Rok od smrti Ladislava Smoljaka: Jak na něj vzpomínají Sobota, Srstka a Uhlíř?

Se vzpomínkami na Ladislava Smoljaka se Nedělnímu Aha! svěřili i jeho kolegové a kamarádi Luděk Sobota, Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Srstka.

Luděk Sobota: Dohodil jsem mu druhou manželku

Jak jste se dostal k hlavní roli ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, jehož scénář napsali Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem?

„Hrál jsem v liberecké Ypsilonce, kam jezdili Cimrmani hostovat. Na základě toho, že mě tam viděli hrát, napsali právě scénář k tomu Jáchymovi. Malinko mě zarazilo, když po premiéře filmu, který měl obrovský úspěch, utrousil Smoljak větu – »Ty jsi nám ten film zničil.« Trochu mě to zarazilo, asi si to jako scenárista představoval původně jinak. Ale nic jsem si z toho nedělal, protože úspěch filmu byl veliký.“

Spolupracovali jste s Ladislavem Smoljakem i později?

„Ano, dokonce jsem ho seznámil s jeho druhou ženou, se kterou měl potom dvě dcery. Chodil jsem na jejich představení do Reduty a ona tam jako brigádnice dělala šatnářku. Viděl jsem, že se mu líbí, tak jsem tam trochu zapracoval jako dohazovač. Co se týče umělecké spolupráce, na dovolené v Jugoslávii jsme spolu napsali hru pro Semafor, která se jmenovala Soutěžní obor Luděk Sobota.“

Hrála se tam někdy?

„Vedení Semaforu ji nechtělo uvést, protože by v ní nehrál Šimek. Ale zbytek souboru ano. Zřejmě se lekli toho, že bych si vytvořil vlastní skupinu, což nebyla pravda. Jen jsem si chtěl zkusit psát s někým jiným než jen se Šimkem. Když to ředitel nepovolil, jezdili jsme s tou hrou s mým souborem po celé republice. Ladislav Smoljak ji režíroval.“

Jaký byl Ladislav Smoljak režisér?

„Byl takový precizní. Původem byl profesor matematiky a všechno chtěl mít naprosto přesně. Když někdo pozměnil nějakou větu, říkal, že je to jako když provazolezec spadne z lana. Vycházeli jsme spolu ale velice dobře.“

Zdeněk Srstka: Hliník se odstěhoval do Humpolce

Ladislava Smoljaka jste zažil při filmování i mimo práci. Jaký byl ve skutečnosti? Byla s ním legrace?

„Měl velký smysl pro humor a byla s ním pohoda. Mám vzpomínku i na jedno neplánované setkání s ním. Jednou jsme točili u Staroměstského náměstí v Praze pro televizi známý pořad Chcete mě a jako ochránci zvířat jsme se ptali kolemjdoucích, kteří měli na sobě něco koženého, proč to nosí. Najednou šel kolem pan Smoljak v kožešinové čepici, tak jsme ho zastavili a já jsem se ho zeptal, proč nosí zrovna čepici ze zvířecí kůže. Říkal, že si to ani neuvědomil a že už to nikdy neudělá. Ale že prý po něm nemůžeme chtít, aby ji teď hned zahodil, že by mu byla zima.“

V celém filmu Marečku, podejte mi pero, jehož scénář napsal Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem, jste si vystačil pouze s jednou větou. Ta ale časem vstoupila do dějin české kinematografie. Jak na tento film vzpomínáte?

„Tolik humoru jako při natáčení filmu Marečku podejte mi pero jsem snad již nikdy nezažil. Točilo se ve škole v Dušní ulici a ta atmosféra je pro mě dodnes nezapomenutelná. Právě Ladislav Smoljak vymyslel tu dnes již legendární větu – Hliník se odstěhoval do Humpolce. Hliníkovi se pak dokonce v Humpolci odhalovala i pamětní deska a já jsem byl společně se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem při tom. Přišel jsem na poslední chvíli a měl jsem co dělat, abych se k přistavenému náklaďáku s mikrofonem vůbec prodral. Byly tam tenkrát asi dva tisíce lidí“

Měl jste za filmového Hliníka i nějaký proslov?

„Měl. Pan Smoljak rozhodl, že jako poslední musím promluvit já. Zeptal jsem se, co mám říct, že mě nic nenapadá. Odpověděl: »Co byste říkal? Nic nového. Stačí jednu větu.« A tak mě čtyři chlapi vysadili ke kovové desce, kde jsem slavnostně pronesl: Hliník se odstěhoval do Humpolce.“

Jaroslav Uhlíř: Z nouze ze mě udělal zpěváka

Kdy jste se s Ladislavem Smoljakem poznali?

„Někdy od roku 1968. Dělali jsme nějaké pořady se Zdeňkem Svěrákem a Láďa to režíroval.“

Jaké na něho máte vzpomínky?

„Mně hrozně pomohl. Například když jsme dělali první představení se Zdeňkem Svěrákem, tak mě usměrňoval. Říkal, že hraju jak ochotník, že odpovídám dřív, než jsem tázán, a podobné zásadní věci mi říkal. Byl moc fajn. Jako režisér výborný. A také jsem se díky Láďovi stal zpěvákem. V podstatě z nouze.“

Jak k tomu došlo?

„Když se točil film Vrchní prchni, měl ústřední píseň Severní vítr zpívat Pavel Bobek. Ten ale zrovna prožíval své anglosaské období a nechtěl zpívat české věci. Ladislav Smoljak rozhodl, že to tedy budu zpívat já jako autor. Natočil jsem u piána demo snímek, ale problém byl v tom, že v nahrávce piano vůbec nefiguruje. Když se pak písnička dělala, dal jsem si na uši sluchátka a při zpěvu jsem si dal záležet, abych to zazpíval co nejlépe. Přišel Smoljak a ptal se mě, co blbnu. Že to zpívám jak nějaký zpěvák. Že když jsem to předtím nazpíval u piana, měl jsem starosti s klávesama a vyznělo to mnohem líp. Že chce muzikantské zpívání, abych to nebarvil. Tak jsem to musel zkorigovat a měl pravdu. Zkušenosti s ním mám tudíž velmi dobré, dá se říct zásadní. Když jsem potom po čase potkal Pavla Bobka, říkal mi: »Člověče, ten Severní vítr je pěkná písnička.«“

CIMRMANOVI BYL VĚRNÝ AŽ DO SMRTI

Ladislav Smoljak spojil svůj život se smyšleným českým géniem Járou Cimrmanem. Ještě 10 dnů před smrtí stál na jevišti a hrál ve hře České nebe. Nakonec ho ale přemohla rakovina.

Poslední slova, která říkal svému kamarádovi Zdeňku Svěrákovi, zněla: „Já se brzy vrátím, doktor říkal, že to bude dobrý.“ Už tehdy však musel vědět, že už na divadelní prkna nevstoupí.

Fotogalerie

5 fotografií