíš se jedná o manažerskou práci.“

Prý hrajete a zpíváte v country kapele...

„Muzice se věnuji od dětství. Nejdříve jsme si s mladším bráchou drnkali doma písničky, a když už to dostalo nějaký smysl, udělali jsme si kapelu. Snažili jsme se tvořit a někde vystupovat. Aktivně hraji asi od roku 1987. Kapely se v průběhu let měnily, stejně jako hudba. Bereme to jako hobby, ale zároveň tak, abychom se za to nemuseli stydět. Aby to mělo profesionální přístup, ať už v rámci zkoušení nebo koncertů. Vždycky jsem to dělal jako koníčka, protože živit se tím není u nás zrovna reálné.“

Na jakou muziku se zaměřujete?

„S bráchou jsme původně bluegrassoví muzikanti, hráli jsme takovou tradičnější odnož americké country. Naše současná kapela BlueGround je zaměřená na moderní country hudbu, která se dnes hraje v té nashvillské produkci v USA. V současné době dáváme dohromady náš český repertoár a v listopadu bychom měli začít natáčet desku, která bude z větší části autorská. Nebude to jenom dvanáct nějak naflákaných písniček, ale deska, která bude mít nějakou dramaturgii. Jakýsi obraz naší tvorby.“

Zlatí úhoři (1979)

Režisér Karel Kachyňa vytvořil mnoho mimořádně působivých filmů. Ve všech jeho dílech se setkáváme s nevšední citovou i obrazovou kulturou, s pochopením pro velká i malá lidská trápení, s laskavým humorem.

K vrcholům televizní dramatické tvorby bezesporu patří jeho film Zlatí úhoři, inspirovaný povídkami Oty Pavla, o malém chlapci, který spolu s tatínkem podléhá kouzlu řeky Berounky, ale zároveň také prožívá krutou válečnou realitu.

Zlatí úhoři získali v roce 1979 hlavní cenu na mezinárodním festivalu Prix Italia.

Fotogalerie

6 fotografií