Ljuba Krbová o cestování: Přepadli nás u bankomatu, zachránily to české nadávky

DRAMA V LETADLE

Kolik zemí už jste navštívila, abychom se dopočítali u těch fotografií?

„Blahořečíme digitálním fotoaparátů, protože těch filmů, co bychom nafotili... (smích) Nevím, kolik zemí, nepočítám to. Nepotřebuju procestovat celou planetu. Pro mě jsou nejdůležitější setkání s lidmi. Památky a krajina jsou krásné, ale lidé jsou klíč ke každé zemi.“

Čím vás cestování obohacuje?

„Uvědomuji si, jaké mám štěstí, že jsem se narodila v Čechách, kde si i přes naše neustále stěžování žijeme moc hezky. Máme mír, mírné podnebí, různorodou a hlavně krásnou krajinu a nejsme ohroženi přírodními katastrofami.“

Nemáte strach, že se už nevrátíte, když tak často létáte? Obzvláště do nebezpečných míst...

„Jak kdy, ale při poslední cestě jsme měli deset různých přeletů a v malém regionálním letadýlku nás chytla obrovská bouřka. Nemohli jsme přistát, kroužili jsme nad Laosem. Bouřka letadlem tak zmítala, že jsem se ptala sama sebe, jestli vůbec budu chtít pozítří zas do letadla, jestliže to dobře dopadne a my přežijeme. To jsou ty okamžiky, kdy si říkám: »Jsi si tím jistá, Krbová? Zpátky půjdeš pěšky!«“ (smích)

V těchto chvílích se já loučím se životem a říkám svým blízkých, jak je miluju. Co vy?

„Já chytám Ondřeje křečovitě za ruku a zhluboka dýchám, abych zklidnila motýlí křídla v žaludku.“

Máte ještě nějaký nesplněný cestovatelský sen?

„Jsme fandové do japonských zahrad a rádi bychom se tam podívali v dobách, kdy kvetou sakury anebo kdy červenají listy.“

Nebojíte se radiace?

„To neřešíme, protože cesta není naplánovaná. Při našem pracovním vytížení je velice těžké najít období, kdy máme oba volno a zároveň pokvetou ty sakury. Snad to vyjde příští jaro. Než jsem se dostala do své vysněné Číny, trvalo mi to dvanáct let, vždy mi do toho něco vlezlo. Tak doufám, že se dočkám i rozkvetlého Japonska. Jsem fatalista i optimista zároveň.“

Život bez poznávání a cestování ji ubíjí, a tak se svým mužem, spisovatelem Ondřejem Neffem (66), procestovala nespočet zemí, z nichž si přivezli desetitisíce fotografi í. Deník Aha! vám přináší ochutnávku z jejich dobrodružných cest, kdy slzeli dojetím či zažívali perné chvíle ve strachu o svůj život.

Naposledy jste s manželem podnikli cestu po Indočíně, co vás nejvíce zaujalo?

„V Barmě jsme pobývali v Baganu, který je raritou. Na sedmi kilometrech čtverečních je přes čtyři tisíce chrámů v různých stadiích rozpadu. Byla tam ale dvaačtyřicetistupňová vedra ve stínu, což jsme díky naší bleskově organizované cestě nevěděli. Jezdit na kole a fotit se dalo jen brzy ráno a vpodvečer. Přes den jsme se vždy někam uchýlili do stínu, lapali po dechu a prohlíželi si úlovky.“

»VOPOVAŽ SE!«

Zažili jste tam i něco vtipného?

„Ano, po perném fotografickém dni jsme se na kolech vydali do vesnice do hospody na pivo. Jenže tam neexistuje veřejné osvětlení a místo cest tam je jen ušlapaný písek. Nakonec jsme ale dojeli k chatrči se střechou z palmového listí, kde se svítilo. Tam ale byli pouze muži, takže dost koukali na malou bělošku, co přijela na kole a vypila rovnou dvě piva.“ (smích)

Jak se na cestách dorozumíváte? Učíte se i místní jazyk?

„Učím se děkuji, prosím, kde a případně pozdrav. Pak už se dorozumíváme rukama, nohama a funguje to. Při odjezdu z Bangkoku, kde slavili Silvestr čili jejich Vodní festival, zafungovala i čeština. Tam totiž všichni polévají všechny, ale ne tak něžně jako tady o Velikonocích. Tam na vás vrhají kýble vody z korby náklaďáku. Tomu jsme unikli do postranních uliček, jelikož jsme měli na zádech foto výbavu a na břichu notebooky. Leč tam na mě vyskočil kluk s vědrem vody a já v tom děsu, že mi to voda všechno zničí, česky zařvala: »Vopovaž se, nebo tě zabiju!« (smích) V mezních situacích je proto nejlepší mateřský jazyk, protože ten tón hlasu a výraz mluví za vše, máme to odzkoušené.“

V jaké mezní situaci tedy na češtinu došlo?

„V Jihoafrické republice vybíral Ondřej peníze na benzinové pumpě a dvoumetrový černoch mu s tím chtěl »pomoct«. Ondřej proto začal česky klít a řvát a setkalo se to naštěstí s pochopením.“

Kolik jste při svém cestování pořídila snímků?

„Nevím, kolik tisíc to je. My průběžně promazáváme. Hned ten den, co jsme fotili, i na letišti před odletem a poté i doma, když opadne ta citová závislost na některých snímcích. Je to těžké, ale nezbytně nutné. I tak si domů přivezu přes pět tisíc fotek za cestu.“

Kolik zemí už jste navštívila, abychom se dopočítali těch fotografií?

