Sourozenci Gondíkovi: Náš vztah je jako manželství!

Starostlivý bratr se snaží dohodit toho nejlepšího muže své sestře, která velkoryse odmítá každou jeho nabídku. Deník Aha! vyzpovídal oba sourozence. Ve většině odpovědí se shodují, byly však i otázky, v jejichž případě nemohli najít společnou řeč...

NEROZLUČNÍ PARTNEŘI

Dokážete si vůbec představit, že fungujete každý zvlášť?

Adéla: „Ono se to nezdá, v těch profláklých projektech jsme samozřejmě spolu, ale v divadle jsme se setkali předloni poprvé. Divadelně jsme každý jinde, až teď jsme zase na sebe narazili v muzikálu na ledě Popelka. A na to jsme se velmi těšili.“

Dalibor: „O spoustě věcí samozřejmě společně diskutujeme. Občas za mnou přijde Adéla a ptá se, jestli má něco vzít, a já se jí taky ptám. Společně na jevišti fungujeme bezvadně. Dřív mě ale nikdy nenapadlo, že se profesně spojím se sestrou. Ta naše dvojice vznikla zcela spontánně.“

Lezete si na nervy?

Adéla: „My jsme možná divní, ale nelezeme. Náš vztah je jako manželství. Taky už víte, jaké vrtochy má manžel, a tak se snažíte. My se tak strašně známe i díky tomu, že jsme z jedné krve. Ale samozřejmě jsme hodně rozdílní.“

Dalibor: „Při práci je to jednoznačně bratrskosesterské porozumění. Na jevišti jsme sehraní. Nejdůležitější je dát si vzájemně prostor, což my nemusíme řešit. U nás ve dvojici není to, co obvykle bývá u jiných párů, že by chtěl být jeden silnější a dominantnější nebo lepší. My si to tak střídáme. Nevadí nám, když jeden nebo druhý táhne ten večer. Jsme jedna krev a víme, co ten druhý udělá.“

Tak kdo má lepší povahu?

Adéla: „Já jsem po tátovi a Dáda je po mámě. Já bych řekla, že já jsem veselejší (směje se) a on je zadumanější. Já jsem veselá kopa a on je velice zadumaný filozof.“

Dalibor: „To vychází už ze znamení. Adéla je Lev a já jsem Ryba. Adéla má pravdu, nejsem moc velký komik. Vždycky jsem měl pocit, že jsem se nenarodil pro vtipnou roli. Ani jsem nebyl nikdy ničím zajímavý. Nebyl jsem ve škole ani moc zábavný. Sedí mi spíš vážné role.“

Kdo se první rozčílí?

Adéla: (vykřikne) „On! Určitě, vybuchne, má trochu horkou krev, je prostě kategorický a pedantózní.“

Dalibor: „Nikdo, já nejsem výbušný typ, všechno řeším s rozvahou.“

Kdy jste si naposledy »vjeli« do vlasů?

Adéla: „V dětství samozřejmě byly nějaké ty šarvátky, ale že bychom se někdy postavili úplně proti sobě, to ne. Řešíme práci, máme děti, které spolu rády vyrůstají. My jsme samozřejmě spolu v práci, ale nestačíme si tam nic říct. To byste nevěřili, kolik utratíme za telefon.“

Dalibor: „Já vždycky musel učit sestru, protože jsem byl o tři roky starší, a naši nadávali, to je celé. Měli jsme velkou výhodu, že jsme ve čtrnácti oba opustili rodinu a byli sami v Praze. Nezažili jsme ani takovou tu pubertální nenávist mezi sebou a rodiči. Od čtrnácti do dvaceti jsme si na té konzervatoři dělali, co jsme chtěli. My jsme se v té době ani moc výrazně nestýkali.“

DĚTI

Vaše dcera, Adélo, nastoupila do druhé třídy. Jaká je školačka?

Adéla: „Máme z toho strach, já mám větší trému než ona. Je to prostě těžké. Ona se ty věci učí a je pro ni dost těžké, než pochopí, kolik je tři plus osm. Zatím znám odpovědi na její otázky, i tak je ale pro mě těžké jí to vysvětlit. Nejhorší je odčítání. Už nám nestačí prsty, protože počítáme do dvaceti, takže používáme bonbonky. Ta matematika asi bude trochu problematická.“

Takže dcera myslitelkou nebude, ale spíše umělkyní po rodičích?

Adéla: „Těžko říct, je taková tichounká, spousta věcí se jí mele v hlavě a já o nich ani nevím. Byla jsem úplně stejná. Teď dělá všechno jako ostatní děti, chodí do všech možných kroužků. Není v ničem výjimečná, samozřejmě chodí na piano, do tanečků, do keramiky i do Sokola. Ale že bych poznala, v čem je fantastická, to jsem zatím opravdu neobjevila.“

Momentálně děláte oba na projektu Popelka, zkoušíte 400 kilometrů od Prahy, jak jste se rozhodovali, jestli do toho půjdete?

