Dietoložka Kateřina Cajthamlová: Nevěsta na útěku!

Proč se ale ona sama nedokázala vypořádat s největším rodinným problémem, a to rozvodem s manželem? Proč utekla před první svatbou i co si myslí o sebevraždě, na všechny tyto otázky odpověděla deníku Aha! žena, která patří mezi dvě procenta nadprůměrně inteligentních lidí na světě.

ŽIJE PODLE MNICHA

Kolik lidí denně v ordinaci rozpláčete?

„Takhle se to nedá říct. Rozpláče se ten, kdo konečně najde bezpečné prostředí, kde ho někdo poslouchá. Často přijdou lidi, kteří chodí pravidelně k doktorovi, jenže ten na ně nemá čas. A já ho mám. Lidé se trápí svou nadváhou, ale za tou stojí často mnohem závažnější problém, nejen to, že jsou tlustí. Ve chvíli, kdy mě zajímá něco víc než jen ta váha, ti lidé prostě začnou plakat. A tak se prostě začnu ptát, co je trápí.“

Přemýšlíte nad problémy klientů i mimo pracovní dobu?

„Nesmím si brát ty problémy pacientů moc osobně, musí mnou protékat. Sama sobě musím dávat čas na očistu duše. Já si opravdu práci domů nenosím. A ani naopak.“

A kdo pomáhá vám? Vždyť vy máte taky těžkosti!

„Já si na každé období vymyslím heslo, kterým se řídím. Jako mladší jsem si říkala, že jsem nejlepší. Ve středním věku zase, že je život fér. A teď, když už přestupuju do stáří, si říkám: Všechno je jedno, a co není jedno, to je fuk! Tohle heslo jsem dostala darem od jednoho karmelitánského mnicha, se kterým jsem se sešla zcela náhodou. Pomáhá mi samozřejmě i četba, ale ta posilující; nekoukám na televizi, nečtu moc noviny.“

Jakou máte pracovní dobu?

„Většinou začínám v devět a snažím se skončit kolem páté. Mezi tím mám přestávku na oběd.“

Vy asi jíte pravidelně, že?

„Ano, klidně vám můžu ukázat krabičku s odpolední svačinou. Já musím hodně jíst. Kdybych nejedla pravidelně, kručí mi v břiše a jsem unavená, nemám totiž rezervy a nemám z čeho brát. Já na těle nenosím kanystry tuku, musím doplňovat energii.“

PRÁVO NA SEBEVRAŽDU

Už jste měla pacienta, u kterého jste si říkala, že mu nemůžete pomoct?

„Proboha živého! Pokud přijde pacient, jsem si jistá, že společně najdeme alespoň něco, s čím mu můžu pomoct. V těch nejméně šťastných případech mu pomůžu najít kolegu, který mu může být nápomocen. Pro mě není žádný případ beznadějný.“

A co když k vám někdo pravidelně dochází, a pak to dopadne špatně?

„Co je to špatně?“

Máte za sebou třeba nějaký případ sebevraždy?

„Ne, nemám. Co já vím, jestli se to někdy stalo. Pravda je taková – sebevražda je něco, na co má každý člověk právo. Pokud nesdělí, že ji plánuje, tak mu nikdo pomoct nemůže, ani ti nejbližší. Říká se, že sebevražda je největší forma sebekritiky. Člověk se sám rozhodne, že svět má být bez něj.“

Takže máte víc úspěchů než krachů?

„To tak ale běží i v životě, dobrých konců je daleko víc než špatných. Daleko víc je těch, kdo ulici bezpečně přejdou, než těch, které srazí auto.“

JSTE TO, CO JÍTE

Jak se takový vzdělaný člověk jako vy upíše komerční televizi k reality show o hubnutí?

„To je takové roztomilé nedorozumění. Pan inženýr Havlíček mě požádal, zda bych pro něj v tom pořadu nedělala to, co léta předtím – jakéhosi poradce na telefonu. S tím jsem souhlasila. Šla jsem tedy na casting s tím, že budu jen psycholog, který rozhoduje, jestli dotyčný unese účast v pořadu. Až když jsem tam přišla, zjistila jsem, že vybírají moderátory!“

A ten jste jen tak náhodou vyhrála?

„Když už jsem tam byla... Pak jsem se ale začala hrozně bát. Byli tam krásní lidé, mně bylo pětačtyřicet a pro obrazovku jsem si připadala stará...“

Kdo vás tedy přesvědčil jít do toho?