„Blahořečíme digitálním fotoaparátů, protože těch filmů, co bychom nafotili... (smích) Nepočítám to. Nesnažím se procestovat celou planetu, ale co nejvíce vnímat danou zem a přijít do kontaktu s těmi lidmi. Památky i krajina jsou krásné, ale největší zážitky máte s těmi lidmi, oni jsou ten klíč.“

Máte ještě nějaký nesplněný cestovatelský sen?

„Jsme fandové do japonských zahrad a rádi bychom se tam podívali v dobách, kdy kvetou sakury anebo kdy červenají listy. To bychom si rádi nafotili.“

POPRVÉ V NDR

Dokáže si vaše dobrodružná povaha představit klasickou dovolenou s válením se u moře?

„Ne, ale budu muset, protože moje dcera Anna Marie je teď na čtyři měsíce v Turecku, kde průvodcuje výlety pro Čechy, a já jí slíbila, že přijedu. Původně jsem myslela, že si půjčíme auto a projedeme okolí, ale ona mě chce mít pro sebe v Antálii na pláži. A já jí říkám: »To vydržím tak čtyři hodiny, co se mnou budeš dělat potom?«“ (smích)

Kterou zemi jste navštívila jako první?

„NDR, tam naši odjeli pracovat, když jsem byla malá. Moje první zahraniční cesta tak trvala čtyři roky. Chodila jsem tam do školky a první třídy.“

Kdy se u vás objevila ta touha cestovat s batohem na zádech a poznat danou zemi dobrodružně na vlastní kůži?

„Po revoluci. A také když jsem měla peníze na cestu. Radši než luxusní kabelku si koupím letenku, čili zážitky. Mám boty z toulavého telete, jak říká přísloví.“

Zabýváte se čínským bojovým uměním taiči a wušu, co bylo impulsem, abyste začala?

„Viděla jsem v Německu v parku lidi cvičit taiči a hrozně mě to zaujalo, bylo to něco mezi cvičením a tancem, takže se tomu věnuju už čtrnáct let. Je to umění zahrnující i šaolinské kungfu styly, meditační styly a mnohé další. Prošla jsem mnoho škol a vystřídala mnoho stylů, je to láska po zbytek mého života. Uchovává to zdravou nejen mou fyzickou schránu, ale pomáhá mi to i v práci a v komunikaci s lidmi. Jsem bojovník a nevzdávám, ale zároveň si uvědomuju, že kompromis a dohoda mě stojí méně sil než konflikt.“

SLZY DOJETÍ

Zúčastnila jste se nějakého klání?

„Když jsem začínala, mnoho lidí se tím nezabývalo, a já tak byla jednooký král mezi slepými. Můj mistr mě vyslal v roce 2001 do Jerevanu na mistrovství světa, kde jsem se umístila na čestném dvanáctém až třináctém místě. Tehdy jsem si uvědomila, že potřebuju pravého asijského mistra, abych pochopila něco víc, než jen pohyby. Abych se na té cestě dostala dál.“

Podařilo se vám to?

„Ano, když byla v Emejšanu mlha, bylo hnusně, všichni byli v hospodě, já vyrazila k největšímu Buddhovi a cvičila jsem. Bylo to magické, až jsem slzela dojetím. Pak jsem v Pekingu cvičila s Číňany u chrámu Nebeského míru sestavu meče, který jsem s sebou sice neměla, ale oni mi ho půjčili. Při pauze mě pak jejich mistryně vyzvala, ať jim ukážu svou sestavu. Měla jsem dost trému, ale byl to i zážitek pro ně, když viděli tu malou bílou opičku cvičit.“ (smích)

Vyfotila jste někdy někoho, kdo si to nepřál?

„Já ne, ale Ondřej v San Francisku vyfotil bezdomovce, který tlačil kočárek plný věcí, na němž měl zpětné zrcátko. Pozoroval svět jen pomocí toho zrcátka a nám přišlo nesmírně zajímavé, že ten člověk má problém, který mu nedovoluje sledovat svět zpříma. Ihned si ale všiml, že ho vyfotil a chtěl, ať Ondřej ten snímek vymaže, v čemž mu samozřejmě vyhověl.“

BOJ S OPICÍ

Navštívili jste i nebezpečnou Tanzanii...

„Díky našemu průvodci máme i lvy v neobyčejných situacích. Byl úžasný, takže věděl, že když mu řekneme, že potřebujeme metr couvnout autem, tak to není buzerace. Tam se z bezpečnostních důvodů nesmí vylézt z auta. Jenže jednou jsme museli vystoupit a spravovat auto, a on nás uklidňoval: »V téhle oblasti jsou ti leopardi plaší.«“ (smích)

Byli jste tam někdy v ohrožení života?

„Člověk někdy spíš zapomene dodržovat to, co mu ze začátku vštěpují, protože se dlouho nic neděje a ztratíte obezřetnost. Jednou jsem fotila hroší jezírko a ležel tam obří krokodýl. Měla jsem široké sklo a chtěla jsem ho tam mít celého, tak jsem šla blíž a blíž, až jsem byla u něj. Když jsem ale sundala oko z hledáčku, hodně jsem si nadávala, že tak riskuju, protože kdyby chtěl, mohlo to být moje poslední foto před smrtí. Vzápětí jsem fotila dva honící se krokodýly, kteří se prali o kořist, tak mě až polilo horko, když jsem si uvědomila, jak ta spící kláda umí být rychlá.“

Jak vzpomínáte na Nepál? U místních opičích chrámů žijí volně opice, přišli jste s nimi do kontaktu?

„Ano, Ondřej si nechal foto věci v igelitovém pytlíku a opičák si myslel, že je to jídlo, tak spolu o něj svedli souboj, při němž Ondřeje škrábnul. Naštěstí ale měl silnou bundu, takže jsme nemuseli řešit žádné lékaře a infekci.“

Fotogalerie

7 fotografií