Adéla: „Oslovili nás před rokem a půl. Samozřejmě jsem hned souhlasila. Aniž bych věděla, co se bude dít, šla jsem do toho. Jsem střelec, a navíc miluju krasobruslení, takže jsem ráda součástí této show. No a pak jsme rok a půl čekali, a najednou se na jaře ozvali. My jsme zrovna měli úplně plný diář, ale nakonec jsme to nějak skloubili, bylo to opravdu dost pozdě.“

Dalibor: „Jsem na tom úplně stejně. Mělo to takovou formulaci: půjdete s námi do toho? Já se vám ozvu za rok. A přiznám, že jsem už byl skeptický a říkal si, že se nikdo neozve...“

Lze tolik práce skloubit se soukromým životem?

Adéla: „Dá se to, jsem na dceru sama. Bydlím za Prahou, ve dvojdomku s rodiči, Dáda bydlí o padesát kilometrů dál. Mám samozřejmě velké zázemí, co se rodičů týče. Ale že bych byla čtrnáct dnů pryč, to nejde, ani bych to citově nezvládla, takže do takových projektů se nehrnu. Večery hlídají naši, ráno dceru klidně i odvedou do školy, ale pak už to vychytávám já. Od školky se to dá, hodně se to zlepšilo. Ona je hlavně v nějakém ústavu s dětmi, kde je šťastná.“

Jaký byl největší průšvih vašeho života?

Adéla: „To bych musela zapátrat v paměti, možná když mě chtěli vyloučit z internátu. V indexu ze školy jsem měla napsáno, že mám ředitelskou důtku. Pomáhala jsem při krádeži razítka, ale nikdy nechodila za školu, to by mě táta zabil. Kamarádka měla obavy, a tím, že internát suploval rodiče a mohl nám dát omluvenku na jeden den, chtěli jsme zřejmě sebrat to razítko. Jenže nás někdo viděl. Byl to dost velký průšvih.“

Dalibor: „Těžko vzpomínám, ale snad nic tak strašného se nikdy nestalo. Na tom intru šlo jenom o to, abychom tam nezvlčili.“

Jaký je váš největší kamarád nebo kamarádka v branži?

Adéla: „Kamarádka od školy, kterou znám léta, to je určitě Lucka Benešová. A i když máme málo času, nevidíme se, neslyšíme se, protože má hodně dětí a já hodně práce, vím, že jí můžu vždycky zavolat. A pak je to Olga Želinská, která mi hodně pomohla v životě. Je jich víc, ale nechci nikoho urazit. Jsou to prostě holky kolem divadla.“

Dalibor: „Tak já mám Ťuldu (Otakar Brousek ml.), jsme spolu srostlí. To se těžko hledá, takové přátelství. Ale vesměs si rozumím s každým a nemám problém s kolegy komunikovat. Ťulda je můj životní osud.“

NEOBJASNĚNÉ ZNÁMOSTI

A co chlapi okolo Adély?

Dalibor: „Adéle nejde dohodit chlapa. Má svoji hlavu a já jí můžu říkat, že ta či ona cesta je dobrá či špatná, stejně si to musí projít sama. Můžu jí říkat, že někdo je dobrý, a ona řekne, že je hrozný. Jsem takový ten muž v její rodině. Teď jsme byli na dovolené – já a čtyři ženské. Tak se vzájemně o sebe staráme a žijeme dohromady.“

Adéla: „Nic, to bych raději vůbec nekomentovala. Jako by ke mně chlapi ani nepatřili.“

Stejně se ale kolem vás motá Jiří Langmajer. Jaký s ním máte vztah?

Adéla: „K tomu nemám co říct. Prostě nic. Mlčení...“

Kdo je z vaší sourozenecké dvojice ve vleku a kdo tahoun?

Adéla: „Dáda je určitě tahoun a já jsem odmalička ve vleku. Sama bych nikdy nemohla něco vést. Díky němu jsem se strašně moc naučila. Nemám tolik odvahy jako on, i v tom moderování. On miluje přímé přenosy, já to nesnáším, jsem na zhroucení. Klepu se a čtu si text, abych to nespletla, a on už tam skáče a směje se. Táta říkal, že jsem byla vždycky taková neprůbojná. Jenom díky němu můžu dneska moderovat něco sama, to bych dřív neudělala.“

Dalibor: „Nemůžu říct, že by někdo rozhodoval a někdo poslouchal. Samozřejmě spolu diskutujeme. Já jsem si vždycky myslel, že jsem takový víc spontánní, ale teď jak vidím Aduš, tak je to možná ona. Klienti s ní bývají velmi spokojeni. Důležité je dát si vzájemně prostor.“