„Můj tehdejší přítel. Řekl: zkus to, máš dar slova. Takže jsem se rozhodla, ovšem s podmínkou, že tam bude i pan inženýr Havlíček. Jenomže nakonec jako zlý policajt vyhazuju věci z lednice já, a on je ten hodný!“

Přinesla vám televizní sláva klienty?

„Ta moje »sláva« vede klienty k tomu, že se jdou podívat jak do zoo na Cajthamlovou, ale to není seriózní klientela. Spíš bych řekla, že teď mám trochu méně lidí, ale to je spíš otázka nedostatku času.“

Co děláte v čase volna?

„Hodně plavu, čtu, chodím na procházky – jsem turista. Do mých zájmů rozhodně patří tanec a voda. Kdysi jsem plánovala, že budu studovat architekturu, to totiž máme v rodině. Zajímám se tedy o architekturu, chodím na výstavy, lezu taky po zajímavých hradech. A jezdím na kole, to mě velmi baví.“

A jak se stavíte k práci v domácnosti?

„Mám paní na úklid a mám dvě děti, které se taky starají o domácnost. Jsou už to takřka dospělí lidé – synovi je jednadvacet a dceři sedmnáct, jsou mi velkou oporou. Oni vaří. Dřív to dělal muž, dnes děti. Já jsem vždy byla spíš typ organizátora.“

Tak fungují rodiny kariéristek...

„Tak to pozor! To já nejsem! Vždycky jsem chtěla mít děti a fakt jsem si je užila, byla jsem s nimi na chalupě do jejich pěti let! Nebyla tam tekoucí voda, takže jsme pro ni chodili do lesa, tahali jsme dříví. Nic lepšího jim rodič nemůže poskytnout. Vedla jsem je ke sportu, četla jsem jim pohádky. Moje úloha výkonné matky ale už končí...“

SVATBA Z (NE)ROZUMU

Vše máte srovnané, vše dokážete vyřešit. Proč jste tedy nevyřešila rodinné problémy a nějak nepředešla rozvodu?

„My jsme se s manželem domluvili, že to, že jsme se vzali, byla svým způsobem chyba. Oba jsme totiž hledali únik z neuspokojivé situace. Byli jsme spolu devatenáct let, velmi jsme se snažili. Byli jsme oba zodpovědní. Chtěli jsme být správní rodiče a udržet stabilní rodinu. Ale přišli jsme na to, že to nejde. Byli jsme jiné povahy a vzájemně to soužití nefungovalo. Kulaté do hranatého prostě nepasuje a sebevětší snaha to nezmění. Pořád si ale jeden druhého vážíme. Rozpad manželství nepovažuju za selhání.“

Teď máte nového přítele?

„Ne, to byla kachna.“

Nemyslíte, že se vás muži třeba bojí?

„To se zeptejte jich, já nevím...“

Jak dopadl váš poslední vztah?

„Já jsem si myslela, že budeme opravdu partneři, ale nakonec jsem zjistila, že bude lepší, když každý z nás bude žít svůj vlastní život. Už jsme na to staří. Ten poslední partner byl Ondřej. S ním jsem byla pět let a bylo to báječné.“

Teď jste tedy sama?

„Jo. A ani nikoho nehledám! To je na tom to nejvíc překvapivé, já jsem vlk samotář. Že jsem chtěla mít rodinu a děti, to patřilo k mému mládí, ale v dnešní době je to tak, že muži se s vámi seznamují s očekáváním, že jim budete vařit a starat se o ně, nahřívat jim postel a prát jim ponožky. Tak já to nechci. V mém věku a s mými vlastnostmi jsem asi pro většinu mužské populace nepoužitelná.“

Udělala jste ve svém životě nějakou opravdovou botu?

„Určitě tehdy, když jsme se s tím mým mužem brali. Já jsem... Oba jsme cítili, že to nebude dobře.“

Tak proč jste se tedy brali?!

„To byl ohled na okolí, už to bylo domluvené. Já jsem jednu svatbu rok předtím zrušila čtrnáct dnů před obřadem a opakovaný vtip už není vtipem. Podruhé jsem to prostě rodičům nemohla udělat. Neměli jsme tehdy podlehnout okolí a tlaku veřejného mínění. V hloubi duše jsme cítili oba, že to není dobrý nápad. Ale oba jsme se snažili. Když jsme si to slíbili, snažili jsme se to dodržet.“

Měli jste svatbu v kostele?

„No právě! To se nedá jen tak lehce ukončit. My nejsme dodnes rozvedeni. Ptáteli se, mámli partnera, před Bohem je to můj muž. Dodnes.“

Takže vy se vlastně ani nemůžete znova vdát, je to tak?

„Ne a taky to neplánuju. Já jsem protestant, ten rozvod by se dal nějak udělat, ale musí to ten muž povolit. A můj muž se rozvést nechtěl.“

JSEM NEMOCNÁ, KOUŘÍM...

Když vidíte na ulici velmi obézního člověka, zamýšlíte se nad jeho postavou?

„Jeden taxikář se bál, že mu budu říkat, co má a co nemá jíst, aby nebyl tlustý. Ale to je totéž, jako by ten taxikář zastavoval a každého se ptal, jestli nechce svézt! Nesmysl. Já nemůžu lidi nálepkovat, nevím, jestli se svou situací chtějí něco dělat. Každý člověk je svým způsobem nemocný, já třeba kouřím. Nevyžádané rady a nevyžádanou pomoc zkrátka nedávám a neposkytuju.“

Jaký je ale recept na dobrý život a k tomu ideální figuru?

„Znát svůj zdravotní stav a svá rizika. Zamyslet se nad tím, kdy se mi ony věci vymkly z rukou. Zamyslet se nad svým životem, jestli mě vlastně vůbec baví, jestli ho žiju tak, jak mám, jak chci, nebo jestli mi ho někdo diktuje.“

Co jíst a co nejíst?

„Jíst věci, které jsou co nejblíže surovinám. Je důležité v jídle poznat, co jíte a co to bylo. Pokud to nepoznám, nejím to. Jíst se dá skoro všechno, záleží na množství. Těch dobrých věcí by mělo být víc, deset patnáct procent náhražek si ale člověk může dovolit. Taky by měl životu nás všech dominovat jednoduchý pohyb – čili chůze, plavání, pro ty náročnější běh a posilování. Nic nepřehánět, nic nedělat s odporem.“

Kolik u vás stojí hodina? Má na to každý obyčejný smrtelník?

„Jistě. Stojí 750 korun, takže každý, kdo má 750 korun, může přijít. Kupodivu u té stravy a hubnutí stačí často tři sezení. A pokud jim to jde, mohou pak chodit jen jednou ročně na konzultaci.“

JAK MI NAMĚŘILI IQ 156

Vy jste v Mense, klubu extrémně inteligentních lidí. Jak jste se tam dostala?

„V roce 1990 chtěla jít má kamarádka na testování do Mensy, nechtěla jít sama, protože se styděla. Tak jsem ji doprovodila, byla jsem těhotná. Ty testy mi přišly velmi lehké. Měla jsem to hotové jako jedna z prvních, odevzdala jsem to a říkala si, že to dopadne určitě katastrofálně. Za čtrnáct dnů mi přišly výsledky a já tam měla, že jsem ve vysokém nadprůměru, že jsem se vešla do těch dvou procent lidstva, což mi vysvětlilo můj celoživotní problém, že mi lidé nerozumějí. Vždycky na mě divně koukali, jestli nejsem čarodějnice, jak to můžu všechno vědět. Lidé s vyšším intelektem holt mají trochu problém a musí se naučit, že okolí přemýšlí jinak. Jakákoli výjimečnost člověka znevýhodňuje...“

Jak vysoké tedy máte IQ?

„Páni, v době 1990 to bylo 156.“

Má vaše nadprůměrná inteligence nějakou výhodu?

(dlouze přemýšlí) „Jo, lidé, kteří mají vyšší IQ, ho nemusejí zapínat tak často jako lidé, kteří ho mají nižší. Nezamýšlíme se nad blbostmi. Člověk ušetří čas zbytečným přemýšlením.“

Jak vznikal rozhovor

Doktorka Cajthamlová je velmi »pružná«. Jen hodinu poté, co jsem ji požádala o rozhovor, už jsme seděly v její oblíbené kavárně hned vedle vchodu do její rozlehlé ordinace. Objednala si svůj oblíbený drink – obsluha už věděla, že má donést dvě deci grepového džusu smíchaného s vodou do půllitru – a začala velmi rozvážně a moudře odpovídat.

Chvílemi jsem měla pocit, že sedím vedle »nadženy«, která mi dala spoustu cenných rad do života. Jednu výhodu to navíc mělo – za konzultaci jsem nemusela platit! Její jedinou neřestí jsou cigarety, kterých během našeho hodinového povídání vykouřila tolik, že jsem je ani nestihla počítat. Ale to spíš proto, že jsem byla tak velmi zaujata jejími odpověďmi...

Fotogalerie

6 fotografií